Festival Bazaar 2023 (1): Silné hlasy ženských sól

Hlavním mottem letošního festivalu současného tance a divadla Bazaar je péče, ve všech podobách a se všemi světlými i stinnými stránkami. Pečovat však neznamená jen starost o druhého, ale také o sebe sama a s tím související princip či schopnost postavit se za sebe, vztah k sobě a své podstatě manifestovat nebo vytyčovat hranice. Tímto směrem vedou pomyslné kroky k zařazení dvou krátkých, ale výrazných tanečních sól choreografek Evy Urbanové a Roni Chadash.
Roni Chadash – Goofy (foto Vojtěch Brtnický, festival Bazaar 2023)

Křehkost a síla dvou tanečních hlasů připomněly nadčasové téma hledání své podstaty a jejího svobodného vyjadřování. Mladá slovenská choreografka Eva Urbanová jde cestou introspekce a objevování, čisté transformace pocitu v pohyb, usiluje o zobrazení bytosti, která je propojena se svou podstatou a pak se může propojit se svým okolím a snad být i jakousi kotvou. Její úspěšné sólo The Essense (tedy podstat) je výletem do nitra, který se manifestuje fyzicky v choreografii. Spojuje v sobě jistou přirozenou živelnost s pohybovou vytříbeností projevu.

Eva Urbanová – The Essence (foto Vojtěch Brtnický, festival Bazaar 2023)

Tanečnice volí jako výchozí bod nejistotu a vnitřní pnutí, které se přelévá do prvotní kontrakce a třesu, který je zřejmě branou k uvědomění. Postupně se na povrch dostávají nejrůznější aspekty povahy, emocí a pocitů, které ve zhuštěné podobě prožívá a poznává, jsou i komentovány hlasem ze záznamu (leč nutné by to nebylo), který slouží tudíž i jako zvuková složka. Frázování hlasu odpovídá pohybu a až v posledním obrazu zní hudba, slovo tedy na sebe dočasně bere její funkci.

Eva Urbanová – The Essence (foto Vojtěch Brtnický, festival Bazaar 2023)

V choreografii se zrcadlí rychlé ostré pohyby rázného energického rozpoložení, gesta a výraz šelmy ztajené uvnitř ženiny osobnosti, v mžiku oka přechází však mezi jednotlivými emocemi a jejich mikro-obrazy, celá škála a paleta vnitřního života osobnosti, rozporuplné tak, jako je každý z nás. Jde o čistou pohybovou miniaturu, přirozené zrcadlení pocitu v pohybu, který je sice expresivní, ale zachovává fyziologickou přirozenost, evokuje tudíž veskrze pozitivní pocity, v souladu s tím, že jako esteticky potěšující vnímáme to, co je na první pohled zdravé a symetrické. V závěru, kdy zazní harmonická hudba Aid Kida, naznačuje tanečnice dosažení nebo alespoň dotek konkrétní esence, podstaty, obraz funguje jako tečka, která snad přišla až příliš brzy.

Roni Chadash staví diváky před složitější úkol, a nejen proto, že je její dílo delší. Pohrává si hned s několika různými tématy, je syrovější a přináší také jinou estetiku. Leitmotivem je odosobnění a odlidštění těla, jehož dosahuje tím, že je při hlubokém záklonu hlavy vystavuje jako pouhé torzo, občas ukrývá i roce a oklešťuje je víc a víc, a tím jej mění na předmět. Zároveň pracuje s disociací pohybů, s izolacemi jednotlivých kloubů, takže její tělo často vypadá neovladatelně, nadáno vlastní vůlí a svéhlavostí. Škála pohybů se proměňuje od lidských gest, přes nejrůznější varianty připomínající pohyb zvířete nebo hmyzu (z poznámek napsaných poslepu během představení luštím slova „anděl“, „kudlanka“, „motýl z kukly“), se stále se vracejícím motivem „bezhlavosti“. Doslova a možná i přeneseně, ve smyslu získání větší svobody.

Roni Chadash – Goofy (foto Vojtěch Brtnický, festival Bazaar 2023)

Dalším motivem je otevřená konfrontace s pohledem, vystavování těla. Jakékoliv tělo stojící v záři reflektorů, tělo na scéně před zraky diváků, je potenciálně předmětem objektifikace. Ženské tělo však podléhá především mužskému pohledu, ve feministické teorii je to známý pojem „male gaze“, ale Roni Chadash se z této pozice vymaňuje. Jednak otevřeností a dobrovolností v tom, že se do potenciální role oběti staví úmyslně. Není to provokace, jen svobodné gesto – taková jsem, tak se podívej. Pak je rovina hry s publikem, kdy je divák znejišťován jednak tím, že mu žena svůj vlastní pohled odpírá a tělo proměňuje v pohybující se sochu či loutku (ta asociace se nabízí právě kvůli izolacím), jednak tím, že pohled naopak náhle opětuje, a vytváří tím atmosféru výzvy. Samozřejmě dnes jsme už více zvyklí, že performeři komunikují s publikem minimálně očním kontaktem, ale instinktivně to v nás stále ještě vyvolává obranný postoj či obavu z dalších kroků.

Tanečnice se tedy sice ukazuje v absolutní zranitelnosti, ale právě tím zároveň dokládá svou vnitřní sílu, vyjadřuje odhodlání, ukazuje, že hranice určuje ona a že je má dokonale pod kontrolou. Je to jeden z kontrastů, na nichž je choreografie postavena. Mimo jiné je přítomen kontrast temnoty a ostrého bodového světla, kontrast mezi lidským a animálním projevem, mezi přesnou navigací pohybu a totálním rozvolněním projeveným ve zdánlivé dysfunkci a nekoordinovanosti, jako kdyby tanečnici ani vlastní nohy neunesly, ať už stále sklouzává na zem nebo se pohybuje prostorem s mátožnou nedbalostí… Zmizení a navrácení upřeného pohledu také patří ke kontrastujícím prvkům, a můžeme zaznamenat i rozpor mezi romanticky znějící hudbou a deformovaným obrazem.

Roni Chadash – Goofy (foto Vojtěch Brtnický, festival Bazaar 2023)

Dekonstruovaný pohyb je fascinující a vzbuzuje svou nepřirozeností rozporuplné pocity, dojem těla nespolupracujícího, nelidského a v pohybech deformovaného. Přitom se na vystoupení díváme s vědomím toho, že každá disociace a nerovnováha je pečlivě předem propočítána a záměrně zobrazena. Diskomfort je nedílnou součástí divácké percepce současného, ale vlastně už i moderního tance, stačí vzpomenout na historické zděšení z flexovaných chodidel a vtočených nohou… Ty principy jsou prastaré a stále fungují, obměňují se však standardy, které umělci narušují, každá generace diváků se s nimi vypořádává a jde i o dlouhodobý proces, u něhož divák stále sám sebe v něčem překonává a zdolává. Nacházet krásu tak, že o ní sami sebe musíme nejprve přesvědčit. Důležitý je však především obsah za tím vším, jakkoliv se vždy těšíme na novou podobu formy.

Sólo Goofy je jiným druhem manifestu síly než Essence, a přitom přirozeně doplňuje ono první. Choreografie Evy Urbanové je fixovaná do detailů, Roni Chadash si dává i prostor pro improvizaci. Zajímavou shodou okolností využívají choreografky v těchto kusech jiný dominantní směr svícení jeviště, v první choreografii převládá horizontální proud světla, ve druhé vertikální. Při vší rozdílnosti jsou choreografie kompatibilní a jejich spojení bylo dobrým nápadem.

The Essence
Choreografie, tanec: Eva Urbanová
Text: Eva Urbanová
Hudba: Aid Kid

Goofy
Choreografie, interpretace: Roni Chadash
Manažerka zkoušení: Dana Shoval
Hudba a zvuk: Adam Gorlizki

Uvedeno na festivalu Bazaar 25. 3. 2023, divadlo Ponec.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments