Festival 4+4 dny v pohybu v Ponci

Celkem osm dní trvá festival 4+4 dny v pohybu, který se v Praze pravidelně koná počátkem října už více jak dvacet let. A stejně, jak je zvykem, že zavádí své diváky na netradiční místa opuštěných domů se zašlou slávou (letos to byl opět Desfourský palác na Florenci), vrací se pravidelně i do divadelních prostorů, kde to uměleckým pohybem žije celoročně. Jednou z těch předpokládaných a vždy festivalem využívaných scén je i divadlo Ponec. Tam letošní třiadvacátý ročník festivalu hostoval po dva večery a obě zde prezentované zahraniční produkce odkazovaly svým vlastním způsobem k nedávné minulosti jako tematickému trendu současné tvorby, kterým je ostatně nyní protkána celá naše umělecká přítomnost, a byly tak trochu i nevyřčeným mottem celého festivalu.

The Third Dance uvedený v Ponci v pondělí 8. října 2019 nadnesl mnoho tematicky aktuálních aspektů současné taneční produkce charakterizující trendy dneška. Izraelská umělecká a zároveň i partnerská dvojice Niv Sheinfeld a Oren Laor totiž přivezla do Prahy stejnojmenný remake duetu z roku 1990 vytvořený jinou tvůrčí dvojicí taktéž z Izraele, v jejíž skupině (Liat Dror and Nir Ben Gal Company) Niv Sheinfeld nějaký čas působil. Dali tak jasně najevo, že není nutné neustále vymýšlet nová díla, když už toho bylo tolik na obdobné téma vymyšleno. Nadčasová inspirace mezilidskými vztahy, pomíjivostí života a nesmrtelností lásky se pouze aktualizovala vůči jejich osobnímu přístupu, a přitom ještě více všeobecně společensky rezonovala, protože hledisko sexuální orientace tančícího páru nepůsobilo jako zásadní. Umělecké sdělení by bylo stejné, i kdyby to bylo o jakkoliv jinak orientované partnerské dvojici.

Choreografie (nenarativně) vyprávěla o vztahu dvou bytostí, o vzorcích lidského chování, o křehkosti i hrubosti, energii a síle překonat i tu největší tragédii. Počáteční naléhavost a vášeň rozkvétajícího vztahu se vlila do synchronně tančících variací doprovázených vášnivým slovem, z nichž postupně přecházela do stereotypu až odcizení směřujícího k vlastnímu zájmu každého z protagonistů zvlášť. Tu charakterizovala performery vybíraná hudba – pop 70. a 80. let. Teprve se skutečnou hrozbou zničení něžné krásy, kterou zde představovaly řezané květy chryzantém, růží a gerber, které rozklad lásky nepřežily, přišlo uvědomění, odpuštění a usmíření. Vzhledem k tomu, že izraelská taneční tvorba je v našich středoevropských končinách uznávaná a respektovaná jako určitý vzor, lze takovýto přístup k práci s remakem starších choreografií jen podpořit, protože nejde o nové uvedení ani obnovenou premiéru, ale o aktualizaci nadčasového tématu a osvědčené formy.

Druhý večer festivalu 4+4 dny v pohybu v divadle Ponec 11. října 2019 se naopak nesl ve znamení odkazu amerického tanečního dění 20. století jako ke zdroji inspirace. Americký choreograf Trajal Harrell vytvořil v roce 2012 u příležitosti 50. výročí založení Judson Church Dance Theatre choreografii Twenty Looks or Paris is Burning at The Judson Church. O umělecké tvorbě v Judson Church Dance Theatre a přístupu k ní lze ve zkratce říci, že vedle souboru Merce Cunnighama patřily k tomu nejzásadnějšímu, co tvořilo kořeny americké taneční postmoderny odmítající principy taneční moderny.

Trajal Harell se zaobíral hypotetickou otázkou, jak by to vypadalo, kdyby se prolnuly dva zdánlivě spolu nesouvisející taneční světy umělecké taneční postmoderny v Judson Church a harlemských klubů a tančíren, kde ve víceméně podobné době vznikl taneční styl zvaný Vogue inspirovaný chůzí modelek na molu a póz při modelingovém focení, se kterým se nejvíce ztotožnila queer a LGBT komunita. Otázka, která má mnoho variant odpovědí, nechala vzniknout choreografické sérii nazvané Twenty Looks or Paris is Burning at The Judson Church. V Praze byla nyní uvedena pouze jedna z nich nazvaná Judson Church Ringing in Harlem (Made-to-Maeasure). Zatímco ostatní verze zpracovávají otázku, co kdyby tanečníci z Harlemu přišli do Judson Church, jediná tato verze zobrazuje hypotetický opak: tanečníci Judson Church v Harlemu.

Komplikovanost celé věci je už sama o sobě odkazem k postmodernímu tvůrčímu postoji, který svou zdůrazňovanou vážností zachází na jednu stranu až k sebeironizujícímu okraji, na druhé straně jej už lze v dnešní době vnímat jako vysoké umění určené náročnějšímu diváku současnosti. Tři tanečníci postupně rozviřují niternou emoční intimitu nejprve skrze opakování věty „Don’t stop the dance“, postupně přechází do extravagantního tanečního projevu až zpět k postupnému utišení vzniklé dramatické exprese. Obloukem se vytvořila paralela s principem práce v tanečního modernismu, ze kterého Trajal Harrell jako absolvent Martha Graham School of Contemporary Dance zcela jistě vychází.

Choregrafie Judson Church Ringing in Harlem (Made-to-Maeasure) / Twenty Looks or Paris is Burning at The Judson Church je formální minimalistickou kombinací vybraných možností, nabízených americkým tancem 20. století. Trajal Harrell na sebe tímto dílem po právu upoutal pozornost odborné veřejnosti, protože dokázal přetavit podstaty a charakteristiky určité doby a trendů do jazyka současného umění. Vybral z množství potenciálně použitelného materiálu to, co bylo komplexně funkční, nicméně nevytvořil dogmatický vzor a neadoroval. Proto asi i zde stojí za zmínku poznámka z programu představení, že Trajal Harrell se následně od roku 2013 do letošního roku věnoval jinému výzkumu, a to vztahu moderního tance a butó.

The Third Dance
Choreografie, účinkují: Niv Sheinfeld a Oren Laor
Inspirováno: The Third Dance by Liat Dror and Nir Ben Gal (1990)
Poradce: Yael Venezia, Melanie Berson
Konzultant: Keren Levi
Světelný design: Rotem Elroy
Foto: Efrat Mazor
Hudba: Gustav Mahler, Elton John, Steve Harley, Alphaville

Judson Church Ringing in Harlem (Made-to-Maeasure)
Choreografie: Trajal Harrell
Tančí: Trajal Harrell, Thibault Lac, Ondrej Vidlar
Kostýmy: complexgeometries
Zvukový Design: Trajal Harrell