Na festivalu Bazaar 2022 (1): Různé úlohy diváka

Festival tanečního, pohybového a nového divadla Bazaar letos vstoupil do své 8. sezony. Ze svého teritoria, střední a východní Evropy a Blízkého východu, uvedl opět projekty balancující na hranici žánrů a volně je spojil tématy migrace, respektive pohybu a geografického přemisťování vůbec a rovněž tématu krajiny a klimatické krize, jemuž neunikneme už z principu jeho naléhavosti a všudypřítomnosti. Festival se soustředí nejen na aktuální společenské problémy, ale také na to, aby vytvořil co nejrozmanitější prostředí a možnosti zážitků pro publikum. Divák tak vystupuje z pozice sledujícího a stává se účastníkem, ať už s více či méně určenou úlohou.

Taneční a divadelní festival Bazaar se s každým svým programem otevírá umělcům v tvůrčím procesu a umožňuje jim sdílet aktuální fázi své tvorby s diváky i mezi sebou. Letošní ročník byl navíc obohacen o workshop Talking about Watching, který účastníkům pomáhal najít cestu k tomu, jak se ptát a získávat vzájemně zpětnou vazbu nad svými vznikajícími díly. Publikum Sobotního Bazaaru, který je věnován právě ukázkám z tvůrčích procesů, zhlédlo čtyři výňatky a mělo speciální úlohu, respektive bylo přizváno k účasti sdílením – dojmů, pocitů, asociací, klíčových momentů, jimiž na ně work in progress práce zapůsobily.

Je to zdánlivě jednoduchá perspektiva, která neklade na diváka de facto nároky, protože nezahrnuje artikulování názoru – ale to může být paradoxně tou největší výzvou, zvláště pro diváka, který je zvyklý názor formulovat vždy. Sdělit pouze čistý účinek, osobní vjem, nehodnoticí reakci. Neklást otázky, i když nerozumíme tomu, co jsme viděli. Nesnažit se dávat zpětnou vazbu v tom smyslu, že bychom vkládali impulzy a vlastní nápady, protože to je jiná úloha a jiný druh práce. Prosté sdílení s potlačením snahy zasáhnout do procesu je velmi náročné. A je zajímavé, jakou škálu asociací jednotlivá (budoucí) díla v divácích skutečně vyvolávají, jak rozdílné momenty na ně působí a jak se i každý nechává ovlivnit jinou rovinou, ať už je to pohybová, výtvarná a vizuální nebo zvuková a hudební. Je to výzva i pro publicistu, potlačit v této fázi hodnocení a reflektovat ve skutečném smyslu tohoto pojmu – reflexe jako odraz, nikoli udílení dramaturgických rad a hodnocení účinu… Sám se stává jakýmsi subjektem pokusu. Co zjistil?

