Fejetorecenze No. 2: Piece of Pleasure a splynutí s krizí jako návod na život

Co bychom si povídali, současný vývoj neskýtá úplně utěšené vyhlídky na budoucnost, takže se těžko můžeme divit, že mladí umělci řeší těžká témata. Piece of Pleasure je o krizi – ani ne tak o jejím překonávání, jako spíš o jejím aktuálním žití a splynutí, které se může stát východiskem. Jevištní vyjádření tohoto stavu, který je zároveň procesem, je jejich koncept, jejich výpověď, se vším, co k tomu patří, od civilismu přes maximálně nejednotné oblečení po trochu retro psycho projekci. Lakonické shrnutí „Generační výpověď o stavu bytí, kde krize jako status quo nehledá řešení ani překonání,“ je opravdu výstižné.

Dlouhý proces tvorby vedly se skupinou mladých performerů, Anetou Bočkovou, Terezou Holubovou, Kateřinou Jabůrkovou, Danielou Kolkovou, Andrejem Lygou, Eduardem Adamem Orszulikem a Vi Tran, zkušené umělkyně Miřenka Čechová a Markéta Vacovská. K výsledku, který se odehrává na jevišti, si snáz najdeme cestu, když vezmeme do hry i proces, který k němu vedl. Jde o kolektivní tvorbu, která je spíš usměrňovaná než řízená a režisérky jsou v roli toho, kdo udržuje rámec projektu a nbízí možné cesty (nicméně pojmy jako režie a choreografie ještě potřebujeme, aby se viditelně odlišily v programu a v databázi Divadelního ústavu, který musí každé jevištní dílo zaevidovat pro budoucí pokolení). Miřenka Čechová a Markéta Vacovská byly především facilitátorkami a rádkyněmi v procesu rovnocenné tvorby. Je zřetelné už to, že pohybový materiál si každý z performerů přinesl svůj vlastní a že jejich jednotlivé taneční jazyky nebyly modifikované k žádné vyhraněné estetice. Ti lidé na jevišti prostě existují, vyjadřují své emoce, vypovídají sami o sobě, a vás to buď bude zajímat, nebo nebude. Tak jednoduché to je.

Scéna vypadá jako pláž, po které se přehnal tajfun. V dnešní době nic neobvyklého… Na horizontu se rýsuje na plátně její pustý okraj, násobící dojem apokalypsy. Sedm performerů je na jevišti ztracených v samotě, do které se zřejmě uzavřeli, aby mohli dostatečně pečlivě osahat svá vnitřní zranění a strachy z prázdného a nepřátelského světa kolem. Někdo přichází jako turista s batůžkem na zádech, někdo v síťovaném oblečení jako na plážovou diskotéku, jedna performerka se čeká a neplánovaně vnáší do situace jiné existenciální otázky. Znepokojivá syntetická hudba dodává ještě větší nádech kataklyzmatu, i když písek na pláži je nehybný.

Představení se postupně přes diváky přelije jako jedna vlna a provokuje především svou neuchopitelností, ačkoliv strukturované pochopitelně je. Nahoru a dolu, z depresivního plata do jedné extatické výšky a zpátky na zem do deprese, nicméně v pozměněných konstelacích a ve větším sblížení a důvěře zúčastněných. Společně sdílená krize je posilující. S performery procházíme jednou situací rozdělenou na několik fází. To počáteční vržení postav zničehonic do znepokojivého prostředí, je takové nervózně kingovské. Určitým vodítkem v tom, co by se starosvětsky dalo nazvat dějem, je projekce, která namapovaná přes visící obraz jako by měnila obsah a život krajiny, v níž se objevuje jak příroda a veselá zeleň, tak obrys futuristického města (jež ale působí mrtvolně), pláž v soumraku, až po psychedelickou barevnou masku, která posouvá obraz snad až do budoucnosti, které povládne docela jiná civilizace. Nijak to ale samo o sobě neusnadňuje orientaci časovou, můžeme se stejně tak dobře pohybovat v minulosti, ve vzpomínkách, v představách, v halucinaci, v obavách, v budoucnosti… Každopádně písek a pláž evokují popkulturní obraz posledních metrů Planety opic. Nemám ovšem tušení, jestli se mladí ještě na taková předpotopní díla dívají… (Ale scenérie byla vytvořena s pomocí generátoru Midjourney, a ten určitě při strojovém učení pohltil celý sci-fi kánon lidstva.)

