Plzeň: Sedlák kavalír a Komedianti

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Veristický dvojvečer po padesáti letech v Plzni. A hned senzace!
Palmu vítěze obou premiér si odnesl záskok v roli Turidda – ve stylu Veni, vidi, vici! 

Po atraktivní Verdiho Aidě zvolila plzeňská operní dramaturgie pro vstup do roku 2015 neméně lákavý hudební dvojtitul známých dvojčat – Sedláka kavalíra Pietra Mascagniho a Komedianty Ruggera Leoncavalla. Premiéry se konaly 24. a 25. ledna v historické budově Velkého divadla v Plzni. Druhý premiérový večer však odřekl představení Rafael Alvarez a zaskočil narychlo povolaný Paolo Lardizzoni, který již v Plzni zpíval Radama v Aidě. Způsobil doslova senzaci jako pěvecky výtečný Turiddu bezvadným pěveckým výkonem, hodným pěveckých hvězd dnešního operního nebe. Mně se při jeho árii – Mamma, quel vino e generoso – vybavovala nahrávka mého oblíbeného velikána – Giuseppe Di Stefana. Dlouho jsem live tak pěvecky bezvadný výkon neslyšel. Třikrát bravo! Mladý tenorista je fenomenální talent, podmaňující lehkostí a zároveň úžasnou průbojností hlasu, technicky v této roli svrchovaného. Malá postava byla tentokrát vhodně eliminována slušivým, moc dobře padnoucím kostýmem. A co platno. Rossiniho bonmot se zase a opět ukázal platný i v roce 2015. Na dotaz, co potřebuje pěvec a pěvkyně ke kariéře, odvětil suše: „Za prvé hlas, za druhé hlas. A za třetí? Zase hlas…“ Zajisté měl na mysli hlas technicky dobře zvládnutý, nikoli jen naturální. Nečekaný úvod, i pro mne, ale život bývá plný překvapení, neřku-li v žánru opery.Je zajímavé, že v Plzni daný dvojtitul nespatřil světlo světa od roku 1964. Cavaleria rusticana podle lidové hry Giovanniho Vergy jen v roce 1997, ale s jiným druhým titulem ve večeru. Komedianti, jejichž text si psal Leoncavallo sám podle skutečné události, nebyly v Plzni půl století hrány. To nebývá v operním světě věru obvyklé. Reprezentanti verismu, které anticipoval již Georges Bizet svojí Carmen, jsou miláčky operního publika, především pak diskofilů. Pro ty, jak je dobře znám, opera rovná se verismus a verismus rovná se opera. Již vyslovení jména Richarda Wagnera berou s nervózní rezervou, nad soudobou operní tvorbou se zatváří obvykle trpce. Nu což, on již Bizet nesl svoji Carmen na štítu proti Richardu Wagnerovi.

Nicméně Sedlák kavalír a Komedianti, tito první typičtí reprezentanti italského verismu patří opravdu k sobě. O tom jsem se přesvědčil při mnoha roztrženích těchto děl a doplněních jednoho z „dvojčat“ jakýmkoli dílem jiným. Proto je moc vítám opět pospolu v Plzni. Plzeň zdůrazňuje na webu premiéru dvojtitulu v roce 1964. Byl jsem tehdy u toho. V té době jsem dokonce utíkal po večerech z domova, coby dítko školou povinné, s mnoha výmluvami na doučování v matematice. Takže jsem viděl všechny reprízy, ba ani jednu nevynechal. Tak jsem byl okouzlen díly i výkony tehdejší garnitury plzeňské opery. Theinova moderní režie, sestávající z bílých krychlí, které se obracely dle toku děje do různých variací, byla moderní v minimalistice prostředků a pružnosti vývoje děje. Také tehdy scéna zůstávala stejná pro oba tituly! Podobně, jako soudobá koncepce pana Mariána Chudovského. V oné Theinově inscenaci ale pružně jevištně proměnlivá. Z pěveckých osobností doby, všichni byli interní sólisté divadla (!), dodnes obdivuji Jaroslava Hlubka jako Cania, Josefa Hořického coby Alfia i Tonia (alternoval Karel Křemenák), o jehož stoletém výročí od narození jsem psal zde. Neddu Libuše Bláhové, kantabilního Turidda Zdeňka Jankovského (alternoval Miroslav Frydlewicz).Dnes po Alfiovi těžko chtít, aby sám v písni o koníku práskal zcela autenticky do rytmu bičem jako pan Hořický, který vyrůstal v zemědělství u sedláka, takže tyhle finty z praktického života znal. Hanuš Thein je ve své režii uměl využít. Pan Chudovský nechává práskání bičem na rytmicky šikovném sboristovi.Po padesáti letech, jakoby až symbolicky, Marián Chudovský propojil obě díla verismu také scénicky do jednoho celku. Pojal stejnou ideu jako Hanuš Thein blahé paměti. Jakoby vše je laděno do jednoho dravého proudu děje, řekněme, fiktivně dvou povídek na obdobné téma žárlivosti, zdánlivě jednoduché, ale podmíněné velmi reálným podezřením. Chudovského režie se odvíjí na přehledně quasi realistické scéně Jaroslava Válka se zjevnou symbolikou, využitelnou pro obě díla a v barevně hýřících kostýmech Petera Čaneckého.

