Émile Zola a opera (2): Adaptace Zolových románů (nejen) v 20. století

V první části článku "Émile Zola a opera“ jsme se včera zaměřili na autorovu spolupráci se skladatelem Alfredem Bruneauem. Dnes vám představíme další opery, které na Zolovy náměty vznikly, včetně několika počinů českých skladatelů.

Český Útok na mlýn
Dramatická akce již zmíněné novely Útok na mlýn zaujala i českého skladatele Karla Weise (1862–1944), který po světovém úspěchu opery Polský žid (1901) zkomponoval na vlastní libreto v překladu a spolupráci Rudolfa Batky (a neuvedeného Victora Josse) novou tříaktovou operu Der Sturm auf die Mühle. Pro jasně vyslovené nesympatie k pruské armádě opera zřejmě nebyla přijata v německých divadlech, kde slavil velké úspěchy jeho Polský žid. Premiéry se pak ujalo pražské Národní divadlo, se kterým skladatel zažil roztržku při zadání právě jeho předchozí opery. Premiéra na konci března roku 1912 byla pro skladatele jakousi satisfakcí na kritiku ohledně jeho „vlastenectví“. Dramaturgická úprava Zolovy novely je podobná Bruneauově dílu, ale příběh je zde členěn pouze do tří dějství a uchovává více jednajících, byť často epizodních postav ze Zolovy předlohy. Došlo i ke změnám jmen, hlavní hrdina ve Weisově opeře se jmenuje Frederic.

Operu v Národním divadle nastudovaly nejlepší pěvecké síly (Otakar Chmel, Marie Bogucká v alternaci s Annou Slavíkovou, Theodor Schütz, Emil Pollert a další) a dirigent Bohumír Brzobohatý. Dílo bylo celkem provedeno osmkrát, což na novinku v té době představovalo úspěch. Kritika ovšem operu nešetřila. Karel Weis ve své snaze komponovat „lidový žánr ve smyslu veristickém“ nenalézal stejně jako v případě Polského žida pochopení u recenzentů. Zdeněk Nejedlý pak neváhal napsat „bylo přímo trapné, co se tu dálo, na jevišti i v orchestru“. Opera byla ještě téhož roku nastudována v Brně a Lublani a roku 1914 ji uvedla vídeňská Volksoper.

Neuvedený Germinal Jindřicha Kàana
Weisova opera ale nebyla prvým českým zhudebněním Zolova textu. Prvenství připadá hudebnímu dramatu o třech jednáních Germinal Jindřicha Kàana z Albestu (1852–1926), komponovanému v letech 1902 až 1908. Operní text podle světoznámého románu z hornického prostředí mu připravil zkušený libretista a literát Karel Šípek, autor většiny libret operních děl Karla Kovařovice. Ten zhustil rozsáhlou zápletku do dramatické fresky s mnoha akcemi o třech částech, v nichž se prolínají soukromé i pracovní osudy horníků v době stávky za vyšší mzdy v dolech v hlavní v několika vedlejších dějových liniích. Spektakulární a divadelně progresivní je třetí dějství odehrávající se v podzemní štole, kde dochází k závalu vinou průsaku. Přestože v samém závěru nacházejí horníci záchranu, hlavní hrdinka Kateřina (která předchozí dvě dějství oscilovala mezi dvěma muži – násilnickým Chavalem a čestným Lantierem) vyčerpáním a rozrušením umírá v náručí milovaného Lantiera. Opera je až zahlcena hlavními a vedlejšími postavami (více než 21 sólistických úkolů) i rozsáhlým úkolem pro sbor.

Ač skladatel, který již uvedl na první scéně úspěšné balety Bajaja a Olim, jednal s Národním divadlem o možnosti uvedení, k dohodě z neznámých důvodů nedošlo. Germinal se znovu o operní jeviště pokoušel až mnohem později. Italský skladatel Giancarlo Colombini (1906–1991) dokončil tříaktovou operu Germinal na libreto svého dlouholetého spolupracovníka Dina Borloneho roku 1981, ale i tato opera zřejmě zůstává neprovedena.

Protiválečná adaptace Zkázy
Senzaci vzbudila při své premiéře v Lipsku roku 1895 dvouaktová opera německého skladatele Heinricha Zöllnera (1854–1941) Bei Sedan (U Sedanu) na skladatelův text. Libreto vychází ze zápletek z románu La Débâcle (česky zpravidla pod názvem Zkáza, 1892). Hlavním tématem románu je porážka a kapitulace Napoleona III. v prusko-francouzské válce u města Sedanu v roce 1870 a dopad na obyvatele Francie. Zöllnerova opera originálně kombinuje „velké“ téma světových dějin a „malé“ téma jednotlivce. Výjevy těsně před a po bitvě z venkovského statku rodiny Fouchardových ohroženého válkou jsou proloženy rozsáhlou symfonickou mezihrou zachycující bitvu u Sedanu. První a druhý obraz druhého aktu tak byly inscenovány jako živé obrazy bitvy u Sedanu a německého tábora po bitvě. Ač opera vzbudila značnou pozornost, a to i pro kritiku militarismu, ztratila se jako mnoho jiných operních děl v archivu zapomenutí.

Hřích abbého Moureta
Velký zájem na literárním poli skladatelů vzbudil Zolův román Hřích abbého Moureta (La Faute de l´abbé Mouret), vydaný roku 1875. Tragický příběh mladého kněze, který zcela propadne kouzlu mladičké dívky v prostředí menší jihofrancouzské vesnice se šlechtickým panstvím kolem roku 1860, zaujal hned několik skladatelů. Román vyvolal pohoršení v katolických kruzích, ostatně jako řada jiných Zolových děl předtím a potom, což přispělo také k proslulosti prózy, která byla rychle přeložena do řady dalších jazyků. Před rokem 1900 si práva na zhudebnění tohoto románu zajistil Jules Massenet, který také hodlal experimentovat jako jeden z prvních skladatelů s operním libretem psaným pouze v próze. Libretistou patrně měl být Louis Gallet, osvědčený jako autor textu k Massenetově opeře Thais (1894), jenž je jen částečně veršován. Louis Gallet později sehrál výraznou roli v zhudebněních Zolových prací právě ve spolupráci se skladatelem Alfredem Bruneauem. Massenet ale po váhání tuto Zolovu prózu nezhudebnil, zvláště když se o tuto látku začal na přelomu století také zajímat Giacomo Puccini, který román přečetl v italském překladu. Ten byl látkou nadšen a námět zůstal po několik let v hledáčku skupiny Pucciniho libretistů, ale ani Puccini se ke kompozici nakonec neodhodlal a dal přednost jiným látkám. Práva na operní kompozici pak získal německý průmyslník a hudební skladatel Max von Oberleithner, který dosáhl dobového úspěchu s tříaktovou operou se zkráceným názvem Abbé Mourret na libreto Adalberta von Goldschmidta při premiéře v Magdeburgu roku 1908 a i při dalším nastudování v berlínské Komische Oper o dva roky později.