Eyal Dadon: Má tvorba je jako chobotnice, každé dílo je novým chapadlem

  1. 1
  2. 2
Mladý izraelský choreograf Eyal Dadon přijel na konci února do Prahy, aby s Baletem Národního divadla nazkoušel svou novou choreografii Artza do připravovaného triptychu b.p.m. Sešli jsme se na začátku třetího týdne jeho pobytu, ve chvíli, kdy začalo dílo získávat první obrysy, abychom si popovídali nejen o choreografii samotné, ale i o autorově cestě k tanci a pohledu na něj.

Eyal Dadon během zkoušky s Baletem ND (foto Sergei Gherciu)

Začnu lapidární otázkou. Co vás přivedlo k tanci? Pokud vím, začal jste se mu věnovat relativně pozdě.
Pokud se ohlédnu do dětství, byl jsem vždy nesmírně aktivní, pořád jsem někam běhal, hrál jsem tenis, fotbal, dělal karate, judo… Když mi bylo mezi patnácti a šestnácti, přišli za mnou jednoho dne kamarádi, kteří byli členy místního amatérského souboru lidových tanců, s otázkou, zda bych to nechtěl taky zkusit. Chtěl jsem a velmi se mi to zalíbilo. Co mě ale zlomilo k profesionální kariéře tanečníka, bylo představení tohoto souboru. Byla na něm naprosto neskutečná atmosféra, diváci tleskali, křičeli, bylo to jako na velkém basketbalovém zápase. A já jsem byl jako u vytržení! Cítil jsem, že chci být součástí této energie.
Začal jsem proto chodit na více a více tanečních tréninků a po roce jsem se stal členem prvního profesionálního souboru, kde jsem vydržel dva roky. Pamatuju si z té doby na jednu svou pedagožku, byla skvělá, ale upřímně mi říkala, že nevěří na zázraky – tedy to, že bych se mohl stát profesionálním tanečníkem. A to byl přesně ten moment, který mě nakopnul. Každý den jsme měli tréninky od rána až do čtyř odpoledne a já pak ještě chodil na extra lekce baletu, abych zlepšil svou techniku. Tančil jsem opravdu každou minutu, kdy jsem jen mohl.

Pak přišlo angažmá v Kibbutz Contemporary Dance Company, je to tak?
Ano. V tomto souboru jsem se skutečně vypracoval jako tanečník, jako umělec a velmi záhy i jako choreograf.

S tvorbou choreografií jste začal velice záhy. Byl to od počátku váš cíl?
Vůbec ne. Byl jsem v KCDC dva roky, když za mnou přišel umělecký šéf a navrhl mi, že bych mohl v rámci speciálního programu pro mladé tvůrce, který soubor zajišťoval, vytvořit své dílo. Já byl v šoku, pořád jsem byl na samém začátku kariéry (mluvíme o roce 2010), nebyl jsem si vůbec jistý, že to zvládnu. Ale on mi řekl – zkus to, cítím, že zrovna tobě by to mohlo vyhovovat. Byl to dlouhý pětiměsíční proces, kdy jsme zkoušeli vždy jeden den v týdnu, a já se dočista zamiloval. Miloval jsem tanec, ale tvorba mi otevřela nové dimenze. A současně jsem si také uvědomil, kolik se toho ještě musím naučit – jak pracovat s lidmi, s hudbou, dekoracemi, světlem, divadelní technikou…

Kdo vás na této cestě provázel?
V souboru jsem měl v té době přítelkyni, Tamar Barlev, se kterou jsem pracoval a která je mou partnerkou a hlavní múzou dodnes. Pro nás dva jsem vytvořil svou první delší choreografii, se kterou jsme se v Německu v Hannoveru účastnili choreografické soutěže, kterou jsme vyhráli. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že by moje práce mohla skutečně mít pořádnou budoucnost. Dnes působí jako má spoluautorka, za několik dní přijede i sem do Prahy.

Jak se pracuje takto v tandemu?
Víte, ona je… Jedinečná. Během tvorby je mým rádcem, druhýma očima. Je schopná vypozorovat, kdy něco nefunguje nebo schází, co by se dalo udělat lépe, co je slepá ulička. Známe se velmi dlouho, takže mi dokonale rozumí a zkrátka cítí, co je správné. Je skvělým mentorem, který umí vše doladit k dokonalosti.

Zmínil jste, že k tanci jste se dostal přes kamarády. Jak se Izrael dívá na muže tanečníky? Jsou zde nějaká klišé?
Nemohu mluvit za celou společnost, jen ze své zkušenosti. A pro mě byl tanec od počátku nebem. V onom lidovém souboru nás bylo dvacet chlapců, což je velice vzácné. Byli jsme si všichni nesmírně blízcí, mí tehdejší nejlepší přátelé pocházeli z onoho souboru. Měl jsem dojem, že jsme byli jedna velká rodina. Vzpomínky na toto období patří k těm nejčistším a nejkrásnějším, co jsem v tanečním světě zažil.

Balet ND, bpm – ARTZA (foto Sergei Gherciu)

Zaměřme se nyní na vaši tvorbu. Jaký je její proces? Odkud čerpáte inspiraci?
Kdybyste se mě zeptala před deseti lety, pravděpodobně bych odpověděl, že největší inspirací je hudba. Před osmi lety, že se jedná o nějaké výtvarné dílo, které jsem viděl. Před pěti bych asi zmínil čistý pohyb… Dnes říkám, že nemám nejmenší tušení! Patrně jde ale o konkrétní lidi, s nimiž pracuji a pro které tvořím. Před lety jsem si vše zapisoval, měl jsem stohy poznámek, všechno muselo být přesné, promyšlené, dokonale připravené dopředu na vteřiny. Po čase to ale začne být z hlediska tvůrčího procesu trochu nuda. Dnes přicházím do sálu a nevím, co se bude dít. Zjistil jsem, že se nesmím bát, že občas je potřeba zariskovat. Myslím, že klíčové je skrze tvůrčí proces poznat sebe a poznat lidi, s nimiž pracujete, a posouvat jak sebe, tak je. V takové chvíli je umění živé a může růst.

Takže i sem do Prahy jste přišel se zcela čistou myslí, nebo jste dostal zadání?
Když pracujete s velkým souborem, jakým je třeba místní Balet Národního divadla, je potřeba něco plánovat dopředu, především veškeré technické záležitosti. Technici a jevištní personál potřebují vědět, jakou si představujete scénu, dílny musí připravit kostýmy atd. Z hlediska tématu jsem však měl volnou ruku a mohl jsem se nechat unášet momentální fantazií.

Odkud tedy přišlo vaše téma?
Začal jsem od kostýmů. Své výtvarnici Bregje Van Balen jsem ale v podstatě jen řekl – chci něco šíleného, překvap mě! A když jsem pak viděl její návrhy, cítil jsem z nich neuvěřitelnou animální energii. Takže když se mě pak jevištní technika zeptala na požadavky na scénografii, věděl jsem, že budu chtít velikou klec. Už jsem věděl, že budu chtít pracovat s vnitřním zvířetem, vnitřním démonem, kterého si všichni nosíme v sobě, a objevovat ho, pracovat s ním, zkoumat ho. Klec je pro mě tedy metaforou našeho života, našich znalostí a vědomostí. Kdo nás do klece zavírá? Jsme to my? Je to společnost? A pokud jsme to my, proč to děláme?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments