Expozice nové hudby, den druhý a třetí

Pokud mě na Expozici nové hudby něco vysloveně fascinuje, tak je to její záběr či širokost nabídky, jak rád říká dramaturg festivalu Viktor Pantůček. Jako hlavní úkol každé instituce spatřuje právě v potřebě nabízet, což se prostřednictvím tohoto a zejména letošního festivalu děje velmi opulentně. Octový syndrom, jež v nejrůznějších alegoriích všudypřítomný, je svým původním významem svázán s filmovým pásem. Osa čtvrtečního večera je proto vinuta (ve vší šíři) právě hudbou a obrazem, a to v nejrůznějších vztazích. Na mnohahodinové ploše, jíž hostí Univerzitní kino Scala, jsou tak nabídnuty pohledy na soudobé techniky práce s filmovým materiálem.

Phill Niblock, jehož opus ještě dlouho rezonoval prvním festivalovým večerem, tak zde poodkryl další ze střípků své bohaté tvorby, která ho dnes definuje nejen jako hudebního skladatele, ale zároveň i filmaře, fotografa a multimediálního tvůrce. Až dokumentaristický charakter představených děl staví na výrazné odlišnosti přístupů k hudebně vizuálnímu materiálu. Černobílý dokument The Magic Sun odrážející fascinující tvorbu amerického freejazzového průkopníka Sun Ra je destruktivně těkající snímek útočící na lidské smysly. Dlouhé detailní záběry exotických květů nesoucích se na nekonečně rozprostřené hudební ploše byly poté zcela odlišnou ukázkou Niblockova přístupu. Absence příběhu či jakékoliv nutnosti soustředit se na rychlejší tok informací vyvolává u zraku i sluchu dojem tak jednotné a úzké existence, že se vlastně slévají v jednu určitou a jasnou barvu.

Příběhem je naopak naplněná další část čtvrtečního dne, která představuje starší i nejnovější tvorbu maďarského tvůrce Tibora Szemző. Komentovaná interaktivní instalace, skladba pro tři promítačky a tři hudebníky a závěrečná skladba napsaná na objednávku festivalu. Jazyk filmový a hudební se zde rozšiřuje o třetí záběr sledující jazyk samotný. Skladatelova fascinace rozličností jazykových možností promlouvá zejména na samotném konci, kde jsou živě i záznamově interpretované literární fragmenty v různých světových variacích. Nad neustále přítomným intervalovým popěvkem, který se z uší ven nedostane již asi nikdy. Skladba vyznívala s podivným nádechem meditativnosti, což nepatrně odkazuje nejen k fascinaci nad řečí, ale hlavně nad jejím tvůrcem fungujícím v různých společenských rámcích – člověkem. Ostrý hudební kontrast předcházel v objednávkové skladbě Jsem Čechoslovák, žiju však na jihu. Skladba pro tři smyčcové nástroje a tři promítačky byla tichým a nehybným obrazem nálezu (filmového materiálu) a ztráty (světa, který je na filmovém materiálu zachycen). Skladba, o níž by bylo dobré slyšet před poslechem samotným mnohem více, by jistě pomohlo hlouběji proniknout za několik opakujících se not.

Living cinema kanadského filmaře Pierra Héberta a amerického skladatele Boba Ostertaga uzavřel večer zvuku a obrazu. „Pokud pracujete s (digitální) technikou, musíte počítat s tím, že se může cokoliv pokazit.“ Ostertagova slova, jež zazněla na snídaňovém setkání následující den prostě a jasně popsala technické komplikace, které znemožnily předvedení připraveného konceptu Shadow Boxing. Rozklad a hledání či čerpání nových možností z tohoto jevu tak paradoxně dostaly velmi fyzickou podobu. Oba aktéři se věci postavili svými vrásčitými čely a jali se své obory představit prostřednictvím volné improvizace. Toto vytrhnutí z původního plánu i plánované nálady ovšem fungovalo fantasticky. Ostertag na jedné straně s herním kontrolerem sledující snímané a programované tahy Hébertova fixu na straně druhé explodovaly do intenzivního audiovizuálního zážitku, který představoval širokou látku současného umění, jež v různých náhodných momentech nabývaly konkrétních a pojmenovatelných rysů. Nebylo pak třeba litovat neuskutečnění připraveného kusu, jehož místo zastoupilo fascinující nikdy neopakovatelné mávnutí křídlem.Sál pátečního Besedního domu je osvícen jediným skleněným lustrem a charakter prostoru je rázem zcela změněn. Optika se zdá být více matná a nejasná než jindy, rozložená scenérie na pódiu působí i přes všechen svůj novodobý ráz dojmem jakéhosi barokního chrámu. Na stolech jsou rozprostřeny čtyři gramofony, tři kazetové magnetofony, dva CD playery, a destruované klávesové nástroje. V pozadí za nimi v řadě nastoupená Opening Performance Orchestra, která počtem odpovídá čtveřici jejich laptopů. Na programu je Broken music Milana Knížáka a Re:Broken Music Opening Performance Orchestra. Skladba vznikající do poloviny šedesátých let skrze pokusy s preparací gramofonových desek stála tehdy na počátku hudební sféry, která je dnes rámcově definovaná jako noise music. Stylové označení fraction music, hudba sestavená ze zlomků výchozího materiálu, jímž se označuje Opening Performance Orchestra, zde tedy znamená přetlumočení rané historie do jazyka současnosti.Milan Knížák přeje nepříjemný poslech. Besední dům je velmi důsledně podrobován zkouškám, kterým doposud ještě nikdy nečelil. Fyzicky tepající zvuková plocha se zde ovšem s ideou využívat tyto prostory pro jeho původní účely – tedy soudobou hudbu – snoubí dokonale. Tato zkoumání brzy nachází první oběti v řadách návštěvníků, první z nich odchází nedlouho po úvodní porci do kosti vnímatelné zvukové vlny. Dost nahlas to ovšem autorovi ještě dlouho nepřipadá. Po několikerém opakování gesta směrem ke zvukařskému pultu už začíná po zdarma obdržených špuntech do uší sahat kde kdo. Proč celý kus prostě jen drobně neztlumit, aby sahání po izolačních materiálech bylo zbytečné? Tyto otázky mají svůj smysl jenom tehdy, pokud pomineme fakt, že se dílo prostě a jednoduše děje tak, jak se prostě momentálně děje. Bez těchto ústupků je totiž zahájen proces řízené destrukce, čehož se mimo autora samotného zhostil i pražský hudebník, promotér a hudební publicista Phaerentz. Destrukce postihuje i genia loci sálu z konce devatenáctého století. Na jednu stranu je zde absolutně vymaněn proudem hudby, jež jej postupně přetavuje v dojem evokující klubovou či industriální scénu a na straně druhé báječně a nezbytně figuruje v procesu „tady a teď.“

