Faustovský festival a Gounodova opera v Budapešti

Operní dům v maďarské metropoli na Andrássyho bulváru připomněl dvou sté dvacáté páté výročí vydání Goethova Fausta uvedením květnového operního festivalu s tématikou hudebních děl, která se k faustovské problematice váží. Jeho název je Faust225. Byly vybrány opery, které již divadlo na repertoáru má – Stravinského Život prostopášníka, Busoniho Doktor Faust, Weberův Čarostřelec, Boitův Mefistofeles, dále koncert Budapešťského filharmonického orchestru se Schumannovými Scénami z Goethova Fausta a nově premiéra Fausta od Charlese Gounoda. Celkem se jedná o patnáct večerů. Festival začal 16. května a končí 1. června.

V úvodu bych se jen krátce zmínil o krásné, velké divadelní budově pro tisíc dvě stě sedmdesát sedm diváků postavené podle plánů maďarského architekta Miklóse Ybla, která hostí operní a baletní soubor Budapešťské národní opery. Druhé divadlo, které soubor využívá je modernější divadlo Erkelovo, otevřené v roce 1913. Tento ansámbl uvádí v sezoně kupříkladu neuvěřitelných padesát různých operních titulů velmi širokého operního repertoáru, navíc samozřejmě i řadu baletů. V dřívější době zde zpívali převážně domácí umělci, ale v posledních letech je již běžné zvát si sólisty, dirigenty i inscenátory ze zahraničí. A tak to bylo i v nejnovější premiéře Gounodova Fausta.

Říká se, že operní publikum v Budapešti je spíše konzervativnější a tomu odpovídá i klasičtější pojetí inscenací. Ale i to se postupně samozřejmě mění. Toto prolomit a představit moderní, ale ne zase extravagantní představení, chtěl známý polský režisér Michał Znaniecki (v roce 1992 ve svých dvaceti čtyřech letech debutoval v milánské Scale) se svým již dlouhodobě zavedeným týmem (vyzdvihuji jeho vynikající režijní a výtvarné provedení Verdiho Maškarního plesu na stadionu ve Wroclawi roku 2012 – recenze zde). Svůj záměr ostatně sdělil i v příjemném osobním rozhovoru: ,,Chci, aby mému výkladu rozuměl každý a také hlavně budapešťský divák. Neočekávejte žádné extrémní výstřelky“. Historický děj režisér situoval do úplné současnosti, chtěl naznačit, že vnitřní problémy a konflikty mezi lidmi jsou v lecčems obdobné jako v dobách, kdy se děj opery odehrává. Takových Mefistů a Faustů je mezi námi dnes dost.

Ve Znanieckého inscenacích vždy hraje velmi důležitou roli scénická složka. O tu se velmi invenčně, ale zároveň jednoduše postaral italský výtvarník Luigi Scoglio a ruku v ruce s ním světelný designer Bogumił Palewitsz. Ten obstaral také časté projekce a jeho světla, mnohdy laděná do modré barvy, kombinovaná s neonovými trubicemi tvořícími ornamenty, působily velmi sugestivně. Civilně laděné kostýmy Any Ramos Aguayo celkem vhodně doplňovaly dramatické momenty inscenace.

Po předehře, kde se představil výborně disponovaný orchestr pod vedením hudebního šéfa inscenace, známého a zkušeného italského dirigenta Maurizia Beniniho (hostoval ve všech největších operních domech světa a Fausta nastudoval vícekrát) se otevírá opona a naskýtá se pohled na vanu umístěnou ve středu rozlehlého jeviště. Před ní běduje starý Faust na invalidním vozíku nad svým zmarněným životem a nakonec jej zaprodává za mládí a bohatství Mefistovi. Obligátní přeměna kmeta za mladíka proběhla jednoduše, právě za onou vanou se najednou objevil omlazený Faust. Byl to ovšem muž pomenší postavy a již ne mladíček. Ano, ukázal se nám ve své skutečné podobě argentinský tenor Dario Schmunck. Part starého Fausta není jednoduchý a sólista si vedl docela dobře, ale jeho hlas není moc velký a akustika budapešťského operního domu je trochu zrádná. Měli jsme místa v patnácté řadě v přízemí, kde orchestr byl sice slyšet velmi odstíněně, ale bohužel i moc silně. Hlasy pěvců pak měly co dělat, aby prostor dostatečně pokryly. Den před tím jsme v rámci Faustovského festivalu navštívili Stravinského Život prostopášníka a z páté řady bylo slyšet pěvce mnohem lépe. Ovšem příjemným překvapením byl mladý, vysoký a elegantní Mefisto. Člen budapešťského operního souboru Gábor Bretz má velmi pěkně zabarvený lehký bas, nepostrádající ale i znělých nižších poloh. Díky osobnímu charisma i vzhledu je ideálním představitelem této role, však za ním stojí právem vystoupení na prestižních scénách včetně Met. Ve druhém dějství s velkým pestře oblečeným sborem (dobře sezpívané velké sbory pod Kálmánem Strauszem), vojáky v historických maďarských uniformách, starými lidmi v invalidních vozíčkách, se nám svojí procítěně zpívanou krásnou árií představuje Valentin v podání Zsolta Haja. Mladý uklízeč pobíhající po jevišti se smetákem je Siebel, kterého zpívá Szilvia Vörös, vládnoucí velmi pěkně zabarveným a dostatečně znělým mezzosopránem. A opět se pěvecky i výrazově blýskne Bretz Gábor – Mefisto svým legendárním rondem, parádní árií všech basistů. Nezvykle je řešena konfliktní scéna, kdy se Valentin se Siebelem snaží zahnat Mefista, ve kterém tuší ďábelskou bytost, kombinací zkříženého meče a smetáku, majících imitovat kříž. Nějak se jim to nedaří a Mefisto si klidně s oběma pořizuje svým mobilem selfíčko. Setkáváme se také s Markétkou, která se se svým vzrůstem alespoň k Faustovi hodí. O ní se zmíním později. Možná to ve slovním popisu působí komicky, ale v celkovém kontextu na jevišti, kde i při legendárním valčíku tančí moderní mládež (choreografie Marianna Venekei) pod neonem s názvem Bacchus disco, to vůbec nevadí. Třetí dějství, normálně zahrada před Markétčiným domem, je zobrazena jako prostranství s lehátky v pozadí s golfovým hřištěm. To je orámováno elipsovitým oválem, kde si v prostředí lepší společnosti občas zahrají Faust s Mefistem golf. Markétka a Marta patří mezi číšnice a služebné obstarávající vážené hosty. Markétku ztvárnila významná maďarská sopranistka Andrea Rost. Má za sebou velikou kariéru, jako velmi mladá zpívala roku 1994 třeba Gildu v Rigolettovi na jevišti Milánské Scaly. Hlas je to pěkný a znělý, má krásná pianissima, ve vyšších polohách zní ale někdy ostřeji a je slyšet vibrato. Samozřejmě, třicetiletá pěvecká kariéra se musí na sopránu projevit. Nicméně je velmi dobrou a přesvědčivou Markétkou a na její zástěrku a čisticí sprej v ruce si lze snadno zvyknout. V tomto obraze také je známá, ale velmi obtížná Faustova árie Salut, demeure chaste et pure …. Dario Schmunck se s ní vypořádal celkem dobře a i závěrečné vysoké c mu bezproblémově vyšlo. Pokračujme do čtvrtého dějství a můžeme se pokochat výtvarně efektní vykreslenou chrámovou scénou, opět s elipsovitou vitrážní plochou v pozadí. Jeviště se proměnilo pro příchod vojáků s Valentinem z války, v pozadí přijíždí maketa tanku obložená bezvládnými těly. Vojáci přinášejí těla padlých v černých pytlích. Objevují se invalidé na vozíčkách, někteří vojíni jsou odměňováni řády. Dramatický konflikt Valentina kvůli Markétce těhotné s Faustem končí výstřelem z Faustova revolveru a Valentinovou smrtí. Přichází páté dějství, známá Valpuržina noc. Je pojata režisérem opět jinak, než obvykle. Není to pálení čarodějnic, ale výlet do nekrofilních sfér. Na dvou velkých bočních stěnách můžeme vidět nespočet zamaskovaných úkrytů. Zkrvavení mladí muži z těch spodních vytahují na pojízdných podložkách mrtvoly krásných dívek a pokládají je na zem. Na podnět Mefista ožijí, zatančí, aby se opět bez života skácely na zem. Jsou znovu vyzdvihnuty na plošiny a zasunuty zpět, aktivně se účastní také Faust. Neúprosně se blíží závěr. Markétka je ve vězení za zabití svého dítěte a odmítá se i přes Faustovo naléhání zachránit. Nastupuje velký sbor celý v bílém a ona pak odchází středem jeviště v kuželu světla na cestu za vykoupením do nebes. Na scéně, tak jako na začátku, se objeví vana, ve které leží mrtvý starý Faust a opona padá dolů. Jistě byla v celém představení řada dalších zajímavých momentů, ale bohužel není prostor popsat vše.Obrovská melodičnost a zároveň dramatické napětí Gounodovy hudby a samozřejmě i inscenační pojetí podnítily obecenstvo k bouřlivým ovacím při otevřené scéně. Také opon na závěr bylo dost. Po představení pak následovalo setkání s tvůrci a sólisty přímo na prostorném jevišti, celkový dojem dokresloval pohled do otevřeného hlediště. Nic není stoprocentně dokonalé, ale budapešťskou inscenaci lze i přes určité nesrovnalosti zařadit na přední místo mezi dosti velké množství Faustů, které jsem dosud, i na řadě těch nejprestižnějších scén, měl možnost vidět.

Hodnocení autora recenze: 75%

Festival Faust225
Charles Gounod:
Faust
Hudební nastudování, dirigent: Maurizio Benini
Režie: Michał Znaniecki
Scéna: Luigi Scoglio
Kostýmy: Ana Ramos Aguayo
Světla a projekce: Bogumił Palewicz
Choreografie: Venekei Marianna
Dramaturg: Kenesey Judit
Sbormistr: Strausz Kálmán
Orchestr a sbor Maďarské státní opery
Premiéra 17. května 2015 Magyar Állami Operaház Budapešť

Faust – Dario Schmunck
Mefisztó – Bretz Gábor
Valentin – Haja Zsolt
Wagner – Geiger Lajos
Margit – Rost Andrea
Siebel – Vörös Szilvia
Márta – Wiedemann Bernadett

www.opera.hu

Foto Pavel Horník, Péter Rákossy