Právě probíhající Struny podzimu, jejichž součástí byl i koncert souboru Jack Quartet, představují na českém poli vskutku unikátní počin. Jedná se totiž o festival, který již 23 let spojuje hudební styly a žánry a tím pomyslně boří (často tak vehementně vytvářené) hranice mezi soudobou vážnou hudbou, jazzem, hip-hopem atd. Dle tohoto popisu by mnozí mohli namítnout, že vzhledem k tomuto širokému zaměření festivalu chybí tvář. Je však nutné podotknout, že i v této zamýšlené nesourodosti najdeme mezi jednotlivými koncerty určité pojítko: jednak je to snaha reagovat na soudobé trendy (ať už se jedná o jakékoliv hudební odvětví), jednak záměr sestavit dramaturgii z té nejkvalitnější (i když ne zrovna „nejmainstreamovější“) hudby a z těch nejlepších umělců. Záměrně se pak vyhýbá hudebnímu poli, které pokrývají velké festivaly specializující se na klasickou hudbu.
Ani recenzovaný koncert nebyl výjimkou ve snaze o kvalitu na straně kompoziční i interpretační. Už zařazení všech čtyř Xenakisových smyčcových kvartetů do jednoho večera velice nahrává dramaturgii. Jsou totiž velmi různorodé: mezi napsáním prvního a posledního z nich uběhlo více než třicet let, a tak je na nich znát velký skladatelský vývoj z hlediska použitých stylů. Samostatně tedy dokáží vytvořit velice pestrý program, přestože se jedná o stále stejné obsazení a jednoho skladatele. Navíc dávají dohromady necelou hodinu, což bývá pro poslech takto komplexní hudby pro posluchače tak akorát.
Protože Xenakisův hudební svět JE složitý. Jak vyjadřuje Petr Zvěřina v programové brožuře koncertu: „Proniknutí do Xenakisova komplexního hudebního světa vyžaduje od posluchače aktivní spoluúčast a jisté úsilí, nicméně poslech těchto kompozic může přerůst v zásadní zkušenost, která má sílu člověka navždy pozměnit.“ Jestli může mít tato hudba tak hluboké účinky, nechám na posouzení každého z přítomných, faktem ale je, že poté, co posluchač pronikne do Xenakisovy hudby a pochopí ji, začne na něj působit velice atraktivně a možná až přístupně. Domnívám se, že jedním z důvodů může být to, že i přesto, že se Xenakis naprosto odklání od dosavadních tradic hudebních forem, stále respektuje tu základní, díky níž většina hudby dobře funguje a je pro posluchače přitažlivá, tedy práci s hudebním kontrastem.
Na koncertě jsme tedy z jeho tvorby měli možnost vyslechnout smyčcové kvartety Tetora (1990), St/4-1,080262 (1956–1962), Ergma (1994) a Tetras (1983), interpretované v uvedeném pořadí, které nejlépe vyhovovalo dramaturgii, tedy ne dle chronologie jejich vzniku. Každý z kvartetů interpretům připravuje jiná technická úskalí. Například party kvartetu Ergma se z většiny skládají ze septimových a nónových dvojhmatů; Tetora vyžaduje maximální intonační rytmickou přesnost v pohybu v monorytmických klastrech; a stejně tak St/4-1,080262 je velice náročný na souhru, protože se vyznačuje velmi složitou rytmickou strukturou. Snad největší mistrovství si však žádá kvartet Tetras, v němž zachází Xenakis až na hranici technických možností hráčů i jejich nástrojů.
Bylo až neuvěřitelné sledovat, co jednotliví členové Jack Quartetu se svými nástroji dokáží a jaké zvuky jsou schopni vytvořit. Přes jejich individuální mistrovství jsme však po většinu času trvání (této poslední skladby) neposlouchali jednotlivě Christophera Otta (housle), Austina Wullmana (housle), Johna Pickforda Richardse (viola) a Jaye Campbella (violoncello); spíš jsme slyšeli jeden nesmírně kompaktní organizmus, jehož jednotlivé prvky do sebe zapadají a neodmyslitelně k sobě patří. Přesně o tohle Xenakisovi šlo a Jack Quartet se této úlohy zhostil znamenitě.
Přestože v „pokoncertní“ diskuzi tento soubor prozradil, že si některé jednotlivosti upravuje podle svého vlastního cítění a nerespektuje tak nahrávky souborů, které měly možnost na výsledném obrazu děl spolupracovat se samotným autorem, domnívám se, že základní myšlenky všech uvedených děl Iannise Xenakise byly zachovány a zmíněné „změny“ pouze napomohly autentičnosti interpretace; interpretace s maximálním nasazením, maximální koncentrací, maximální sehraností a odevzdaností skladbě. Ideál. Ne nadarmo se na poli soudobé hudby Jack Quartet těší tak hvězdné reputaci a je oslovován (i oslavován) nejvýznamnějšími skladateli současnosti.
