Rodion Ščedrin: I provokativní příběh zakázané lásky zralého muže a dvanáctileté dívky může být vysokým uměním

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
U příležitosti uvedení opery Lolita navštívil Prahu nejvýznamnější žijící ruský skladatel Rodion Konstantinovič Ščedrin (nar. 1932). Hovořili jsme spolu nejen o připravované opeře Lolita a jejím provokativním příběhu, ale také o jeho manželství s primabalerínou Majou Pliseckou, jejich společné cestě za Markem Chagallem, o životě vrcholného umělce ve stalinistickém Rusku, o dětství pod ochrannými křídly Šostakoviče nebo o umělecké autocenzuře a (ne)přijímání kritiky.
Rodion Ščedrin (foto Peter Andersen)

Pane Ščedrine, momentálně jste zřejmě nejvýznamnějším žijícím ruským hudebním skladatelem. Lidé velmi dobře znají nejen vás, ale i vaši nedávno zesnulou manželku Maju Pliseckou, která byla jednou z nejznámějších světových primabalerín. I v poměrech Sovětského svazu jste tvořili vysloveně hvězdný pár…
Přesto jsme neustále bojovali se sovětskou mocí a v přeneseném smyslu pak musela moje manželka svádět i neustávající zápas s divadlem. Ve Velkém divadle v Moskvě zažívala obrovské třenice a naschvály.

Jaké naschvály?
Probíhal tam boj. Maja měla špatný kádrový profil. Její otec byl během stalinských čistek zatčen a později popraven a také matka skončila v gulagu. Měla tedy nesprávnou minulost. Navíc ani já, ani ona jsme nikdy nebyli členy komunistické strany. To se vždy dalo zneužít i v rámci bojů v divadle.

Kromě toho, častokrát to ani nebyly politické boje, ale jen takové úplně obyčejné, mezilidské. Víte, jak to chodí, v lidech je závist. Když je člověk talentovaný a mladý, musí mu někdo z těch starších uvolnit místo, a to se nikomu nechce. A tehdy se ukáže podstata lidské povahy. Tak je to ale téměř všude v divadlech, jsem přesvědčen, že i u vás je to podobné.

Den před naším rozhovorem jsem v Bratislavě potkal jednoho docenta, jehož manželka pochází z kazašské Karagandy. Řekl mi, že matku Maji Plisecké věznili v gulagu u tohoto města. V těch dobách byla taková informace široké veřejnosti nedostupná, ale v rámci Karagandy se to zřejmě vědělo…
Ta informace je správná. Nejprve ji drželi v butyrském vězení v Moskvě, potom v Karagandě a pak ještě pod Čimkentem. Jejího otce popravili, když bylo Maje pouhých třináct let. Takový byl stalinismus.

(Ráno 1. května 1937 byl otec Maji Plisecké odvezen policejním autem a rodina o něm od té chvíle nic nevěděla. Její matka a bratr, který byl ještě kojencem, byli vyhoštěni do tábora pro manželky „nepřátel lidu“. Až o mnoho let později Plisecká obdržela dopisem oficiální vyrozumění, z něhož se poprvé dozvěděla, že její otec byl zastřelen rok po zatčení. Důvod nebyl uveden žádný. – poznámka autora)

Ani později, během jejích nejlepších let, Maju nepouštěli tančit na Západ. Až když jsme se vzali, dovolili nám odejít i za hranice, ale vždy jen jednomu z nás. Jeden šel ven a druhý zůstal doma jako rukojmí. V jednom kuse za ní 24 hodin denně slídilo auto KGB a v něm seděli obvykle tři tajní. Dlouho si o ní dokonce mysleli, že je anglickou špionkou.

V letech stalinského teroru bylo v butyrském vězení drženo približně 170 lidí na jedné cele, mezi nimi i Alexander Solženicyn (archiv autora)

Takže když ji prezident Kennedy pozval do Bílého domu, aby tam pro něj tančila, nemohl jste jít s ní?
Ale kdeže, o tom, že bychom cestovali někam ven spolu, o tom jsme si mohli nechat jenom zdát…

(Paradoxní bylo, že Plisecká sice nemohla vycestovat, ale všichni významní zahraniční hosté a oficiální delegace na nejvyšší úrovni byli zvaní na Labutí jezero s Pliseckou v hlavní roli. – poznámka autora)

Pro novou budovu Metropolitní opery v New Yorku vytvořil Marc Chagall dvě obrovské, 11 metrů vysoké nástěnné malby visící ve vestibulu, které jsou vidět i zvenku přes průhledné skleněné oblouky průčelí. Dnes mají takovou hodnotu, že když je Met před časem založila v bance, odvrátila tím svůj bankrot (více ZDE). Levá z maleb představuje různé druhy umění, mimo jiné i balet. Jako modelka pro tančící baletku pózovala Marcu Chagallovi právě Maja Plisecká…
To byl náš první zájezd do zahraničí, na který jsme mohli jet společně. A ani to nebylo jednoduché. Maja ale naštěstí měla velkého obdivovatele – módního návrháře Pierra Cardina a prostřednictvím něho se dobře znala i s Naďou Léger, manželkou kubistického malíře a sochaře Fernanda Légera. (Spolu s Le Corbusierem byl zakladatelem avantgardního architektonického směru „purismu“. – poznámka autora) No a paní Léger byla vlivnou francouzskou komunistkou a zaručila se za nás. Protože jsme nikdy nebyli členy strany, nikdy bychom nemohli cestovat společně na Západ. Ona se ale svojí stranickou legitimací zaručila, že neemigrujeme, že pouze přijdeme k ní na návštěvu a vrátíme se domů. Takže nás pustili. Bydleli jsme pak u ní na jejím obrovském statku.

Vzpomínám si, jak jsem si od ní jednou půjčil auto a někam jsem jel. Za volantem jsem seděl úplně sám a nikdo za mnou neslídil. Mohl jsem normálně jet, kam jsem chtěl. Ten pocit svobody byl neuvěřitelný. Myslel jsem, že se štípnu do tváře.

Právě Naďa Léger nás tehdy zavezla i k Picassovi, i k Chagallovi. Marc Chagall potom moji manželku hostil ve svém domě v Saint-Paul-de-Vence a řekl jí, že by ji chtěl nakreslit. Na té malbě, co visí v Met, je v levém horním rohu.

Maja Plisecká jako labuť v Labutím jezeře (archiv autora)

Setkávali jste se s Picasem a Chagallem i nadále?
S Markem Chagallem jsme udržovali vztahy i později, pamatuji si, že jsem byl u něj v jeho bytě v centru Paříže. Bydlel na tom ostrově, kde stojí i katedrála Notre Dame.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na