Fenomenální Jack Quartet a smyčcové kvartety Iannise Xenakise

V rámci festivalu Struny podzimu vystoupil 25. října 2019 v Praze jeden z nejžádanějších komorních souborů současnosti, Jack Quartet. Do prostoru La Fabrika s sebou přivezl kompletní nastudování smyčcových kvartetů Iannise Xenakise, které ve svém repertoáru piluje už více než deset let. Výsledek byl fenomenální. Nejen, že i přes jejich časté opakování tohoto repertoáru nebyla dnes v interpretaci cítit ani špetka polevení v koncentraci, ale navíc jsme mohli pozorovat naprostou jistotu a samozřejmost, s nimiž tento kvartet interpretoval tak nesmírně obtížné kusy, a to jak z hlediska souhry, tak vzhledem k technické náročnosti jednotlivých partů.
Jack Quartet – Struny podzimu 2019 (zdroj facebook)

Právě probíhající Struny podzimu, jejichž součástí byl i koncert souboru Jack Quartet, představují na českém poli vskutku unikátní počin. Jedná se totiž o festival, který již 23 let spojuje hudební styly a žánry a tím pomyslně boří (často tak vehementně vytvářené) hranice mezi soudobou vážnou hudbou, jazzem, hip-hopem atd. Dle tohoto popisu by mnozí mohli namítnout, že vzhledem k tomuto širokému zaměření festivalu chybí tvář. Je však nutné podotknout, že i v této zamýšlené nesourodosti najdeme mezi jednotlivými koncerty určité pojítko: jednak je to snaha reagovat na soudobé trendy (ať už se jedná o jakékoliv hudební odvětví), jednak záměr sestavit dramaturgii z té nejkvalitnější (i když ne zrovna „nejmainstreamovější“) hudby a z těch nejlepších umělců. Záměrně se pak vyhýbá hudebnímu poli, které pokrývají velké festivaly specializující se na klasickou hudbu.

Ani recenzovaný koncert nebyl výjimkou ve snaze o kvalitu na straně kompoziční i interpretační. Už zařazení všech čtyř Xenakisových smyčcových kvartetů do jednoho večera velice nahrává dramaturgii. Jsou totiž velmi různorodé: mezi napsáním prvního a posledního z nich uběhlo více než třicet let, a tak je na nich znát velký skladatelský vývoj z hlediska použitých stylů. Samostatně tedy dokáží vytvořit velice pestrý program, přestože se jedná o stále stejné obsazení a jednoho skladatele. Navíc dávají dohromady necelou hodinu, což bývá pro poslech takto komplexní hudby pro posluchače tak akorát. 

Jack Quartet – Struny podzimu 2019 (zdroj facebook)

Protože Xenakisův hudební svět JE složitý. Jak vyjadřuje Petr Zvěřina v programové brožuře koncertu: „Proniknutí do Xenakisova komplexního hudebního světa vyžaduje od posluchače aktivní spoluúčast a jisté úsilí, nicméně poslech těchto kompozic může přerůst v zásadní zkušenost, která má sílu člověka navždy pozměnit.“ Jestli může mít tato hudba tak hluboké účinky, nechám na posouzení každého z přítomných, faktem ale je, že poté, co posluchač pronikne do Xenakisovy hudby a pochopí ji, začne na něj působit velice atraktivně a možná až přístupně. Domnívám se, že jedním z důvodů může být to, že i přesto, že se Xenakis naprosto odklání od dosavadních tradic hudebních forem, stále respektuje tu základní, díky níž většina hudby dobře funguje a je pro posluchače přitažlivá, tedy práci s hudebním kontrastem. 

Na koncertě jsme tedy z jeho tvorby měli možnost vyslechnout smyčcové kvartety Tetora (1990), St/4-1,080262 (1956–1962), Ergma (1994) a Tetras (1983), interpretované v uvedeném pořadí, které nejlépe vyhovovalo dramaturgii, tedy ne dle chronologie jejich vzniku. Každý z kvartetů interpretům připravuje jiná technická úskalí. Například party kvartetu Ergma se z většiny skládají ze septimových a nónových dvojhmatů; Tetora vyžaduje maximální intonační rytmickou přesnost v pohybu v monorytmických klastrech; a stejně tak St/4-1,080262 je velice náročný na souhru, protože se vyznačuje velmi složitou rytmickou strukturou. Snad největší mistrovství si však žádá kvartet Tetras, v němž zachází Xenakis až na hranici technických možností hráčů i jejich nástrojů.

Bylo až neuvěřitelné sledovat, co jednotliví členové Jack Quartetu se svými nástroji dokáží a jaké zvuky jsou schopni vytvořit. Přes jejich individuální mistrovství jsme však po většinu času trvání (této poslední skladby) neposlouchali jednotlivě Christophera Otta (housle), Austina Wullmana (housle), Johna Pickforda Richardse (viola) a Jaye Campbella (violoncello); spíš jsme slyšeli jeden nesmírně kompaktní organizmus, jehož jednotlivé prvky do sebe zapadají a neodmyslitelně k sobě patří. Přesně o tohle Xenakisovi šlo a Jack Quartet se této úlohy zhostil znamenitě. 

Jack Quartet – Struny podzimu 2019 (zdroj facebook)

Přestože v „pokoncertní“ diskuzi tento soubor prozradil, že si některé jednotlivosti upravuje podle svého vlastního cítění a nerespektuje tak nahrávky souborů, které měly možnost na výsledném obrazu děl spolupracovat se samotným autorem, domnívám se, že základní myšlenky všech uvedených děl Iannise Xenakise byly zachovány a zmíněné „změny“ pouze napomohly autentičnosti interpretace; interpretace s maximálním nasazením, maximální koncentrací, maximální sehraností a odevzdaností skladbě. Ideál. Ne nadarmo se na poli soudobé hudby Jack Quartet těší tak hvězdné reputaci a je oslovován (i oslavován) nejvýznamnějšími skladateli současnosti.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na