Výročí: legendární levoruký klavírista Paul Wittgenstein

  1. 1
  2. 2
Patrně nejslavnější jednoruký klavírista Paul Wittgenstein zemřel před 58 lety, 3. března 1961 v New Yorku; bylo mu 73 let. Narodil se ve Vídni 5. listopadu 1887 v rodině jednoho z nejbohatších rakouských podnikatelů. Jeho mladším bratrem byl slavný filozof a logik Ludwig Wittgenstein (1889–1951). Pro Paula, který přišel o pravou ruku v první světové válce a hrál pak jen levou rukou, napsali skladby mnozí slavní skladatelé, včetně Benjamina Brittena, Ericha Wolfganga Korngolda, Maurice Ravela, Franze Schmidta či Richarda Strausse.
Paul Wittgenstein v roce 1919 (zdroj: Wikimedia Commons)

Rodině Wittgensteinových patřily kladenské ocelárny nesoucí název Poldi Kladno – byly pojmenovány po Leopoldine Wittgensteinové (1850–1926), Paulově matce. Paul byl předposledním z devíti dětí Karla a Leopoldine Wittgensteinových; budoucí filozof Ludwig byl nejmladší. Děti vyrůstaly v přepychu, obklopeny nejen bohatstvím, ale také uměním a kulturou a mnoha slavnými osobnostmi, které se s rodinou přátelily; čtyřručně na klavír hrával s malým Paulem Richard Strauss, který pak pro něj později složil dvě skladby. K Wittgesteinovým docházeli třeba Johannes Brahms či Gustav Mahler. Děti však zároveň zůstaly navždy poznamenány otcovou přísností a matčinou citovou chladností. Rodina měla židovský původ, ale konvertovala ke křesťanství, a to už v generaci Paulových prarodičů.

Paul projevoval hudební talent již od dětství a musel snášet jisté otcovo pohrdání uměleckými sklony, tak jako i další sourozenci. Podle Karla Wittgensteina (1847–1913) byla jediná správná cesta ta jeho, tedy úspěšné podnikání v průmyslu a bohatství; lidi bez technického a finančního nadání považoval Paulův dominantní otec za ztroskotance. V dětech tím ale vyvolal spíše odpor k rodinnému podnikání a nakonec v otcových šlépějích nikdo nepokračoval. Ludwig se svého dědictví dokonce vzdal. A jak smutně to s Poldi Kladno postupně dopadlo, to už je jiná kapitola; připomeňme jen, že o ocelárnách psal i Bohumil Hrabal, který zde v padesátých letech minulého století pracoval mezi těmi, kteří byli nepohodlní socialistickému zřízení a nemohli působit ve školství, kultuře či justici (viz též Menzelův film Skřivánci na niti podle Hrabalových povídek). Nicméně Paulovi otec v rozvíjení hudebního talentu nebránil a výslovně mu nakonec povolil, aby nastoupil kariéru klavíristy; jeho pozdější slávy se už ale nedožil.

Výraznou osobností v Paulově životě se stal jeho pedagog Theodor Leschetizky (1830–1915), polský klavírista a skladatel, který studoval klavír u Beethovenova žáka Carla Czerného ve Vídni, kde se s rodiči usadil v roce 1841. Roku 1854 odešel do Petrohradu, kde v roce 1862 založil spolu s Antonem Rubinsteinem místní konzervatoř. V Petrohradě učil Leschetizky až do roku 1878 a absolvoval zde i celou řadu koncertů jako klavírista nebo dirigent. Pak se přestěhoval zpět do Vídně. Kromě Paula Wittgensteina patřili mezi jeho žáky například Ignacy Jan Paderewski, Artur Schnabel či Mieczyslaw Horszowski.

Paul Wittgenstein hraje Ravelův koncert pro levou ruku, Concergebouworkest řídí Bruno Walter (1937)

Paul, který u Leschetizkého studoval od roku 1910, na veřejnosti debutoval 1. prosince 1913 ve Velkém sále Hudebního spolku (Musikverein) ve Vídni, již po otcově smrti; ten zemřel v lednu téhož roku. Na programu Paulova debutu byl Druhý klavírní koncert málo známého irského skladatele Johna Fielda, Variace a fuga na téma Carla Czernéhood rodinného přítele Josefa Labora a Klavírní koncert Es durFranze Liszta. Doprovázel ho Orchestr hudebních umělců. Paul měl velký úspěch, kariéra se mohla rozjet.

Paulův nadějný rozlet byl však brzy drasticky přerušen: hned na začátku první světové války, když narukoval, byl v bojích na haličské frontě v srpnu 1914 zraněn a byla mu amputována pravá ruka. Po zajetí v Rusku se nadaný klavírista nevzdal a hře na klavír se věnoval i jedinou, levou rukou. Upravoval si pro sebe klavírní díla a také si řadu děl objednával u předních skladatelů své doby; jako příslušník jedné z nejbohatších rakouských rodin si to mohl dovolit, ale nebylo to jen o penězích: Paul byl skvělý klavírista a pro skladatele to byla zároveň zajímavá výzva.

Zvláštní je, že ještě před Paulovým osudovým zraněním, když nikdo nemohl tušit, že přijde o pravou ruku, vyprávěl mu Theodor Leschetizky o klavírních skladbách pro levou ruku. Možná je to pokoušení Boha či osudu, říkával, ale je to také dobré cvičení. A než Paul odešel na frontu do Haliče, dal mu Leschetizky svoji skladbu Andante a Finale op. 13 pro levou ruku s tímto věnováním: „Pro přemahače strun Paula Wittgensteina v upomínku, že slovo virtuos je odvozeno od virtus.“(Virtus je v latině energie.)

Ani ne čtyři měsíce po amputaci pravé ruky začal Paul cvičit hru levou rukou podle Leschetizkého školy – stupnice, arpaggia, glissanda, dvojhmaty… A jistě často myslel na Leschetizkého dar na rozloučenou před odchodem na frontu. Hodnocení Paula Wittgensteina bývá rozporuplné, některým vadily především jeho vlastní neautorizované úpravy skladeb, které si přizpůsobil pro hru levou rukou; příznivější přijetí mívaly skladby pro něj přímo napsané. V roce 1938 odešel Paul z nacisty obsazeného Rakouska a usadil se ve Spojených státech. Koncertoval po celém světě. Po válce vystoupil ve Vídni poprvé už v roce 1946. Naposledy hrál veřejně v březnu 1960, rok před smrtí. Dlouho mu trvalo, než našel ženu, s níž by spojil svůj život, a to navzdory sestrám, pro něž nikdo nebyl dost dobrý – všechny jeho známosti mu zkritizovaly. Až k němu jednou, ještě ve Vídni, přišla téměř nevidomá mladičká dívka Hilda Schaniová (1915–2002), která se chtěla stát jeho žačkou a nakonec se stala i jeho ženou, navzdory příbuzným. Měli spolu tři děti, dcery Elisabeth a Johannu a syna Paula-Luise.

  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na