Režie nemá za cíl děj překládat jinam, než vymezuje předloha, ale všímá si interakce jednajících postav, jejich psychologie, pracuje až vzorně v detailech se sborem, který je v Plzni jevištně neobyčejně tvárný. V Sedláku kavalíru se pan režisér vynasnažil postihnout dobovou atmosféru drsné Kalábrie, brutálního života prostého lidu. Což se mu vydařilo, mafiány se to jen hemží, Turidda nakonec zavraždí zákeřně ranou zezadu hlavní mafián, ten, který přechází již dlouho před začátkem představení překvapivě před publikem po jevišti. A drze mu vyfukuje cigaretový dým do obličejů s povýšeně blazeovaným pohledem do auditoria. Alfio si zjedná u tohoto vůdce mafiánů vraždu, s Turiddem se nehodlá přetlačovat. Spor rozhodne prostá hierarchie aktérů děje v životě kraje, dle tohoto výkladu vyústění finále. A proč ne, má to jistě svoji přijatelnou logiku.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mascagni: Sedlák kavalír (DJKT Plzeň)

[Celkem: 35    Průměr: 4.3/5]

Vaše hodnocení - Leoncavallo: Komedianti (DJKT Plzeň)

[Celkem: 35    Průměr: 4.3/5]

Mohlo by vás zajímat


4
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
jiri

Vážený Bronio a další sympatizanti pana Brücklera. Ve zde zveřejněné recenzi Komediantů, je pan Brückler vysoko hodnocen, je zde akcentováno, jak jeho role Silvia je výtečná, Již s José Curou na Krumlově loni zpíval a hrál Sulvia výborně. Bylo zajímavé, jak dobře vedle pana Cury dokázal obstát. Pokud Cenu Thálie, byla by patrně nosná za jeho Silvia, ověřeného již vícekrát. Je to vysoko posazená partie a pan Brückler ji zvládl vždy znamenitě. Pěvecky i herecky. Ve čtvrtek v Plzni si to lze ověřit! iří Fuchs

bronino

Vážený pane Fuchsi, naprosto s Vámi souhlasím! Silvio je úplně jiná káva, kde je naopak vyžadováno, aby představitel byl mladý muž, avšak s plnohodnotným hlasem, jakým p. Brückler určitě disponuje. Silvia zvládá s přehledem i proto, že jeho charakter je v podstatě přímočarý a nevyžaduje žádné velké psychologické nuansy. Nejsou tam vývojové zvraty a postava má sice důležitý, ale menší prostor v rámci celé opery.
Jinak Vám, pane Fuchsi, děkuji za Vaše recenze, které jsou – jako jedny z mála u nás – fundované, profesionální, výstižné a přitom velmi citlivé a taktní. Bravo!!!

bronino

Snad dodám jen maličkost, kterou jsem odhalil po přečtení této Vaší recenze, že part Cania je sice skutečně skladatelem napsán “jen” po vyské “b”, ale díky tradici si na konci vstupní árie tenoristi přidávají vysoké “h” v opakování fráze ” A venti tre ore…”. V rámci kontextu celé opery je to však nepodstatné, i když efektní (jak ostatně zmiňujete i v případě přidaného “as” v závěru Prologu). Zde si dovolím poznamenat, že i závěrečné “g” je nepovinné, protože Leoncavallo původně v partituře napsal pouze “d”, s tím, že géčko je psáno jako ossia!

jiri

Vážený pane Bronino, děkuji za uznání. Jen k těm tónům v italské opeře, na které ti zainteresovaní často čekají. Ony v partiturách nebývají, vytvořila je interpretační tradice. Nepsané há v Caniovi si přidává jen málokdo, gé na konci Prologu ale každý. Ono As v Prologu zase někdy dirigenti zakazují, ač vyplývá, byť nepsané, docela ve frázi přirozeně. Vévoda z Mantovy také nemá psáno ono háčko v canzoně, na kterém dost tenoristů lavíruje, neb se něm končí… Rigoletto nemá psáno As na konci velkého duetu s Gildou. A někdy mi vadí, jak barytonista bere ono As, i kdyby “na chléb nebylo…”… Číst vice »