Festival Bazaar 2023 (2): Divák v akci

Participativním projektům divák neunikne na žádném festivalu, proč by tomu mělo být na Bazaaru jinak? Inscenace a performance, jejichž součástí je fyzická interakce a reálné zapojení do kreativního procesu, otevírá především otázku svobody, limitů, hranic i odpovědnosti, která na straně interpreta/organizátora roste úměrně tomu, kolik důvěry vyžaduje od publika. Na festivalu Bazaar se společně v programu objevily dva příklady, jak s divákem pracovat na úrovni přímé interakce. A za nimi nás dnes zavede naše reportáž.

Akce, kterou pod názvem .tektoparty pořádá spolek Ostružina, je participativní ze své podstaty a představuje ten typ performance, který je vlastně smlouvou, dohodou, na kterou publikum přistupuje. Divák není divákem, ale účastníkem, který se dobrovolně vydává do rukou interpretů facilitátorů. .tektoparty je aktivita, kterou lze z její podstaty provozovat jen pod širým nebem, výlet krajinou po skalách Barrandienu, kdy diváci skrze různé aktivity, vjemy a sledování pohybových variací tanečníků v terénu nacházejí spojení s přírodou. Cesta bazaarového publika vedla v neděli odpoledne od Žvahova po skalnatých hřebenech nad Prokopským údolím. Mělo být motivováno sžít se s touto krajinou na několik hodin tak, jako kdyby byla živým tvorem, jehož čas je jen o desítky milionů let delší než ten lidský jepičí, ale existence stejná.

Na jednu stranu je smutné, že k tomu, abychom se zamysleli nad tváří a tělem krajiny a pocítili k ní vztah, je zapotřebí performativní procházky a cílených aktivit, že to není cosi tak přirozeného, jako že spíme nebo jíme chléb. Samozřejmě pokud člověk všechno to, co se skrývá v instrukcích performerů, dělá běžně či je toho alespoň běžně schopen – tedy že umí naslouchat zvukům přírody, umí se zkoncentrovat a několik minut obdivovat strukturu skal, umí se dotknout kamene s vědomím jeho historie a paměti v něm ukryté, představoval si někdy, jak vypadají procesy, díky nimž se z hlubin vzneslo mořské dno a v podobě zvrásněných skal plných geologických pokladů strmí nad údolími přítoků Vltavy… tedy v tomto případě se jeví aktivity a instrukce s nimi spojené poněkud banálně. Na druhou stranu těm skutečně „odpojeným“ může tahle přímočará cesta pomoci a mohli bychom se tedy na celou akci dívat spíš jako na volnou formu terapie.

• 

• 

• 

Jako každá aktivita pod širým nebem, závisí i takováhle party v přírodě na povětrnostních podmínkách, které tuto neděli, přiznejme si, nebyly právě ideální. Něco jiného je číst jen výstražnou předpověď, něco jiného je strávit tři hodiny v dešti na kluzkých travnatých cestičkách a kamenných sesuvech a vyburcovat v sobě tolik nadšení a potěšení, jaké cítí dítě, je-li mu dovoleno cachtat se v loužích. Je to test, který ukazuje míru našeho vztahu ke krajině, schopnost naší komunikace s ní, do jaké míry je náš obdiv k přírodě skutečnost, nebo póza – není těžké užívat si pobyt venku za slunečné pohody, uměním už ovšem je neztratit kuráž za nepohody. I k tomu byli diváci tedy nenápadně vedeni.

Otázku svobody vnímám u participativních akcí v rovině obecného souhlasu se zapojením do úplně všech aktivit. Automaticky se předpokládá, že každý účastník se podílí na všem a že „nezkazí“ kolektivní zážitek ani jednorázovou odbojností. Co by se však stalo, kdyby výzev vskutku neuposlechl a odpojil se vědomě? Počítá vůbec někdo s alternativními scénáři? Skutečně by jednotlivá anomálie narušila jednotu skupiny? Je to vůbec povinnost? A z čeho pramení vnitřní přesvědčení participanta, že něco „musí“? Svědomí, nebo spíš slabost? Je to tak trošku jako „povinně volitelné“ předměty na vysoké škole. Sice jsou volitelné, ale vlastně povinné, jestli chcete mít kredity. Tohle je také povinně volitelné – pokud nechcete být za sabotéra.

Nic extrémního se samozřejmě nedělo a performeři zaslouží uznání za odvahu pouštět se se skupinou i do trošku nebezpečnějšího terénu. Kdo by chtěl, asi by si na nich mohl „smlsnout“. V akci jsme si ale vlastně všichni rovni. Seznamovací rozjezd bych osobně zcela vynechala, je zbytečné předstírat kvůli třem hodinám, že se budeme všichni kamarádit, jako kdybychom jeli společně na tábor. Já si samozřejmě s tanečnicemi nějakou minutku improvizace dám ráda, ale potěšení z interakce mám jen díky tomu, že se známe, naopak mi to dává chvilkový pocit, že patřím také ke kmeni tanečnického plemene. Jinak je to zbytečně ofenzivní začátek…

Postupně se aktéři ladí na naslouchání zvukům a hlasu krajiny, které filtruje a odkrývá jako vrstvy. Zamyslí se pomocí krátké hry nad principy pohybu tektonických desek a nad tvárností, s níž neprostupná hmota dokáže měnit svůj reliéf. Zkoušejí se naladit na pomyslný rytmus tepu země. Učí se vnímat tělo krajiny a myslet na jeho proměny v čase, jako kdyby bylo lidské. Učí se nazírat na jeho strukturu, na pukliny ve skalách jako na jizvy, na povrch zvrásněných sedimentů jako na záhyby kůže. Je to přímý opak procesu, kterým inscenace, jako je Krajina těla, učí nahlížet naopak na lidské tělo v analogii s přírodou. Bavilo by mne vidět tvůrčí týmy navzájem na projektech toho druhého…

Performeři zacházejí samozřejmě dál, než kam zvou účastníky, tisknou se k provlhlé zemi a skalám, jako kdyby to byl taneční partner. Není však snadné najít nový výraz v takové interakci, vzhledem k tomu, že jde o partnera zcela nehybného. Odtlačení, kontrakce ve středu těla či smrštění páteře, zarytí rukou do povrchu nebo gesta bez symboliky, která jsou jen variací doteku se vzduchem, jež nenese význam. Pro někoho to však může být potenciálně první setkání se současným tancem a příroda kolem mu je naopak usnadní. Berme to vše jako osvětu. Tanečníci by se ostatně pro své publikum rozdali. Navíc jim patří obdiv, pokud jdou do interakce s rozmáčenou půdou a vzdorují živlům bez zaváhání. Jsou to zkušení průvodci krajinou.