Každý performer má svůj pohybový slovník a každý jím vyjadřuje se stále větší intenzitou svou vnitřní rozervanost, svoje soukromé peklíčko pocitů, nutkání, emoční zátěže propsané do DNA, třesoucích se nervů. Někdo obsedantně hladí své žádoucí tělo, někoho vnitřní napětí vede k bezhlasému křiku, jiného ke kontrakcím nebo k šílenému třesu. Je to trochu jako přehlídka patologií převedených do pohybu, jistě že ne doslovně realistických, ale určitě z autentických pocitů vycházejících. Pronikají sami k sobě a do sebe a nebaží po vnější formě. Emoce je přitom nepohlcují totálně, protože v tom řízeném uvolňování už nemohou být tak destruktivní, aby se v nich jedinec ztratil a zabloudil cestou tam nebo zpátky. Mohli bychom se něco přiučit.

Každý divák si zřejmě zapamatuje roušky s namalovanými zářivými úsměvy, které nejdřív tolik kontrastují se ztracenými pohledy jejich nositelů. Je tu šílená beach party korunovaná písní, která by měla trvat navždy, jenže skončí, hry s nabílenými pneumatikami, jako kdyby šlo o nafukovací kruhy, i balanční náčiní, na kterém je možné se projíždět. Kateřina Jabůrková v bílých křídlech, Andrej „Tak s pánembohem, já už poběžím“ Lyga jako silák, Eduard Adam Orszulik tančící plavně a měkce, tereza Holubová absolutně přítomná ve své fyzičnosti. A další persony rovnocenně. Každý jinak a všichni stále blíž sobě. V hudbě se vezeme na šalebné notě od popu k noise (a i do ní má každý možnost svobodně zasáhnout, i když hlavní tón udává Vi Tran).

Výrazná je fáze útlumu, návratu, znovu se vkrádající nejistoty i letargie, která ale není rezignací. Rány však není možné zacelit rozjuchaným tancem ani pobíháním po pláži se slunečníkem ke světlým společným zítřkům. Letargie vypadá jako hnusně lepící žvýkačka, která vám ulpěla na botách a brání vám vstát. Nuda, že by se dala krájet, je vnitřní nastavení, apatie je strategie těla, jak se neroztříštit víc, než je nutné. Někomu se chce křičet, ale nemůže. Jistota stabilní jako rozbitá plážová židle. A najednou jako zázrak osvícení přichází objetí. Jedno velké tiché nerozkecané objetí, které vydá za celou knihovnu dobře míněných rad. Ta letargie může znamenat místo nudné prázdnoty také fázi sbírání sil nebo okamžik vyrovnávání se s čímkoliv. Když to vezmeme z principu, že krize přináší změnu a že změna je nutná k vývoji (a vývoj nemusí ntuně znamenat uprodukovat se k smrti), může být rada k zastavení až prostě smysluplná. Je rozdíl mezi stagnací z prázdnoty a z rozmyslu.

Vy si určitě myslíte, že vám tomu ještě řeknu něco strašně chytrého, (post)strukturalistického, analytického, intelektuálního a filosofického… Ale neřeknu. Musíte si to prožít. Je to šance, jak nahlédnout do trochu jiného světa. Neříkejme tomu taneční inscenace, ale spíš událost, exkurze, nezúčastněné pozorování v jednom. Pohled do akvárka. Je to příležitost podobná možnosti zkoumat endemický ekosystém – jak funguje, co je na něm nového, nepoznaného a nepochopitelného, když už vězíme ve starých metodách dávání sebe a světa do pořádku. Je to odpověď světu a je skvělé, že může být pronesena, že jsou tu lidé, které zajímá, a lidé, které může inspirovat. Svět nezaniká, jenom se mění. Mladí lidé na něj budou lépe připraveni, bylo by fajn se o tu transformaci nenechat ochudit a nemávat rukou nad jejich způsobem prožívání světa s tím, že je to etapa, která přejde.

V téhle performance nejde o krásu formy, i když svou estetiku má, dramaturgie funguje, ale není narativní, jde najít krásu, ale specifického druhu. Nejde o oslňující výkony, ale spíš o angry new young people v akci, o koncept, o situaci. Obsah není banální a stojí za zamyšlení. Přijďte na vlastní nebezpečí.

Piece of Pleasure
Koncept, režie, choreografie: Miřenka Čechová, Markéta Vacovská
Spolutvůrci a performeři: Aneta Bočková, Tereza Holubová, Kateřina Jabůrková, Daniela Kolková, Andrej Lyga, Eduard Adam Orszulik, Vi Tranová
Taneční dramaturgie: Mirko Guido
Hudba: Vi Tranová (&AI)
Scénografie: Debora Štysová (&AI)
Kostýmy: Tereza Holubová, Eduard Adam Orszulik
Zpětná vazba: Alice Koubová
Použitá hudba: Monster by Rival Consoles
Light design: Jiří Šmirk
Vizuál a fotografie: Michaela Karásek Čejková
Midjourney prompt konzultant: Šimon Kos
Produkce: Jakub Urban, Věra Halamásková
Premiéra: 22. 5. 2023, divadlo PONEC
Psáno z reprízy 23. 5. 2023