Jako první svou ukázku prezentovala trojice tvůrců Bartosz Ostrowski (PL), Katinka Wissing (DK) a Bárbara Cordeiro (PT). Projekt nazvaný Choreographic Atlases názvem evokuje geografický průzkum, mapování, zkoumání neznámého prostoru. Název vždy ovlivni percepci, protože vytváří v menší nebo větší míře očekávání, toho se nelze zbýt. Choreografie sama navozovala pozorujícímu subjektu dojem skupiny průzkumníků, jejich minimalistické vláčné pohyby a houpavé kroky evokovaly tiché našlapování pozorovatele v cizí krajině a prozkoumávání neznámého prostoru (jiný subjekt z publika pak v pohybu viděl například postavy na palubě lodi). Oči performerů upřené vzhůru umocňovaly dojem soustředění a opatrnosti. Znejišťujícím prvkem byla zvuková stopa, která obsahovala jak elektronickou složku, onen neurčitý „sound“, který bývá často komponován do sci-fi filmů a který si romanticky a mylně spojujeme se zvukem vesmíru, ale zároveň i konkrétní složku, která zněla jako hlas noční přírody, šumění větru a hukot sovy zpovzdálí. Tanečníci postupně rozehráli jisté vztahy mezi sebou a celek se významově posunul, když jedna z performerek rozmístila na zem lístečky, jako kdyby to byly katalogizační značky u právě nasbíraných exponátů, anebo směrovky. Vzbuzovaly chuť přečíst si, jestli skutečně obsahují nějaký záznam, vzkaz či příkaz. V rukou další performerky se změnily v šipky a jejich význam pak zvýraznil tanečník na svém vlastním těle. Zatím se připojila i projekce z meotaru, na kterém performerky nechaly vzniknout strukturám připomínajícím mikroorganismy – pohled do mikroskopu, kterým jsme jako děti v lačném opojení vědou sledovali hemžení obyvatel starých kaluží nebo rychlost srážení krve. Byla to však struktura, která ač pohyblivá mohla připomínat také vrstevnice map nebo vrstvy hornin a sedimentů. Efektů bylo dosaženo jen použitím folie a mýdlové vody. Část publika, která manipulaci s přístrojem vidí, musí v takovém okamžiku především přistoupit na pravidla hry a uvěřit v reálnost výjevu, který sleduje, ačkoli slyší bublání jaru ve sklenici s vodou. Odkud a kam toto dílo povede a zda bude nakonec jeho smysl čitelný, zatím nebylo ukázáno srozumitelně… Zřejmě jde o fázi výzkumu pohybového materiálu.

Česká Musaši Entertainment Company uvedla ukázku z inscenace Moje chalupa, můj zámek / My Cottage, My Mannor. Na stránkách divadla Alfred ve dvoře se soubor představuje takto: „Zábavní společnost zabývající se autorským divadlem, audiotvorbou, řezbářstvím, výrobou hudebních nástrojů, kovářstvím, hubkařením a jinými řemesly. Ustalujícím aktem se stalo uvedení loutkové inscenace Entomologious (2020), následovaly výpady do výtvarné sféry. Zákládajícími členy jsou Tereza Havlová a Adam Páník.“ Zdá se, že bude mít blízko k absurdní poetice Handa Gote. Jak působila jejich ukázka na subjekt v hledišti? Jako pohled na němý film, protože jednotlivé scény byly odděleny projekcí textu, který scény uvozoval či vysvětloval, ačkoli není úplně jasné, proč je psán anglicky (jsou aktéři takovými optimisty, že se chystají na světové turné?). Zazněl tam tuším termín „západní křesťanství“, kdy jinému pokusnému subjektu z publika zůstalo v paměti slovo „western“, a tudíž si sledované výjevy zasadil do prostředí Divokého západu či snad Aljašky. Ačkoli mám dobrodružné příběhy velmi ráda a mezi mé nejoblíbenější skeče patří výprava Šimka a Grossmanna alias Zbabělého felčara a George miláčka žen za lupiči sér na daleký Sever, tato konotace mě minula úplně. Zato zuřivě dýmající kamna hned v první scéně evokovala vzpomínku na domov a pro mne osobně se dějištěm dalších ponurých výjevů tudíž staly Sudety. Scény byly čím dál stísněnější až hororové, zejména když se na jevišti objevila maska, v níž řada subjektů spatřovala monstrum, ale jeden z účastníků, patrně biolog, jasnozřivě rozpoznal krtka hvězdonosého. Věru, že bych toto stvoření nechtěla potkat v nadživotní velikosti jdouc za šera domů (nicméně bych nemohla, ani kdyby zmutoval do lidských rozměrů, neboť se vyskytuje pouze na kontinentu Severní Ameriky). Ale jestli někdo ze spáčů kolem pravidelně dýmajících kamen skutečně přišel k úhoně, čili nic, to se dozvíme teprve až bude inscenace připravena k premiéře. Zdá se, že směr má jasně vytyčený a že je venkoncem možná už i hotová.

