Faust v Covent Garden

Gounodův Faust doputoval do Covent Garden záhy po pařížské premiéře (1859); v Londýně byl uveden poprvé už 2. 6. 1863, do roku 1911 zde byl na repertoáru každou sezonu a do roku 1938 dosáhl téměř 400 představení. Po druhé světové válce byl nasazen až v roce 1974 s Kiri Te Kanawou, Stuartem Burrowssem, Normanem Treiglem a Thomasem Allenem. Současná inscenace Fausta Davida McVicara v Covent Garden měla premiéru 11.června 2004; hlavní role zpívali Angela Gheorghiu (Markétka), Roberto Alagna (Faust), Bryn Terfel (Mefistofeles), Simon Keenlyside (Valentin) a Sophie Koch (Siebel); dirigoval Antonio Pappano.Vstupenky byly rozebrány v den zahájení předprodeje, představení 19.června bylo vysíláno na BBC2 a simultánně na velkém plátně na piazze u divadla. K obnoveným premiérám došlo v říjnu 2004 a v září 2006, pokaždé s pozměněným obsazením.V roce 2010 vydala Decca DVD s live nahrávkou představení právě z 19.června 2004.

McVicarova inscenace je podstatě klasická, i když se několik scén tomuto pojmu vymyká a minimálně jedna aktualizace (Faust jako narkoman ve čtvrtém jednání) či Faust hrající na varhany jako němý svědek chrámové scény Markéty a Mefistofela jsou poněkud sporné. V každém případě je to ale režie velmi zajímavá, respektující partituru i libreto, dokonale sladěná s hudbou, detailně vypracovaná a dynamická, místy brutální a šokující, ale cožpak boj dobra se zlem je mírumilovný? Děj posunul McVicar do Gounodovy doby i rodného města, tedy do Paříže 2. císařství, což mu umožnilo zahrát i na vlasteneckou strunu (francouzské vlajky a transparent Vive la guerre ve druhém dějství). Charles Edwards mu postavil skvělou scénu, vizuálně velmi efektní, poskytující řadu vedlejších míst k doplnění hereckých akcí a pomocí tylových opon umožňující rychlé přeměny jeviště ke komorním výstupům. Základní „stavební kameny“ jsou shodné pro celou operu, vlevo divadelní lóže, vpravo boční stěna interiéru gotické katedrály se sloupy a varhanami, zadní zeď jeviště tvoří půlkruh fasád domů. K tomu Edwards přidal další prvky, nikoliv samoúčelné nebo čistě popisné, ale jako prostředky k zintenzívnění dějových zvratů. Socha s Kristem na kříži ve druhém dějství poskytne Mefistofelovi možnost vyzvat Boha na souboj: když chce vyčarovat víno, vytryskne z těla Krista krev, tedy víno, kříž se kácí, Kristova socha padá, Mefistofelovo první vítězství. Sugestivní scéna! Malebná je následující scéna v „pekelném“ kabaretu – Cabaretu d´Enfer –, kde „kankánoví“ tanečníci předvádějí slavný Gounodův valčík pařížské smetánce. Posunutím jednoho panelu znázorňujícího průchod do Markétčina domu s nezbytným balkónem a schodištěm je rázem vytvořen prostor pro další komorní scénu, spuštění zadní tylové opony vytvoří iluzi Valpuržiny říše. Vše má smysl a hraje ruku v ruce s režií.

Skvělé jsou kostýmy, které ctí McVicarem zvolenou dobu. Nejvíc si jich užije Mefistofeles: od štramáckého quasi impresária s bednou s nezbytnými rekvizitami pro převlek omládlého Fausta, přes elegána ve fraku, vojenského oficíra, mnicha až k odpudivému (a silně vycpanému) transvestitovi ve Valpuržině noci.

Poněkud rozporuplně na mě působila baletní scéna ve Valpuržině noci. Ze sedmi tanců jich zde zazní pět. Začnou „nevinně“ a opět v rázu doby, do níž je inscenace zasazena. Mefistofeles uvádí Fausta na divadelní scénu, kde se tančí bílý balet ve stylu Adamovy Giselle. V Nubijském tanci víří bíle oblečené baleriny v rytmu valčíku. Idyla vezme za své hned v následujícím Antickém tanci, kdy se mezi tanečnicemi objeví zoufalá těhotná Markétka. Ve Variacích Kleopatry se Markétka stane hříčkou v rukou ofrakovaného tanečníka a v následujících Zrcadlových variacích se objeví zkrvavený Valentin, kterého tanečnice za silného pokřiku probodnou. Ve zběsilém rytmu závěrečného Bakchanále se do tance zapojí tanečníci, kteří se na scénu spustí z levých postranních lóží, a na pokyn Mefistofela začnou sexuální orgie. Pokud připustím, že oslavy sabatu byly dobře zvýrazněny krutě zobrazenými tragédiemi Markétky a Valentina, nemohu se smířit s tím, že do nádherné Gounodovy hudby zaznívaly takřka ve všech tancích ony výkřiky a hekání, tak hlasité, že by orchestr potřeboval amplifikaci.

