Eva Sedláková a Lukáš Vasilek: Pražský filharmonický sbor jde pořád dopředu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Pražský filharmonický sbor patří ke klenotům českého hudebního života. Podobně jako Česká filharmonie slyší na přídomek „první orchestr“, zaslouží si toto označení i Pražský filharmonický sbor. K následujícímu rozhovoru jsme se sešli s ředitelkou PFS Evou Sedlákovou a hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem. Byl to rozhovor zčásti bilancující – Eva Sedláková na konci této sezony ředitelské místo opouští, a je tu tedy důvod ohlédnout se za uplynulými osmi lety, kdy stála v čele sboru, především však zaměřený k budoucnosti sboru. Nad otázkou, na čem záleží, aby byla stejně obdivuhodná jako minulost a přítomnost, se zamýšlejí obě vůdčí osobnosti Pražského filharmonického sboru.
Pražský filharmonický sbor (foto Jan Slavík)

Ladili jste na začátku spolupráce své představy – ať co se týče repertoáru, zahraničních vystoupení, priorit sboru…?
Eva Sedláková: Možná trochu ano, ale základní rozdělení bylo vždy jasné a oba se v tomto směru, myslím, respektujeme. Pokud jde o umělecké záležitosti – repertoár, dramaturgie –, ty jsou v rukou pana sbormistra. Správní a organizační záležitosti spojené s plánováním koncertů jsou věcí ředitele, ale nejen jeho, nýbrž celého týmu. Samozřejmě že máme každý své představy o řešení nastalých skutečností nebo budoucího směřování. To řešíme tím, že vyjádříme svůj názor a v diskusi ho korigujeme… Tak jsme to nastavili na začátku a funguje to.

V čem jste se navzájem korigovali?
Eva Sedláková: Já jsem zpočátku měla větší tendenci plánovat koncerty s ohledem na jejich ekonomický přínos. To samozřejmě musíme dělat pořád, ale vím, že je třeba zejména repertoár konzultovat a sladit se zkouškovými možnostmi sboru. Časem jsem zjistila, že Lukáš Vasilek moc dobře ví, co dělá, a dokonce nebere v potaz ani to, zda jeho rozhodnutí budou u sboru populární.

Lukáš Vasilek: Je pravda, co říká Eva. Někdy jsme řešili stejnou věc, ale každý z nás ze svého pohledu. Párkrát se opravdu stalo, že jsme spolu vůbec nesouhlasili a hájili donekonečna každý své stanovisko.

Můžete uvést konkrétní příklad?
Lukáš Vasilek: Dostali jsme třeba nabídku na jeden umělecky prestižní projekt, který měl navíc i přidanou hodnotu ve smyslu reklamy pro sbor ve světě, k tomu byl zajímavý i ekonomicky. Pohled Evy Sedlákové – naprosto správný – byl, že ho musíme přijmout. Jenže já jsem se podíval na další úkoly v té sezoně a musel jsem říct ne. A to byl ten druhý pohled, který jsem do rozhodování vnesl. Protože ve chvíli, kdy vám někdo nabídne měsíční účinkování v berlínské Komické opeře v Schönbergově Mojžíši a Áronovi, nemůžete zvažovat jen ten čas strávený v Berlíně, ale musíte mít také prostor ten projekt vůbec připravit – v tomto případě by to bývalo znamenalo mnoho zkouškových týdnů v Praze. Tenkrát bychom kvůli tomu museli odmítnout spoustu jiných projektů, které pro nás byly důležité. Prosadil jsem, že tuhle nabídku odmítneme. Nebylo to kvůli náročnosti, která byla enormní, ale kvůli zkouškovému času, který jsme neměli.

