Émile Zola a opera (2): Adaptace Zolových románů (nejen) v 20. století

Český Útok na mlýn
Dramatická akce již zmíněné novely Útok na mlýn zaujala i českého skladatele Karla Weise (1862–1944), který po světovém úspěchu opery Polský žid (1901) zkomponoval na vlastní libreto v překladu a spolupráci Rudolfa Batky (a neuvedeného Victora Josse) novou tříaktovou operu Der Sturm auf die Mühle. Pro jasně vyslovené nesympatie k pruské armádě opera zřejmě nebyla přijata v německých divadlech, kde slavil velké úspěchy jeho Polský žid. Premiéry se pak ujalo pražské Národní divadlo, se kterým skladatel zažil roztržku při zadání právě jeho předchozí opery. Premiéra na konci března roku 1912 byla pro skladatele jakousi satisfakcí na kritiku ohledně jeho „vlastenectví“. Dramaturgická úprava Zolovy novely je podobná Bruneauově dílu, ale příběh je zde členěn pouze do tří dějství a uchovává více jednajících, byť často epizodních postav ze Zolovy předlohy. Došlo i ke změnám jmen, hlavní hrdina ve Weisově opeře se jmenuje Frederic.

Operu v Národním divadle nastudovaly nejlepší pěvecké síly (Otakar Chmel, Marie Bogucká v alternaci s Annou Slavíkovou, Theodor Schütz, Emil Pollert a další) a dirigent Bohumír Brzobohatý. Dílo bylo celkem provedeno osmkrát, což na novinku v té době představovalo úspěch. Kritika ovšem operu nešetřila. Karel Weis ve své snaze komponovat „lidový žánr ve smyslu veristickém“ nenalézal stejně jako v případě Polského žida pochopení u recenzentů. Zdeněk Nejedlý pak neváhal napsat „bylo přímo trapné, co se tu dálo, na jevišti i v orchestru“. Opera byla ještě téhož roku nastudována v Brně a Lublani a roku 1914 ji uvedla vídeňská Volksoper.

Neuvedený Germinal Jindřicha Kàana
Weisova opera ale nebyla prvým českým zhudebněním Zolova textu. Prvenství připadá hudebnímu dramatu o třech jednáních Germinal Jindřicha Kàana z Albestu (1852–1926), komponovanému v letech 1902 až 1908. Operní text podle světoznámého románu z hornického prostředí mu připravil zkušený libretista a literát Karel Šípek, autor většiny libret operních děl Karla Kovařovice. Ten zhustil rozsáhlou zápletku do dramatické fresky s mnoha akcemi o třech částech, v nichž se prolínají soukromé i pracovní osudy horníků v době stávky za vyšší mzdy v dolech v hlavní v několika vedlejších dějových liniích. Spektakulární a divadelně progresivní je třetí dějství odehrávající se v podzemní štole, kde dochází k závalu vinou průsaku. Přestože v samém závěru nacházejí horníci záchranu, hlavní hrdinka Kateřina (která předchozí dvě dějství oscilovala mezi dvěma muži – násilnickým Chavalem a čestným Lantierem) vyčerpáním a rozrušením umírá v náručí milovaného Lantiera. Opera je až zahlcena hlavními a vedlejšími postavami (více než 21 sólistických úkolů) i rozsáhlým úkolem pro sbor.

Ač skladatel, který již uvedl na první scéně úspěšné balety Bajaja a Olim, jednal s Národním divadlem o možnosti uvedení, k dohodě z neznámých důvodů nedošlo. Germinal se znovu o operní jeviště pokoušel až mnohem později. Italský skladatel Giancarlo Colombini (1906–1991) dokončil tříaktovou operu Germinal na libreto svého dlouholetého spolupracovníka Dina Borloneho roku 1981, ale i tato opera zřejmě zůstává neprovedena.

Protiválečná adaptace Zkázy
Senzaci vzbudila při své premiéře v Lipsku roku 1895 dvouaktová opera německého skladatele Heinricha Zöllnera (1854–1941) Bei Sedan (U Sedanu) na skladatelův text. Libreto vychází ze zápletek z románu La Débâcle (česky zpravidla pod názvem Zkáza, 1892). Hlavním tématem románu je porážka a kapitulace Napoleona III. v prusko-francouzské válce u města Sedanu v roce 1870 a dopad na obyvatele Francie. Zöllnerova opera originálně kombinuje „velké“ téma světových dějin a „malé“ téma jednotlivce. Výjevy těsně před a po bitvě z venkovského statku rodiny Fouchardových ohroženého válkou jsou proloženy rozsáhlou symfonickou mezihrou zachycující bitvu u Sedanu. První a druhý obraz druhého aktu tak byly inscenovány jako živé obrazy bitvy u Sedanu a německého tábora po bitvě. Ač opera vzbudila značnou pozornost, a to i pro kritiku militarismu, ztratila se jako mnoho jiných operních děl v archivu zapomenutí.