Obecenstvo reaguje podobnou diverzitou, kdy vedle loktů opřených o opěradla s ukazováčky zastrčenými hluboko do uší druhé hlavy divoce přikyvují v souladu s vyplývajícími hřmotnými rytmy. Vzadu za židlemi se vestoje tančí. Nejkyselejší sen milovníků noisu napříč třemi generacemi se stává čím dál tím víc hmatatelnější realitou. Počet obětí vzrostl na pět. A přitom v nostalgicky samozřejmém prostoru z pomyslného popela vzniká nový život. Vzniká v mnoha dialozích, z nichž nejpatrnější je dialog analogových gramofonů s počítači, kterým dvojice Knížák Phaerentz po přesně vymezeném času předává hlukovou štafetu. Opening Performance Orchestra ji pak vyburcují k hranicím fyzické bolesti. Toto zvětšovací sklo z počátku udržuje s původním materiálem velmi blízký vztah, ovšem postupem rovněž přesně vypočítaného času jej digitální kola semelou a původní fraction music, rozbitá hudba dostává nový, strašlivý a jasný ráz. Dojem úplné nadvlády zde na pozadí tohoto zásadního rozhovoru umocňuje mihotavý vizuální doprovod tančící po varhanních píšťalách. Hansenova stavba se otřásá ve všech možných základech a je upřímně úžasné, s jakou radostí s ní vyčká až do finálního nezvyklého ticha.Po krátkém oddechu se poněkud redukované, o to však více rozzářené publikum ocitlo již v úplně jiném prostoru, který vlídně hostil noisovou kapelu. Čtyřicet devět let společné existence, poprvé v České republice. Na pódiu probíhají poslední přípravy Nihilist Spasm Band. Z původních osmi členů jsou již dva zesnulí. Společně s novou bubenicí se před námi objevuje šestice pánů v úctyhodném věku. Narátor Bill Exley drží v ruce kuchyňský hrnec. Program této kanadské legendární improvizační skupiny je před každým kusem uvozován básní, jež je posléze napadána kapelou hrající na tradiční a domácky vyrobené nástroje. V publiku je vidět nárůst ošívajících se tendencí, poposedávání. O nesoustředěnosti zde ovšem není řeč – linoucí se hlukové stěny takovým pohnutkám nedávají sebemenší šanci. Stav přeměny/rozkladu zde totiž dosáhl svého vrcholu a potřeba sedět na židlích se zdála najednou rovnocenná klubovému postávání s podupávající nohou. Stávající genius loci ovšem neúprosně a dominantě vstupuje do těchto úvah a dává tak najevo, že tvář soudobé hudby nelze omezovat pohodlnou znalostí Phila Glasse či Johna Cage. Z klece vypuštěná nástrojová aleatorika nese tisíc podob. Tisíce podob mělo po dobu svého čtyřiceti devíti letého trvání i toto výjimečné seskupení. A je tisíc krát tisíc dobře, že jsme mohli být u toho.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Expozice nové hudby 2014

Filmy s živým hudebním doprovodem
Koncert
Indigo Quartet
Martin Flašar (housle)
Martina Himerová (viola)
Pavel Borský (violoncello)
30. října 2014 Univerzitní kino Scala Brno

program:
Tractatus: Jsem Čechoslovák, žiju však na jihu (na objednávku festivalu, světová premiéra)

www.indigoquartet.cz
***

Dvojkoncert – Re/Broken Music
Milan Knížák
Opening Performance Orchestra
Nihilist Spasm Band
31. října 2014 Besední dům Brno

program:
Milan Knížák: Broken Music (asistence: Phaerentz)
Opening Performance Orchestra: Re:Broken Music
John Clement, John Boyle, Bill Exley, Murray Favro, Art Pratten

www.mhf-brno.cz
www.o-p-o.cz 

Foto pierrehebert.com, archiv