Hlavním magnetem současného revivalu bylo bezesporu hvězdné obsazení. Do role Markétky se opět vrátila Angela Gheorghiu, ostatní pěvci byli noví – Vittorio Grigolo, René Pape a Dmitri Hvorostovskij. Dirigoval Evelino Pidò, obnovené režie se tak jako při předchozích revivalech ujal Lee Blakeley.

Italský tenorista Vittorio Grigolo (na svém kontě má i netradiční představení, La traviatu na curyšském nádraží v roce 2007 a Rigoletta v přímém přenosu z Mantovy v září 2010, který jsme viděli i u nás) byl neuvěřitelný. Starého Fausta (asi skladatele, s partiturou v ruce) zobrazil vkusně, nepřehrával ani gesty (i ten stařecký třes byl umírněný) ani hlasem, nepouštěl se do zbytečného dobrodružství přesvědčit diváky o svém věku. A přesto proměna byla fascinující. Lee Blakeley ho sice zbavil přemetů, které musel předvést při původní premiéře Roberto Alagna, ovšem Grigolo je k demonstraci svého mládí nepotřeboval. Zakrátko ovládl celé jeviště, po němž pobíhal s neutuchajícím zápalem teenagera, přímo se zalykal štěstím, byl zkrátka villazónovsky neodolatelný. Ta nespoutaná radost mu vydrží až do čtvrtého jednání, kdy přeměna v narkomana je stejně nadbytečná jako anachronická. Navíc se tím trochu otupí proměna v „dospělého“ muže, kdy si Faust v žaláři s Markétkou uvědomuje svou fatální vinu. Končí opět jako starý muž, bez naděje, na konci svého života. Zpíval skvěle, včetně výšek (jejichž délku na rozdíl od Alagny na výše zmíněném DVD respektoval), přitom s takovou lehkostí, že se se jeho náročný part zdál být jednoduchou „písničkou“.

Markétka rumunské sopranistky Angely Gheorghiu byla především půvabná i jímavá, svou bezbranností jakoby od počátku předpovídala svůj tragický úděl. Se vkusem zobrazila pomatenou Markétku v žaláři, zde spíše chápaném jako ústav pro choromyslné; ten kontrast mezi duchem kdesi bloudící Markétky a stále se stupňující naléhavostí Fausta byl elektrizující. Technicky bezpečně zvládala koloratury, ale přece jen se mi zdál její hlas na tuto roli příliš štíhlý.

Valentin ruského barytonisty Dmitrije Hvorostovského byl především voják, herecky i vokálně úderný; jinak než přičiněním Mefistofela by jej zdrogovaný Faust ani zabít nemohl. Přesto do své slavné árie loučení s Markétkou v druhém dějství dal tolik nehledané vroucnosti, že svou chrabrost vojáka na chvíli potlačil nezpochybnitelným bratrským citem.

Siebel má sice jen jednu květinovou áii, ale kanadská sopranistka Michèle Losier o svých kvalitách stihla dobře přesvědčit. Solidní výkony nabídli i oba představitelé menších rolí, Daniel Grice jako Wagner a Carole Wilson jako vdavek či sexu (nebo obojího) chtivá Marta, herecky mile komická, vokálně ale už s poněkud potřebovaným hlasem.

Orchestr (i sbor!) byl vynikající. Evelino Pidò důsledně pracoval s dynamikou, tak aby naplno vyzněla barevnost Gounodovy partitury, aniž by přitom třeba na chvíli přestal respektovat hlasy na jevišti.

Představení 28.září bylo live přenášeno do kin. Ne k nám. Nicméně o Mefistofela Reného Pape nepřijdeme, uslyšíme ho 10. 12. v přímém přenosu z MET (spolu s Jonasem Kaufmannem v jeho osobním debutu v roli Fausta a s Marinou Poplavskou jako Markétkou). Bude se jednat o loňskou inscenaci v londýnské Anglické národní opeře – dvě londýnské operní scény nabídly s odstupem jednoho roku tentýž titul a srovnání obou inscenací bude jistě velmi zajímavé.

Faust – Vittorio Grigolo
Mefistofeles – René Pape
Markétka – Angela Gheorghiu
Valentin – Dmitrij Hvorostovskij
Siebel – Michèle Losier
Wagner – Daniel Grice
Marta – Carole Wilson

www.roh.org.uk