Hřích abbého Moureta
Velký zájem na literárním poli skladatelů vzbudil Zolův román Hřích abbého Moureta (La Faute de l´abbé Mouret), vydaný roku 1875. Tragický příběh mladého kněze, který zcela propadne kouzlu mladičké dívky v prostředí menší jihofrancouzské vesnice se šlechtickým panstvím kolem roku 1860, zaujal hned několik skladatelů. Román vyvolal pohoršení v katolických kruzích, ostatně jako řada jiných Zolových děl předtím a potom, což přispělo také k proslulosti prózy, která byla rychle přeložena do řady dalších jazyků. Před rokem 1900 si práva na zhudebnění tohoto románu zajistil Jules Massenet, který také hodlal experimentovat jako jeden z prvních skladatelů s operním libretem psaným pouze v próze. Libretistou patrně měl být Louis Gallet, osvědčený jako autor textu k Massenetově opeře Thais (1894), jenž je jen částečně veršován. Louis Gallet později sehrál výraznou roli v zhudebněních Zolových prací právě ve spolupráci se skladatelem Alfredem Bruneauem. Massenet ale po váhání tuto Zolovu prózu nezhudebnil, zvláště když se o tuto látku začal na přelomu století také zajímat Giacomo Puccini, který román přečetl v italském překladu. Ten byl látkou nadšen a námět zůstal po několik let v hledáčku skupiny Pucciniho libretistů, ale ani Puccini se ke kompozici nakonec neodhodlal a dal přednost jiným látkám. Práva na operní kompozici pak získal německý průmyslník a hudební skladatel Max von Oberleithner, který dosáhl dobového úspěchu s tříaktovou operou se zkráceným názvem Abbé Mourret na libreto Adalberta von Goldschmidta při premiéře v Magdeburgu roku 1908 a i při dalším nastudování v berlínské Komische Oper o dva roky později.

Věčného smolař Manfred Gurlitt a Nana
Další sexuálně nabitou látkou ze Zolova psacího stolu byla Nana (1880). O románu jako námětu uvažoval nejen Giacomo Puccini, ale především další verista Pietro Mascagni. Před kompozicí opery Iris se pokoušel získat práva na zhudebnění. Stejně jako Puccini skončil ale u pouhých plánů, problémem byla zápletka možné opery. Oba skladatelé došly k témuž závěru – přes skvěle působivou hlavní postavu (která ale nevzbuzuje mnoho sympatií) a atraktivní prostředí kabaretů a pařížského polosvěta román nenabízí příliš nosnou zápletku ani výraznější protihráče Nany. Nana se tak dočkala operního zhudebnění až o půl století později. Renomovaný německý skladatel Manfred Gurlitt (1890–1972) si román vybral jako předlohu pro svou čtvrtou operu.

Gurlittovo jméno není dnes příliš známé, v dějinách hudby má určitou pověst smolaře. Jako první komponoval Büchnerovo drama Wozzeck, a přestože jde o velmi kvalitní hudební opus (dnes také dostupný na nahrávce), tuto operu zcela zastínila hudební verze Albana Berga. Třetí opera na námět jiného německého klasického literárního díla Lenzova dramatu Die Soldaten (Vojáci) pak zcela zmizela po uvedení zhudebnění B. A. Zimmermanna v šedesátých letech. Ani s Nanou, komponovanou v letech 1931 až 1932, skladatel mnoho štěstí neudělal. Plánované uvedení v Dortmundu roku 1933 byla před premiérou zrušeno, po státním převratu v Německu se skladatel stal postupně nežádoucím umělcem a v roce 1939 se před postihem, který mu jako rasovému míšenci hrozil, „ukryl“ v nečekaném útočišti – v Japonsku, kde se výrazně zapojil do koncertního a později i operního dění.

Jeho opera Nana tak konečně zažila premiéru v dubnu 1958, tři roky po návratu z exilu. Nevzbudila ale příliš velkou pozornost, stejně jako francouzské nastudování v Bordeauex v roce 1967. Velkému zájmu se ale těšila inscenace souboru erfurtské opery roku 2010, ta je také dostupná v nahrávce labelu Crystal Classics. Inscenace i nahrávka dokázaly, že jde o vynikající hudebně-dramatické dílo s velkým jevištním potenciálem, a také s velmi kvalitním textem. To ostatně není nic překvapujícího, protože autorem textu je proslulý literát spojený s pražským německým literárním okruhem – Max Brod. Ten děj románu upravil do sedmi scén, uspořádaných do čtyř dějství, ve kterých sleduje ve střídavých scénách Nanin rychlý vzestup, triumf i konečný pád a smrt titulní hrdinky. Podle slov libretisty inspirací mu byl příběh Violetty z Verdiho opery La Traviata.

Zabiják německého manželského dua
Plodný operní skladatel Giselher Klebe (1925–2009), představitel německého proudu literární opery (Literaturoper), tedy děl na význačné a osvědčené literární náměty, u kterých spíše dominuje vybraná látka než zhudebnění, které předlohu pouze dokresluje, uvedl v Düsseldorfu roku 1995 dvouaktovou operu Gervaise Macquart. Libretistka, Klebeho manželka Lore, pro operu vybrala základní linii ze Zolova románu Zabiják z cyklu Rougon–Macquartů. Titulní hrdinka Gervaise (matka Nany) se po těžkém úrazu manžela, o kterého se obětavě stará, propadá stále hlouběji a zhoubou rodiny se stává alkohol, ke kterému se muž uchýlil.

Klebeho opera sklidila vzhledem k zásluhám a renomé skladatele již jen zdvořilostní úspěch. Zařadila se do imponující přehlídky jeho operních adaptací velkých literárních předloh (dvakrát F. Schiller, H. Balzac, W. Shakespeare, H. Kleist, dvakrát Ö v. Horváth, F. Werfel, J. W. Goethe, J. M. Synge, M. Zoščenko, C. Zuckmayer, N. Gogol). Klebeho opera po několika uvedeních na německých scénách vymizela z repertoáru, stejně jako většina jeho oper. Důvodem je určitá dobovost a omezenost hudebního jazyka, který je sice univerzální, ale zároveň nabízí spíše intelektuální než citový prožitek. Za poznámku ale stojí premiérové obsazení legendární wagnerovské pěvkyně Marthy Mödl v jedné její z posledních rolí jako omývačky mrtvých Bazougy.

Thérèse Raquin na šest způsobů
Konec 20. století přinesl několik operních zhudebnění dalšího Zolova textu. Román Thérèse Raquin (1867 časopisecky, 1868 knižně) je komorní drásavý příběh nedobrovolného manželství, kdy milenci odstraní nejprve manžela, a pak jejich nové soužití sleduje po mrtvici ochrnutá tchýně, tělesně natolik paralyzovaná, že není schopná vyjevit poznanou hrůznou pravdu. Hlavní antihrdinka i její druh končí svůj příběh sebevraždou, zhnuseni sami sebou i svými vztahy. Hluboce psychologický Zolův příběh z větší části rezignuje na kritiku prostředí, a soustředí se především na psychopatologické vztahy v rámci maloměšťácké rodiny, která svoje členy svazuje ekonomickými pouty. Předloha byla již dramatizována záhy po vydání pro činoherní představení, mnohokrát pak uvedena v dalších dramatizacích nejen na jevišti a v rozhlase, ale také ve pro film a na televizní obrazovce. Jednoaktová operní adaptace (komponovaná 1992 a přepracovaná roku 2005) určená pro komorní operní scény anglického skladatele Michaela Finnissyho (narozen 1946) vyžaduje pouze čtyři pěvce a doprovodný klavír na scéně. Vokální obsazení je poněkud kuriózní, původní verze žádá dva kontratenory a dva barytony. Libreto si skladatel napsal sám. Přesto opera zažila úspěšné uvedení roku 1993 a opakované turné po anglických scénách mimo Londýn.

Z archivu neprovedených českých hudebně-dramatických děl bychom měli v souvislosti s tímto námětem jmenovat neprovedenou operu Tereza Raquinová skladatele Jiřího Františka Nováka (1913–1993), komponovanou v letech 1982–83.

Další zhudebnění románu následovalo roku 2001 na scéně dallaské opery. Úspěšný americký skladatel Tobias Picker uvedl operu Thérèse Raquin na libreto Gena Scheerav Dallasu. Dílo nastudované v koprodukci se San Diegem a Montrealem bylo v premiérovém obsazení nahráno labelem Chandos. Dílo představuje tradiční psychologickou operu, věrně zpracovávající románovou zápletku včetně vedlejších postav. Operu uvedla i Royal Opera Covent Garden a ve verzi s redukovaným orchestrem, který skladatel pořídil v letech 2005 a 2006, se zařadilo na repertoár i menších amerických operních scén, včetně univerzitních.

Salcburský velikonoční festival 2019 přinesl novou operní verzi románu. Německý skladatel Philipp Maintz (narozen 1977) pojal látku jako operní thriller. Komorní opera Thérèse na libreto Otta Katzameiea je rozdělena do 42 krátkých scén a uplatňuje rychlým střídáním scén až filmovou estetiku. Titulní roli při světové premiéře vytvořila známá interpretka moderní hudby, sopranistka Marisol Montalvo.

A protože muzikál představuje dnes pro část současného publika náhradu tradiční opery, muzikálová adaptace tohoto románu s titulem Thou Shalt Not (překladová hříčka pracující s tvarem biblických přikázání „Thou Shalt Not Kill“ = „nezabiješ“) Harryho Connicka Jr. se pokusila roku 2001 dobýt Broadway. Děj je přenesen z Francie 19. století do New Orleansu po II. světové válce. Muzikál ale získal převážně negativní recenze a lze ho zařadit do kategorie „imponující propadák“. Román v dalším muzikálovém zhudebnění Craiga Adamse se dostal v roce 2014 i na anglickou muzikálovou scénu pod románovým titulem.

Hledání vhodných operních námětů nikdy pro skladatele neskončí a přesto, že již Zolovo dílo není tolik čteno, nabízí i dnešním divákům ve vhodné dramaturgii lákavé příběhy i zajímavé ideje. Proto jistě bude možné tento přehled za pár let znovu doplnit.