Ran Jiao & kolektiv Fabulous Friends Co (CZ/CN/JP/FI/PT) představili ukázku Spider, Turtle, We / Pavouk, želva, my. Diváci byli pro tuto performance rozesazeni přímo na jevišti, aby se aktéři vystupující jako zástupci fantaskní fauny, mohli být s nimi přímo v blízkosti až interakci. Samozřejmě v tu chvíli už je ve hře komfortní zóna a osobnostní odolnost, ne každý takové bratření s neznámými tvory uvítá. Fascinující byla práce s kostýmy, kde jsme si mohli povšimnout i důrazu na různé druhy materiálů, papír, z něhož byla vytvořena jakási nestvůrná oliheň, vrstvy plastu či igelitu, jež ukrývaly zřejmě onu želvu, anebo kostým vůbec abstraktní z různých látek a kusů textilu. Sama autorka pak prodělala v jednoduchých jednodílných šatech metamorfózu v pavoučici a opanovala auditorium. Mezi zástupci říše fantastických zvířat probíhala interakce, kterou ne vždy a ne všichni diváci mohli vidět, protože jejich formace byla nepravidelná a tvorové se pohybovali po celém prostoru, setkávali se, seznamovali, snad na sebe i útočili nebo se chystali k páření. Několik vtipně výtvarných momentů zůstane v paměti, stejně jako elegantní pohyby „papírového“ stvoření (možná to byla velryba? Kdo ví). A také úvodní příběh o spřátelení ženy s pavoukem ve vlastní koupelně, kterým Ran Jiao otevřela celou choreografii. Znělo to možná jako banalita, ale opravdu nabídla trochu jiný pohled na soužití s našimi spolubydlícími, jež spíše trpíme než vyhledáváme…

A nakonec zástupci české taneční scény, Natálie Vacková a tanečníci z mladé Dočasné Company a choreografie Our Land We Plant, která působila už jako hotové, uzavřené dílo, které je ve fázi posledních úprav před premiérou, má danou strukturu, dramaturgický oblouk. Zvuková kulisa podbarvovala dění nejprve neurčitým ambientem, se stoupající hlasitostí nabýval hluk na rozčilující přítomnosti. První sekvence se odehrávala ve znamení hledání rovnováhy, balancování. Je to silná metafora, která dovolí divákům tucet různých výkladů, od toho, že se nacházíme na hranici různých ér života na Zemi, nebo hledáme rovnováhu ve svém individuálním životě, anebo se snažíme vzdorovat systému, který se nás pokouší rozvibrovat a shodit na zem… Výměna obuvi je symbolická. Chodil snad někdo v mých botách? Ve zvuku se vše zklidní a zazní až meditativní cinkot ašramových nástrojů, klid ve zvuku i klid v pohybu. O slovo se přihlásí ale elektronická hudba a spolu s ní i dynamická choreografie. Škoda unizón, je mnohem zajímavější nechat každému tanečníkovi jeho individuální projev, synchronizace sráží k fádnosti (vím, je zakázáno zatím hodnotit, subjekt se uklidní a nechá toho).

