Estonští symfonikové, Neeme Järvi a Nicola Benedetti: Důstojné zakončení Dvořákovy Prahy

Závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha v pondělí 23. září 2019 se nesl ve znamení Estonského národního symfonického orchestru s estonským dirigentem Neeme Järvim a britskou houslistkou Nicolou Benedetti; zazněla díla Estonce Heino Ellera, Fina Jeana Sibelia a Rakušana Antona Brucknera.

Estonský národní symfonický orchestr a estonský dirigent Neeme Järvi zahájili s vlasteneckou hrdostí a noblesou, představili nám svého nejvýznačnějšího skladatele Heino Ellera (1887–1970), jeho symfonickou báseň Úsvit. Národní nota je v díle zřejmá, vždyť Eller po návratu z vojenské služby v první světové válce a studiu kompozice v Petrohradě, usiloval o založení národní školy. Sumerki, tedy Úsvit, je symfonický poem tradicionalistický, vychází z jednoho motivu vyzpívaného hlavně dechovými nástroji, zvěčňuje doteky přírody i folkloru, zpívá intenzivně a jasně slyšíme, že zpívá o své severské zemi, kterou miluje, přednáší intenci a přání dobra. Pro nás novinka a velmi cenné obohacení programu.

Nicola Benedetti, britská houslistka s věnem zázračného dítěte, vždyť hrála úspěšně od pěti let, přijela na Dvořákovu Prahu podruhé. Prvně zaujala provedením koncertu Maxe Brucha, tentokrát po zásluze nadchla v Koncertu pro housle a orchestr d moll, op. 47 Jeana Sibelia. Její výrazová bohatost hry zaujme okamžitě, skladatel dává hodně kadenčních možností předvést všechny trilky, výšky, hmaty, smyky, které vytvářejí specifickou krásu houslové virtuozity tohoto koncertu a zvýrazňují jeho meditativní ráz.

Zpěvná suverenita sólistky spolu s ukázněnou, muzikantsky disciplinovanou souhrou orchestru dávala citově angažované Sibeliově výpovědi, vyrostlé z novoromantismu i velkého obdivu k Richardu Straussovi, punc strhujícího zážitku. Koncert v roce 1905 v Berlíně premiéroval Strauss s českým houslistou Karlem Halířem a vzpomeňme, že tento umělec své doby vysoce ceněný uvedl do světa, do Prahy také houslový koncert P. I. Čajkovského, který zazněl na festivalu před několika dny. Nicola Benedetti v přídavku zahrála píseň své domoviny, Auld Lang Syne, skotskou písničku básníka Roberta Burnse; pro housle ji přepsal muzikant z jejího rodného Irvinu.

Symfonie č. 4 Es dur Romantická (WAB 104) Antona Brucknera je z Brucknerových devíti symfonií nejoblíbenější a v podání estonského orchestru pod taktovkou Neeme Järviho se leckomu, pro nějž jsou Brucknerovy symfonické výpovědi příliš kolosální, svezla do kategorie krásných pozoruhodností. Estonští hráči neoslňují, nezveličují, Neeme Järvi dává navrch citové výpovědi, náladě, úžasu a vděku nad krásou stvořeného, jak je do not vtiskla Brucknerova víra a odevzdanost do rukou Božích. V náročné partituře, bezmála hodinové ódě, zní nejvýrazněji fanfáry života, počínaje vstupem, hornovým kvartetem. Prý je to signál z městských věží, otvírající den a estonská filharmonie má hornovou sekci výbornou.

Ševelící tremolo smyčců bylo jak ranní červánky a Maestro Järvi, dirigent věhlasu a evidentní citlivosti, dynamizoval všechny pasáže Brucknerova epického, bájivého vyprávění s největším nasazením služby dílu. V Andante jemně zvýraznil zpěvnou myšlenku jakéhosi smutečního pochodu a Scherzo, lovecký hlahol lesních rohů a trubek, taneční ländler a bohatost přírody zněly kultivovaně, s jemností a kouzlem jak portrét loveckého dostaveníčka od Watteaua. Závěrečnou větou prokázala estonská filharmonie svůj um nejvíce, složité hýřivé Finale převedli do nádherné dikce melodie, do frází zřetelně putujících orchestrem, posluchačsky uchopitelných, do srozumitelného svědectví Brucknerovy osobité, velkorysé ódy na život a přírodu. Skvělá interpretace, pozoruhodné, důstojné a slavnostní zakončení festivalu.

 

Festival Dvořákova Praha
Závěrečný koncert
Dvořákova síň Rudolfina, 23. září 2019

Heino Eller: Úsvit, symfonická báseň
Jean Sibelius: Koncert pro housle a orchestr d moll, op. 47
Anton Bruckner: Symfonie č. 4 Es dur Romantická

Nicola Benedetti – housle
Estonský národní symfonický orchestr
Neeme Järvi – dirigent