Eva Sedláková: My jsme spolu nikdy nesoutěžili ve smyslu kdo s koho, čí názor převáží. Respektujeme se. Jsem ráda, že si Lukáš Vasilek vzpomněl na Mojžíše a Árona. Tenkrát mě to mrzelo, protože vedle uměleckého renomé by tohle účinkování přineslo i nezanedbatelné finance a etablování na německém trhu. Podmínky byly navíc lukrativní. Mrzelo mě to však i proto, že sbor mohl mít příležitost podílet se na téhle pro sbor nesmírně náročné, krásné opeře, která se uvádí velmi zřídka. Lukášovy argumenty jsem respektovala a nabídku jsme s díky odmítli.

Vy, pane sbormistře, chcete ještě něco dodat…
Lukáš Vasilek: Oba máme poměrně prořízlou pusu a někdy si řekneme dost otevřeně, co si myslíme. Okolí se na to pak dívá docela překvapeně, přestože my si jen bez obalu vysvětlujeme svá stanoviska. Ale nám tenhle způsob komunikace docela funguje, a i když někdy chvíli trvá, než se navzájem pochopíme, oba respektujeme argumenty toho druhého a jsme schopni jít i po nějaké drobné názorové přestřelce dál.

Eva Sedláková: Jsme schopni si uvědomit, že jde o věc a že naše ostřejší komunikační výměny nejsou osobní.

Lukáš Vasilek: Párkrát se stalo, že v téhle situaci jeden z nás řekl: a dost, musíme si to vyříkat. Stalo se a my jsme pak pokračovali dál. Nemá smysl vzbuzovat dojem, že na všechno máme stejný názor a že v každé minutě spolu bezvýhradně souhlasíme. Spousta lidí by to asi nepřiznala, ale my to bereme jako koření naší vzájemné spolupráce. A ta je založena také na tom, že víme, že se jeden na druhého můžeme spolehnout a dokážeme se vzájemně podržet.

Máte zřejmě mezi sebou opravdu dobrou komunikaci…
Eva Sedláková: No jinak to ani nejde.

Classic Pragur Awards, Lukáš Vasilek a Eva Sedláková (foto: Pavla Hartmanová)

V jaké kondici jste sbor přebíral a kde se nachází dnes?
Lukáš Vasilek: Otázka sice míří na mě, ale odpovědět by na ni měl někdo nezávislý. Sám sebe a svou práci člověk těžko hodnotí, pokud není velký egoista. Sbor jsem převzal v určité formě a snažil jsem se ho dostat na úroveň, o které si myslím, že mu přísluší. Jestli se to povedlo nebo ne, musí posoudit jiní. Každopádně práce ještě není dokončena, jdeme pořád dál a snažíme se zpívat líp a líp. Zhodnoťte to, až v PFS nebudu.

Udělal PFS vývoj i po stránce dramaturgické?
Lukáš Vasilek: Dramaturgie sboru je do značné míry závislá na poptávce orchestrů. Ale i v téhle oblasti se sbor posunul. Když jsem nastupoval, často se v repertoáru objevovaly skladby, které pro PFS nebyly moc vhodné – to se teď neděje. Vývojem prošly i a cappella koncerty. V historii sboru bylo víc pokusů o samostatnou koncertní řadu, nikdy v tom ale nebyla dlouhodobější kontinuita. Ten současný sborový cyklus mi umožňuje profilovat sbor hlavně v repertoáru, který mu podle mne sedí, tedy zhruba od poloviny 19. století po současnost. Vzhledem ke složení sboru a k tomu, jak dnes zpívá, je právě tohle jeho parketa. Myslím, že zpěváci si už na ty dramaturgie zvykli, i když to pro ně pokaždé znamená náročnou přípravu.

Eva Sedláková: Když jsem v roce 2011 nastoupila, nedovedla jsem si představit – kromě naší vlastní abonentní řady –, že by se orchestry, se kterými spolupracujeme, přizpůsobovaly tomu, co PFS navrhuje a domnívá se, že by to bylo pro koncertní život přínosem. A teď se to často stává a pro mě je to nádherné zjištění.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na