Fascinující osud české pěvkyně, která Janáčka přivedla do Argentiny

Dnes už si jen málokdo z pamětníků a milovníků opery připomene jméno mezzosopranistky, která ve své době byla velkou nadějí české opery, Růženy Hořákové.

Po roce 1948 opustila Československo. Na druhém konci světa, v latinskoamerické Argentině soustavně propagovala českou hudbu, zejména dílo Leoše Janáčka. U nás bylo její jméno záměrně zamlčováno.

Růžena Hořáková (dívčím jménem Bendáková) se narodila 31. prosince 1909 ve východočeském Jičíně. Vystudovala gymnázium ve svém rodném městě a zde také účinkovala v jičínském divadelním spolku, který uváděl i opery a operety. Se svým prvním manželem, právníkem Vladimírem Hořákem, žila tři roky v hlavním městě tehdejší Podkarpatské Rusi, Užhorodu.

Po návratu do Prahy studovala zpěv na Masarykově lidově výchovném ústavu u profesorky Otilie Hinkeové. Poté se věnovala studiu dramatického umění a zpěvu na pražské Německé hudební akademii. Na základě úspěšného předzpívání v pražském Novém německém divadle (dnešní Státní opera) byla obsazena do role Stařenky Buryjovky v Městském (německém) divadle v Liberci. Roli se v němčině naučila za čtyři dny.

V brněnské opeře tehdy probíhala generační proměna v mezzosopránovém a altovém sólistickém souboru. V roce 1935 ukončily svou pěveckou kariéru jeho dvě dlouholeté opory, Marta Dobruská a Marie Hloušková. Šéf opery Milan Sachs angažoval okamžitě z Bratislavy zkušenou a velmi úspěšnou interpretku řady velkých rolí tohoto oboru, Marii Řezníčkovou, která si v Brně rázem získala velkou popularitu, a hledal další posilu. Pozval k předzpívání Růženu Hořákovou. Konkurs dopadl úspěšně a na jaře 1937 Růžena Hořáková dostala příležitost představit se v náročné roli věštkyně Ulriky ve Verdiho Maškarním plesu. Vystoupení Růženy Hořákové bylo přijato příznivě. Kritika oceňovala talent a přirozené jevištní vystupování nové sólistky, ale upozornila rovněž na určité nedostatky v pěvecké technice a jevištní výslovnosti. Růžena Hořáková se však velmi intenzivně pustila do dalšího studia, aby své nedostatky odstranila, což se jí znamenitě podařilo. Učila se u dvou předních sólistek opery tehdejšího Zemského divadla v Brně, které již ukončily svou aktivní pěveckou dráhu, dramatické sopranistky Hany Pírkové a především u altistky Marie Hlouškové.

Připomeňme si alespoň krátce jejich jména. Oběma byla vyměřena krátká životní dráha, ale obě se významně zapsaly do historie brněnského operního souboru jak svým působením v éře šéfů Františka Neumanna a Milana Sachse, tak svou pedagogickou činností, kdy připravily pro uměleckou kariéru řadu pozdějších osobností naší opery.

Hana Pírková (1894–1944), která předčasně zemřela na následky zranění při bombardování Brna v listopadu 1944, byla v desetiletí 1925–1935 významnou představitelkou dramatických sopránových postav. K jejím velkým úspěchům patřily například titulní role ve Smetanově Libuši, Straussově Elektře a i ve Wagnerově Valkýře. Velmi vděčně na Hanu Pírkovou vždy vzpomíná její nejúspěšnější žačka, Libuše Domanínská.

Umělecký růst Růženy Hořákové ovlivnila zejména Marie Hloušková, (1895–1940), představitelka čelných mezzosopranových a altových rolí (titulní role v Saint-Saënsově opeře Samson a Dalila, Amneris ve Verdiho Aidě a Azucena v Trubadúrovi a první představitelka titulní hrdinky v původní premiéře opery Rudolfa Karla Smrt kmotřička v únoru 1933 a ústřední postavy Smrti v Plamenech Ervína Schulhoffa o rok dříve. Zejména díky Marii Hlouškové se Růžena Hořáková po celý svůj život věnovala interpretaci písňové tvorby.

V nové divadelní sezoně, která v roce 1937 kvůli rekonstrukci jevištního zařízení začala o něco později, vystoupila Růžena Hořáková v říjnu v premiérách Novákova Zvíkovského raráška v postavě Salomeny a v roli Stařenky Buryjovky v Janáčkově Její pastorkyni a poté v roli Porfirjevny v opeře Nikolaje Rimského-Korsakova Pskoviťanka, která tehdy byla v Brně uvedena pod názvem Car Ivan Hrozný. V té době bývalo běžným zvykem, že v takzvaných charakterních rolích účinkovali sólisté opery, kteří k tomu měli předpoklady, i v baletních inscenacích. Tak se stalo, že Růžena Hořáková vystoupila v památné světové premiéře Prokofjevova baletu Romeo a Julie v roli lady Montekové.

Růženě Hořákové byly v dalším období přidělovány spíše role středního charakteru. Ve Smetanových operách se představila jako Ludmila v Prodané nevěstě a Martinka v Hubičce, v operách Dvořákových jako Marfa v Dimitrijovi, Anna v Králi a uhlíři a Káčina matka v opeře Čert a Káča, v Blodkově jednoaktovce V studni jako Veruna, v Novákově Lucerně jako Babička a v Kovařovicově opeře Na Starém bělidle v postavě Manželky rýzmburského myslivce, v Ostrčilově Honzově království v postavě Chůvy.

V Mozartově Kouzelné flétně se s ní mohli diváci setkat v postavě Třetí dvorní dámy, v Mascagniho Sedláku kavalírovi v roli Lucie, ve Sněguročce Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova v roli Vesny a v Musorgského Ženitbě v postavě Anfisy Pantělejevny.

Zmiňme se o jejích postavách ze soudobé tvorby. Byla to Strouhalka v prvním uvedení Burianovy Maryši, ze zahraničních titulů pak Antonella v opeře italského autora Riccarda Zandonaie Francesca da Rimini, hospodyně Menina v Čertově manželství Ottorina Respighiho, Třetí služka v Yvetotském králi Jacquese Iberta a především ve významné Kubelíkově a Wasserbauerově inscenaci Berliozových Trojanů v roce 1940.

V Brně také potkala svého druhého životního partnera. Byl jím muzikolog Leoš Firkušný, žák profesora Vladimíra Helferta a starší bratr klavírního virtuosa Rudolfa Firkušného. Ve svazku Zemského divadla působila až do násilného uzavření divadla okupanty, k němuž došlo 12. listopadu 1941.

Již v době svého brněnského angažmá hostovala Růžena Hořáková v pražském Národním divadle. Poprvé to bylo na počátku roku, když vystoupila v rolích Ježibaby ve Dvořákově Rusalce a Panny Rózy ve Smetanově Tajemství. Ještě jako host účinkovala i v protektorátní premiéře Smetanovy Prodané nevěsty v době okupace v září 1943 (dirigentem byl Josef Charvát, režisérem Luděk Mandaus).

V roce 1945 se stala členkou Opery Národního divadla. Zopakovala si roli Martinky v Hubičce, Stařenky v Její pastorkyni. A další příležitosti ji čekaly v postavách Radmily v Libuši, Vlasty ve Fibichově Šárce a Mešjanovky ve Foersterově Evě. V Mozartově Figarově svatbě se představila v postavě Marcelliny. Opět ji čekaly altové role v ruských operách, byly to role Chůvy Filipěvny v Čajkovského Evženu Oněginovi a Chůvy v Musorgského Borisi Godunovovi. V Krombholcově a Pujmanově inscenaci Prokofjevovy Vojny a míru (premiéra v červnu 1948, tehdy byl poprvé scénicky uveden druhý díl opery, jenž se do té doby v Sovětském svazu nehrál) účinkovala v roli kněžny Bolkonské.

Na scéně Národního divadla se vrátila k postavě Strouhalky v Burianově Maryši, kterou střídala s rolí Babičky. Její hvězdná chvíle přišla, když dostala příležitost vystoupit v roli Carmen, které propůjčila podle svědectví pamětníků jak svůj tehdy již zcela vytříbený pěvecký projev, tak adekvátním hereckým ztvárněním znásobeným jejími fyzickými dispozicemi. Kritik Nové Svobody o jejím výkonu napsal: „Růžena Hořáková jím darovala překrásný večer. Jedna z oslňujících zpěvaček, jakých jen několik přešlo českými jevišti“. Podle svědectví pamětníků byly árie z Carmen doslova třešničkou na dortu koncertních vystoupení Růženy Hořákové.

Mimořádně důležitou součástí jejích pěveckých aktivit byla interpretace písňové tvorby v širokém a dramaturgicky koncepčně promyšleném spektru od barokních Mistrů, jakými byli Claudio Monteverdi či František Václav Míča až po tvorbu skladatelů dvacátého století (Gustav Mahler, Igor Stravinskij, Dmitrij Šostakovič, Leonard Bernstein a další). Mimořádnou pozornost věnovala  písňové tvorbě českých skladatelů dvacátého století, zejména tvorbě Leoše Janáčka. Na svých koncertech ovšem poskytovala velký prostor rovněž písním Václava Kaprála, Vítězslavy Kaprálové, Osvalda Chlubny, Jana Kunce, Zdeňka Blažka a dalších. Skladbu Carmina sulamitits Jana Nováka přednesla na koncertě ještě v době, kdy její autor byl posluchačem Janáčkovy akademie múzických umění.

Na podzim roku 1947 zpívala ve Vídni písně Antonína Dvořáka a na jaře 1946 sklidila velký úspěch na koncertech, v řadě velkých měst v Anglii a Skotsku včetně Londýna, na které ji pozvala Britská rada. O hostování Růženy Hořákové projevila zájem i Vídeňská státní opera. Únorový převrat 1948 ovšem razantně celou situaci proměnil.

Leoš Firkušný byl vyslán na studijní cestu do Argentiny a jeho choť jej tam doprovázela. V Argentině, z níž se posléze nevrátili, se věnovali pilně propagaci české hudby, zejména pak díla Leoše Janáčka. Díky jejich mimořádné iniciativě se podařilo prosadit v roce 1950 Její pastorkyňu jako první Janáčkovo operní dílo na repertoár proslulého Teatro Colón. Její pastorkyňa byla uvedena v německém překladu Maxe Broda. Dirigentem představení byl Karl Böhm.

Hlavní role svěřil Böhm špičkovým evropským sólistům. V roli Jenůfy vystoupila Tiana Lemnitz, představitelem Laci byl Anton Dermota a Števy Ludwig Suthaus. Růžena Hořáková ztvárnila roli Stařenky a na přání dirigenta byla jako „cover“ obsazena i do role Kostelničky, kterou zpívala a hrála Margarete Klose. Leoš Firkušný se premiéry díla, jehož prosazení věnoval tolik energie, nedožil. Přes veškerou péči a také pomoc, kterou mu poskytl jeho bratr Rudolf, 9. července 1950, týden před svými pětačtyřicátými narozeninami a ještě před premiérou Janáčkovy opery, podlehl zákeřné tuberkulóze.

Růžena Hořáková se poté věnovala jak opeře, tak koncertní činnosti. V Teatro Colón účinkovala v postavě Fricky ve Wagnerově Zlatě Rýna. Byla například první argentinskou Ortrudou ve Wagnerově Lohengrinovi, kterou uvedlo divadlo ve městě La Plata. Od roku 1954 do roku 1979 byla sólistkou Teatro Colón, kde úspěšně účinkovala v řadě inscenací oper Richarda Wagnera i Richarda Strausse, v Mozartově Figarově svatbě, ve Stravinského Životě prostopášníka, v operách Albana Berga Vojcek a Lulu, ve, Zlatém kohoutkovi Nikolaje Rimského-Korsakova, Ravelově Dítěti a kouzlech, Prokofjevově Lásce ke třem pomerančům a v mnoha dalších operách. Úspěchy sklízela i na dalších argentinských scénách jak v operních inscenacích, tak v inscenacích klasických operet, například v postavě Prince Orlovského v Netopýrovi Joahnna Strausse či v Lehárově Hraběti Luxemburgovi.

V roce 1968 ztvárnila postavu Kabanichy v Janáčkově Káti Kabanové, kterou v Teatro Colón v režii Karla Jerneka a ve scéně Josefa Svobody nastudoval Václav Smetáček. Představitelkou titulní role byla Libuše Domanínská a jejím partnerem v postavě Borise Ivo Žídek.

I v Argentině se soustavně věnovala písňové tvorbě. Žel o jejích aktivitách jsme v oněch časech nevěděli prakticky nic. I dnes se informace sbírají jako kousky náhodně nalezených střípků, proto se omlouvám za případné nepřesnosti a chyby, kterých jsem se při psaní tohoto textu dopustil. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby byl život a odkaz této vzácné, ale prakticky zcela zapomenuté umělkyně, která toho tak mnoho vykonala pro českou hudbu,  podrobně zmapován.

Růžena Hořáková zemřela v Buenos Aires 5. července 2001, tedy před rovnými patnácti lety.