Festival Bazaar 2023 (1): Silné hlasy ženských sól

Hlavním mottem letošního festivalu současného tance a divadla Bazaar je péče, ve všech podobách a se všemi světlými i stinnými stránkami. Pečovat však neznamená jen starost o druhého, ale také o sebe sama a s tím související princip či schopnost postavit se za sebe, vztah k sobě a své podstatě manifestovat nebo vytyčovat hranice. Tímto směrem vedou pomyslné kroky k zařazení dvou krátkých, ale výrazných tanečních sól choreografek Evy Urbanové a Roni Chadash.

Křehkost a síla dvou tanečních hlasů připomněly nadčasové téma hledání své podstaty a jejího svobodného vyjadřování. Mladá slovenská choreografka Eva Urbanová jde cestou introspekce a objevování, čisté transformace pocitu v pohyb, usiluje o zobrazení bytosti, která je propojena se svou podstatou a pak se může propojit se svým okolím a snad být i jakousi kotvou. Její úspěšné sólo The Essense (tedy podstat) je výletem do nitra, který se manifestuje fyzicky v choreografii. Spojuje v sobě jistou přirozenou živelnost s pohybovou vytříbeností projevu.

Tanečnice volí jako výchozí bod nejistotu a vnitřní pnutí, které se přelévá do prvotní kontrakce a třesu, který je zřejmě branou k uvědomění. Postupně se na povrch dostávají nejrůznější aspekty povahy, emocí a pocitů, které ve zhuštěné podobě prožívá a poznává, jsou i komentovány hlasem ze záznamu (leč nutné by to nebylo), který slouží tudíž i jako zvuková složka. Frázování hlasu odpovídá pohybu a až v posledním obrazu zní hudba, slovo tedy na sebe dočasně bere její funkci.

V choreografii se zrcadlí rychlé ostré pohyby rázného energického rozpoložení, gesta a výraz šelmy ztajené uvnitř ženiny osobnosti, v mžiku oka přechází však mezi jednotlivými emocemi a jejich mikro-obrazy, celá škála a paleta vnitřního života osobnosti, rozporuplné tak, jako je každý z nás. Jde o čistou pohybovou miniaturu, přirozené zrcadlení pocitu v pohybu, který je sice expresivní, ale zachovává fyziologickou přirozenost, evokuje tudíž veskrze pozitivní pocity, v souladu s tím, že jako esteticky potěšující vnímáme to, co je na první pohled zdravé a symetrické. V závěru, kdy zazní harmonická hudba Aid Kida, naznačuje tanečnice dosažení nebo alespoň dotek konkrétní esence, podstaty, obraz funguje jako tečka, která snad přišla až příliš brzy.

• 

• 

• 

• 

Roni Chadash staví diváky před složitější úkol, a nejen proto, že je její dílo delší. Pohrává si hned s několika různými tématy, je syrovější a přináší také jinou estetiku. Leitmotivem je odosobnění a odlidštění těla, jehož dosahuje tím, že je při hlubokém záklonu hlavy vystavuje jako pouhé torzo, občas ukrývá i roce a oklešťuje je víc a víc, a tím jej mění na předmět. Zároveň pracuje s disociací pohybů, s izolacemi jednotlivých kloubů, takže její tělo často vypadá neovladatelně, nadáno vlastní vůlí a svéhlavostí. Škála pohybů se proměňuje od lidských gest, přes nejrůznější varianty připomínající pohyb zvířete nebo hmyzu (z poznámek napsaných poslepu během představení luštím slova „anděl“, „kudlanka“, „motýl z kukly“), se stále se vracejícím motivem „bezhlavosti“. Doslova a možná i přeneseně, ve smyslu získání větší svobody.

Dalším motivem je otevřená konfrontace s pohledem, vystavování těla. Jakékoliv tělo stojící v záři reflektorů, tělo na scéně před zraky diváků, je potenciálně předmětem objektifikace. Ženské tělo však podléhá především mužskému pohledu, ve feministické teorii je to známý pojem „male gaze“, ale Roni Chadash se z této pozice vymaňuje. Jednak otevřeností a dobrovolností v tom, že se do potenciální role oběti staví úmyslně. Není to provokace, jen svobodné gesto – taková jsem, tak se podívej. Pak je rovina hry s publikem, kdy je divák znejišťován jednak tím, že mu žena svůj vlastní pohled odpírá a tělo proměňuje v pohybující se sochu či loutku (ta asociace se nabízí právě kvůli izolacím), jednak tím, že pohled naopak náhle opětuje, a vytváří tím atmosféru výzvy. Samozřejmě dnes jsme už více zvyklí, že performeři komunikují s publikem minimálně očním kontaktem, ale instinktivně to v nás stále ještě vyvolává obranný postoj či obavu z dalších kroků.

• 

• 

• 

Tanečnice se tedy sice ukazuje v absolutní zranitelnosti, ale právě tím zároveň dokládá svou vnitřní sílu, vyjadřuje odhodlání, ukazuje, že hranice určuje ona a že je má dokonale pod kontrolou. Je to jeden z kontrastů, na nichž je choreografie postavena. Mimo jiné je přítomen kontrast temnoty a ostrého bodového světla, kontrast mezi lidským a animálním projevem, mezi přesnou navigací pohybu a totálním rozvolněním projeveným ve zdánlivé dysfunkci a nekoordinovanosti, jako kdyby tanečnici ani vlastní nohy neunesly, ať už stále sklouzává na zem nebo se pohybuje prostorem s mátožnou nedbalostí… Zmizení a navrácení upřeného pohledu také patří ke kontrastujícím prvkům, a můžeme zaznamenat i rozpor mezi romanticky znějící hudbou a deformovaným obrazem.