Eva Urbanová o Kundry, opeře i svém soukromí (2)

A třeba představení, na které si nejčastěji vzpomenete? Nebo chvíle, kdy jste byla nejvíc při své práci šťastná?

Nejvíc šťastná? … Tak to si myslím, že to byl jednoznačně debut v Metropolitní opeře, když jsem dokázala bez jediné zkoušky odzpívat od druhého jednání na záskok Ortrudu… Do dneška si říkám, že to snad není vůbec možné, že jsem to dokázala… To snad mě tenkrát musel někdo vést. Dnes, kdybych to měla zopakovat, tak už budu mít strach….

…tenkrát jste strach vůbec neměla?

Ne. Nevím, jak jsem to vůbec dokázala.

Mohla v tom tenkrát třeba být mladistvá ctižádostivost, která lety člověku odchází?

To ne, já si spíš myslím, že to bylo tou rychlostí, jak to tenkrát přišlo. Kdyby dnes něco přišlo zase tak náhle, tak ty síly v sobě snad zase dokážu zmobilizovat… Ale dodatečně na mne pak spadne otázka: Nebyla jsi moc přidrzlá, že jsi tam vůbec lezla? … Ale když tu smlouvu podepíšete, tak jinou možnost nemáte. I tenkrát, až když to skončilo, tak na mě teprve padl strach. …Ale bylo to stejně úžasné. Opravdu. A ještě k tomu všemu v režii Roberta Wilsona! Víte, to bylo to hlavní tenkrát! Kdyby to bylo normální představení, tak to je asi jiné. Ale v režii Roberta Wilsona jsem si musela dát pozor na každý prst! Na držení těla, na značky, na které si stoupnout, aby na mě mohlo zamířit světlo…

Zeptám se i na druhou stranu mince. Nechci použít rovnou slovo propadák, ale řekněme vaše nejhorší představení? Dokážete odpovědět?

To vám klidně můžu říct. To bylo skutečně nejhorší představení… Vůbec jsem nevěděla, co s tím mám dělat. Bylo to v Deutsche Oper v Berlíně, Síla osudu. Začala jsem zpívat a najednou mně hlas přestal fungovat. Ať jsem dělala co jsem dělala. Do té doby jsem netušila, že se něco takového může stát. Nevěřila jsem tomu, když jsem od jiných zpěváků slyšela vyprávět, že se normálně rozezpívali, že všechno bylo v pořádku, a že při představení jim najednou hlas během řekněme dvaceti minut odešel. Sama jsem prostě až do onoho představení nevěděla, co to je. Ale přišlo to. Dvě minuty hlas fungoval, pak třeba dvacet vteřin ne. A pak znovu ano a pak ne. Ať jsem se s mým hlasem po technické stránce snažila dělat snad všechno možné, prostě nic. Tak mně po druhém jednání zavolali doktora, který byl v hledišti od začátku představení. To ale už bylo po onom velkém duetu Leonory s Guardianem, kdy pak už je jenom Pace…

…no počkejte! Jenom??

…no to už je z celé té role jenom zlomek… Ale ze mě úplně lilo, já jsem nevěděla, co mám dělat, bála jsem se té ostudy. Onen lékař mi řekl, ať hlavně během přestávky hodně piju. A ať k němu druhý den přijdu… Ano, měla jsem úplně vyschnutý krk, tak jsem skutečně hodně pila. A to Pace jsem nakonec přece jen odzpívala. – Když jsem k tomu doktorovi druhý den přišla do ordinace, tak mi řekl: Vy máte strašnou laryngitýdu, obrovský zánět v krku. To už jsem viděl včera a říkal si: Ta ženská to Pace přece už nemůže zazpívat! To ale kdybych vám včera řekl, tak jste to opravdu nedozpívala. Když jsem tam potom po přestávce seděl, tak jsem vůbec nevěřil, jak se vám to mohlo podařit zazpívat… Dal mi antibiotika, injekce, ale to byla skutečně beznaděj. – A tak jsem si zase vzpomněla na paní Švejdovou z plzeňského divadla, která říkávala: Tři hodiny ostudy musí každý správný umělec umět vydržet! – Byla to pravda. Tenkrát v Berlíně jsem skutečně nemohla dělat vůbec nic. Na představení jsem přitom přišla absolutně v pořádku.

Jediná role, která mi vadí, je Kabanicha. Já jsem si vždy říkala, že ji budu ochotná vzít možná až tehdy, kdy už nebudu moci zpívat Tosku, Santuzzu, Amneris, Kundry… Kabanicha mně vadí na hlas. Nemá žádnou frázi a rozbije vám hlas. Ale nicméně ji teď zpívám… Kvůli Robertovi Wilsonovi, který mě přemluvil.

Vy jste ale přece Kabanichu zpívala po Praze i ve Varšavě…

… tam mně to alespoň vynahradil pan dirigent Hanus, jehož nastudování bylo výborné. On mi navíc dal pomalejší tempa, takže tam se mi Kabanicha zpívala přece jen trochu líp. Ale potom jsem měla zpívat Tosku a to byl trochu problém. Po Kabaniše jsem měla pocit, že mně odešly vysoké tóny. To byla hrozná dřina ten hlas znovu vytáhnout, z toho zatěžkaného stavu. Je přitom zajímavé, že občas zpěváci říkají, že hlas zatěžkává Wagner. Já přitom teď ke Kundry zkouším v Brně Turandot a nemám přitom vůbec žádné problémy.

Dokázala byste říct, jak se váš hlas za tu dobu, co zpíváte, změnil? Cítíte to vůbec sama?

Já si myslím, že je ještě větší, než byl. Taky jinak zpívám, protože jsem se hodně změnila jako člověk. Dřív jsem se třeba hodně při zpívání bála, teď už si ledacos troufnu. Když poslouchám svoje starší nahrávky, tak teď ten hlas už určitě není tak lehký, jako když jsem třeba zpívala Donnu Annu. To je jasné…

… zazpívala byste Donnu Annu dnes ještě?

…S Donnou Annou jsem měla velikánský blok. Donna Anna se mi sice zpívala velice dobře, ovšem až na taková ta dvě vysoká béčka ve druhé árii, v té koloratuře, víte? Tam jsem to vždycky psychicky neustála a pokaždé s tím bojovala. Ale to nebylo tím, že nejsem schopná to zazpívat. To bylo psychické. Já jsem se pokaždé tak vynervovala – podobné věci má snad každá sopranistka, každý zpěvák – že to prostě bylo místo, které jsem neměla ráda. Asi to bylo tím, že jsem se Donnu Annu naučila velmi rychle. Za měsíc jsem s ním vyšla na jeviště. A to byl u mě ten zásadní problém. Proto já se na role připravuji dlouho, systematicky. Třeba Kundry už jsem uměla před rokem, a pak už jsem si jen pilovala text, výraz. Myslím, že na velkou roli by zpěvák měl mít tak dva roky, aby ji na zkouškách měl už se vším všudy hotovou. Ale naučit se Donnu Annu tak, že s ní za měsíc vyjdete na jeviště… Psychicky jsem na to neměla, prostě mladická nerozvážnost. To jedno místo se mi pak pořád zpívalo špatně.

 

…počkejte, proč jste to udělala? Taková krásná role!

Protože si myslím, že to je role, která absolutně ničí hlas…

…ale krásná role!

…no jo, ale na pár sezon!

Škoda… A role, které byste si ještě ráda zazpívala?

Budu mít novou roli v Ostravě… Vy teď řeknete, že jsem se zbláznila, když jsem odřekla v Národním Glorianu a místo toho budu jezdit do Ostravy. A to ještě nevíte, že jsem taky odřekla Die Frau ohne Schatten…

…Barvířku? Kde?

No taky v Metropolitní opeře… Ale já bych se z Barvířky skutečně zbláznila. Poslouchala jsem to deset minut a musela to vypnout, jinak bych skončila na psychiatrii…

… další škoda, taky krásná role… A ta Ostrava?

Bude to nádherná italská role. Budu v ní zpívat „Ebben? Ne andrò lontana…“ No? Z čeho to je?

…to tedy vůbec netuším…

Pomůžu vám. Ta opera se u nás vůbec nehraje…

… opravdu nevím, co to je?

Vy to neznáte? „Ebben? Ne andrò lontana…“?? Přece i Shell to měl v reklamě na benzín! (začne zpívat melodii) No přece La Wally!!

…ale to je krásná opera! Viděla jste ji někdy?

Ne, neviděla. Moc se na ni těším a věřím, že si ji po Ostravě zazpívám i jinde…

 

Představte si, že by za vámi teď přišel Peter Gelb z Met. Co byste ze svého repertoáru hlavně nabídla?

Rozhodně Parsifala.

A dál?

No přece Kostelničku! Pak určitě Amneris, ta se mně zpívá velice dobře…

A třeba takovou Adrianu Lecouvreur ne?

Adrianu bych si určitě ráda zase zazpívala, ta mě velice mrzí. To je skutečně moje role, která ale velice brzy skončila… Ano, ta mě velice schází…

A co Turandot? Jak se v ní cítíte? Tu neberete jako roli na vývoz?

Určite se v ní cítím líp, než v Tosce. To se přiznám, Turandot mám raději, než Tosku.

Proč?

V Turandot jsou delší fráze, než v Tosce. Líp tam můžu upotřebit můj hlas i dech. Když jsou kratší fráze, tak se mně někdy může stát i to – jak se říká – že se takzvaně předechnu.

A co další z vašich někdejších rolí? K takové Giocondě byste se dokázala vrátit?

Gioconda je velice krásná role. Měla jsem jí znovu zpívat před dvěma lety v Polsku, ale nakonec to nevyšlo. Šlo o jeden z tamních festivalů a byly problémy s financemi… Víte, já můžu říct svému manažerovi, že je krize, a proto že budu zpívat za řekněme třetinový honorář. Jenže ony si to ty operní domy mezi sebou řeknou a tak vás to hodí někam o třídu zpátky. A pak tady vlastně začínáte bojovat znovu od začátku… Velice mě třeba mrzí, že v cizině nezpívám Kostelničku. Ale ono to je taky v tom, že je několik málo kolegyň, které zpívají na těchto prestižních scénách, a které se mnou zpívat prostě nebudou…

…s vámi? Proč?

Protože mě nemají rády…

Čím si myslíte, že to je? Symptom – nazvěme jej „Kundry“? Tak jak jsme o tom mluvili na začátku našeho rozhovoru?

U té jedné to je tím, že já jsem měla větší potlesk…

Víte, když jste zmínila Kostelničku, tak já si uvědomuju, že mně jako Čechovi, který má rád Janáčka, to je líto, že Kostelničku v cizině docela často ztvárňují starší dámy, které jsou už dávno za zenitem…

A víte, čím to je? Že se ta opera v cizině jmenuje Jenůfa. Je to ale jinak, je to Její pastorkyňa. Já si myslím, že první soprán je tam Kostelnička. Ale v cizině to berou tak, že první je Jenůfa. Na tu kladou důraz.

Když jsme u Janáčka – na Věc Makropulos byste neměla chuť?

Několikrát jsem ji už odřekla, ale teď budu Věc Makropulos dělat, ale jen koncertně – to jsem si prosadila. Začala jsem spolupracovat s panem šéfdirigentem Jindrou z Ostravy a on se mi pořád ptal, proč nezpívám Emilii Marty, až mě nakonec přemluvil… Ale když už by to měla být inscenace, tak by to chtělo inscenaci pojatou s nadsázkou, třeba takovou, jak ji v činohře teď udělal Robert Wilson…

Ta Aldenova, co se hrála ještě nedávno v Praze v opeře, ta se vám nelíbila?

Ne, ne. Nelíbila. Právě tu jsem měla dělat, ale odmítla jsem to. Nerozuměla jsem jí. Já mám v sobě jako interpretka bohužel takový blok, že pokud věci nevěřím, nemohu ji dělat….

… já mám chuť vám říct, že se do dnešní doby moc nehodíte…

Nehodím, já to vím. Ano, je to škoda, že jsem se nenarodila trochu dřív (smích) . To bychom tady ale teď slavili moji devadesátku! (smích) I když na tu Emilii Marty by byla ještě lepší rovnou stovka! To byste mi pak mohl říct, že jsem fakt jako Emilia Marty! (smích)

Dokončení zítra
Ptal se Vít Dvořák

www.evaurbanova.com


Fota ze zkoušek Wagnerova Parsifala v ND Hana Smejkalová