Eva Urbanová si v Plzni zopakovala Santuzzu

Slavná dvojčata v Plzni jsou překvapivě po roce již před derniérou

Je to třináct měsíců, co jsem loni v lednu v recenzi charakterizoval obě premiéry Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů v historické budově Velkého divadla v Plzni (zde). Po včerejším datu 19. března 2016 ale stojíme již těsně před derniérou těchto skvělých dramatických děl operního verismu. Přesněji řečeno jsme byli svědky již předposledního představení. Škoda. Inscenace patří k nejvydařenějším v Plzni za poslední dva roky. Šlechtilo ji výborné vypracování orchestrální složky dirigenty Norbertem Baxou i Ondrejem Olosem. Inscenace obou typicky pěveckých oper přinesla zajímavé výkony v obou obsazeních. Také režijní koncepce, přenesená slovenským režisérem Marianem Chudovským z Bratislavy, patří ke zdařilým, nachází si dobře své publikum. Je dynamická, expresivní, akce a gesta vycházejí z hudby, rozehrává mnohé i do prostoru hlediště. Nenechává diváka ani na chvíli bez pohybu aktérů děje a sboru. Nelibuje si ve zbytečných módních výstřelcích, které lze vidět jednou, leč podruhé či potřetí již nikoliv. To jsou rozhodně pozitiva pro inscenaci, u níž se za obvyklých provozních podmínek operních divadel počítá s delší životností, než je čas vyhrazený abonentním cyklům.

Začala tak trochu brzká rozlučka s inscenací. Byli pozváni hosté, kteří díla v Plzni před rokem přímo nestudovali, čili hosté v onom pravém významu smyslu slova. Hosté, přitahující až magneticky publikum, jež na populární pěvecká operní díla chodí často opakovaně. Sám ani nespočítám, kolik inscenací “dvojčat” jsem již zhlédnul, ale za předpokladem dobrých a inspirativních výkonů pěveckých neváhám podnikat cesty i do dálek. Tím jsem de facto prozradil ono tajemství, čím nás vlastně muzikologem Kurtem Honolkou trefně nazývaná takzvaná “pěvecká opera” stále a stále přitahuje.

V popředí večera stál sympatický mladý italský tenorista Paolo Lardizzone. Vstoupil do plzeňské inscenace ex post, obě role ale vytvořil již samostatně. Po zřetelném úspěchu svých kreací byl vedením plzeňského divadla, které ho objevilo, pozván pro vytvoření obou klíčových rolí v jednom večeru – Turidda i Cania. Nově vstoupila do inscenace Eva Urbanová v roli Santuzzy, avizován byl italský host pro Alfia, namísto něho se však prezentoval Vladimír Chmelo, jenž se připravuje v této době v Plzni na titulní roli Verdiho Macbetha. Čili opravdový sobotní večer s hosty, jak byla zvyklá moje generace v časech ansámblového divadla. Bravo! Představení bylo avizováno velkou cedulí na divadle, takřka se vyprodalo, dojel i plný autobus zřejmých eminentních zájemců (dle mimořádně expresivního volání “bravo” po povedených áriích) z oblasti německého Regensburgu. Vida, co je možné, když je chuť zkusit osvědčené recepty. Soudě podle velice spontánních reakcí publika, se na tomto večeru sešlo patrně větší procento zájemců o operu jako takovou, přitahováno zejména zajímavými hosty.

Představení dirigoval Norbert Baxa, který hudebně nastudoval v lednu 2015 premiéru Komediantů, teď navíc přebíral taktovku od Ondreje Olose, když se Sedlák kavalír ocitnul v jeho šéfdirigentské koncepci. Bylo moc zajímavé, že právě u Sedláka kavalíra dosáhl pan dirigent Baxa neobyčejné tempické a dramatické sevřenosti ve své koncepci díla. Provedení, vzdor technických drobnostem v souhře (v Komediantech kupodivu trochu častějším), dostalo ohromný tah a výraz, opřeno o pozoruhodné sólistické výkony večera.

Představení mírou přesnosti souhry nedosahovalo perfekce obou premiér, tak jako Sbor opery DJKT nezněl tentokrát tak vyrovnaně jako v premiérové době po tahu zkoušek, v souhře s orchestrem ne vždy zcela exaktně. Přes tato fakta, která nelze zakrýt, dostalo představení ohromné dramatické napětí, sílu výrazu, což vždy převáží v globálním dojmu u posluchače jako zásadně rozhodující.

Disponovaný italský tenorista Paolo Lardizzone dokáže rychle zaujmout jako Turiddu podmanivým témbrem krásného, znělého spinto tenoru se smyslem pro neobelcantovou kantilénu. Lehkost a zároveň zvuková nádhera jeho nosných, širokých výšek, ukázkově tvořených ve smyslu pravého italského pojmu voce di testa, je obdivuhodná. V obou rolích Turidda i Cania je pěvec navíc na jevišti herecky nenucený, tím i přirozený. Pěveckému výrazu Paola Lardizzoneho a jeho jevištní upřímnosti dokážu věřit. Dlouhodechá Caniova árie Vesti la giubba byla tak přesvědčivá, ve vrcholových Áčkách krásně rozzářená leskem širokých výšek, že mohutný aplaus a dlouhé volání “bravo” po árii jakoby nebralo konce. Opravdu poklona za dva tak krásné výkony večera jak pěvecky, tak i jevištně charismatického tenoristy.

Partnerkou byla Turiddovi jako Santuzza Eva Urbanová. Významná česká sopranistka vděčí Plzni za nejpodstatnější léta rozvoje ke své impozantní kariéře. Publikum Plzně nezapomnělo na její osobnost, což ho velmi ctí.

Eva Urbanová se odvděčila výrazově nabitým, až překvapivě spontánním výkonem. Poloha této role ji zjevně pěvecky padne takzvaně “na míru”, pro mne osobně je potěšitelné, že hlasová kondice umělkyně zaznamenává zřetelný nový vzestup v celkové polohové jistotě i pěvecké pohodě oproti loňskému roku. Vladimír Chmelo vstoupil do nesnadné role Alfia za opětovného mohutného práskání bičem sborového umělce (tento režijní příkaz nebyl na všech reprízách vždy plněn, kdysi Josef Hořický si to právě v Plzni v Theinově inscenaci roku 1964 obstaral coby Alfio zcela sám, což bylo nejlepší). Střední polohy barytonista zvučného jména dimenzoval do pozoruhodné tónové šíře a průraznosti, což se ale trochu objevilo negativně jako daň z přidané hodnoty na vyšších polohách partu. Jevištně působil pěvec pozitivně přesvědčivým ztvárněním této nesnadné role.