Hudba vře a duní v rockovém drivu. A na straně jeviště stále čeká veliká skleněná mísa naplněná tajuplnou bílou tekutinou. A ne, je to jakási hmota připomínající rozteklou sádru, tanečníci se jí chápou s snaží se z ní jeden po druhém soci uhníst a vysochat, jako děti, které soustředěně kutí na písku a vytvářejí neexistující tvary a tvory. Mohl by to být sice symbol marnosti – hmota odpadává v cárech, je neforemná, nelze ji udržet, z toho vám nikdy homunkulus nevznikne – anebo jen čisté tvořivosti, protože z ní lze vytvořit cokoli. Tato mazlavá směs může symbolizovat i onu tajuplnou formuli, kterou se na Rossumově ostrově oživují roboti ve slavném Čapkově dramatu… Kam se do toho má vejít „země, kterou pěstujeme“, subjekt zatím netuší a je mu to lhostejno. Choreografie je totiž sama o sobě nabitá pohybovými nápady i touto hrou s amorfní hmotou. Rozhodně přesvědčuje o tom, že každá sekvence má svůj smysl a význam a umělci nepřišli pouze exhibovat, nýbrž předat sdělení. Dala bych si pozor na diváky v prvních řadách. Kdyby se dostavil někdo v obleku, mohl by přijít k úhoně a tvůrce o diváka (ano, i tací se najdou – kdysi když například můj otec činil pokusy chodit se mnou na současný tanec, bral si sako a kravatu). … Ano, na začátku zazněla slova, ale pokud by mi to někdo na konci nepřipomněl – vůbec bych si nevzpomněla. Hlas tichý a nevýrazný, slova složitá, zapomenout na to, že byla vyřečena, bylo bohužel dílem okamžiku. Kdybych mohla učinit výjimku a místo pozorování připojit i doporučení: Dejte je do projekce, nebo je vytiskněte a vložte k programu. Ale pokud nemáte performera se silným hlasem, který věty pouze monotónně neodříká, nemá smysl takový úvod dělat, vyšumí. Jinak ale tato ukázka působí jako dílo, které je už vlastně postaveno a bude se už spíš jen brousit a pilovat, ale hotový tvar je nedaleko. A je na co se těšit!

 

S lodí, jež dováží čaj… a opium
Bazaar hostí řadu inscenací a projektů na pomezí žánrů a z oblasti nového divadla. Opium Clippers sice není taneční inscenace, ale jde o výjimečně působivou událost, která si zaslouží prostor a pozornost. Rozčísla všudypřítomný stres dnešních všedních i svátečních dnů a dokázala malou skupinu diváků-účastníků vtáhnout do jiného světa, což je samo o sobě k nezaplacení. A navíc šlo o skvěle fungující edukativní koncept, kdy je divák vtažen do děje, vzdělán a vůbec si toho ani nevšimne…

Zde má úlohu stát se plnohodnotným hostem, hostem čajového obřadu. Většina repríz je určena pro pouhých deset účastníků, kteří vstupují do prostoru snad s jistými obavami, do jak velké interakce se budou muset zapojit, mírný úsměv hostitelky Neji Tomšič však brzy zapudí všechny obavy. První rovinou performance je nastolení jiného plynutí času. Průvodkyně připravuje rozvážně nádoby, přelévá vodu, aby konvička i všechny šálky měly správnou teplotu, harmonizační účinek pouhého pohledu na její počínání nastupuje jako pilulka pro uklidnění. V jistém smyslu její ruce skutečně tančí.

Brzy začne vyprávět i příběh, kvůli kterému se tato slavnost odehrává. Je to vlastně historický výklad, ale podaný barvitě a s vtipem a smyslem pro detail. Diváci během hodiny a půl projdou celou historií zaoceánských plaveb do Číny pro nejvzácnější komodity, kterými byl čaj a opium, jistě si nikdo neuvědomuje, jak úzce jsou spolu tak na pohled rozporné obchodní tradice spojené. Na šálcích a konvicích jsou vyobrazeny mapy přístavů, lodí, portréty nebo výjevy z dramatických scén, které tuto historii provázejí, je to takové porcelánové leporelo. Je to romantické téma – klipry a plachetnice, stateční kapitáni, zlotřilí piráti, střety kultur, pašeráci, souboje… Jako by se odvíjel dobrodružný film. Křehkost a subtilnost performerky, předmětů, tichá a slavnostní atmosféra, to vše skutečně osvobozuje, prohlubuje dech, uvolňuje a fascinuje. Ruce performerky navíc zabírá kamera a živě přenáší detaily na plátno, ale i když sedíte zády k němu, nevadí to – soustředíte se na minimalismus představení a přítomnost okamžiku i rychle chladnoucí nápoj. (Na některých reprízách je dovoleno ještě další přihlížející publikum.)

Lze vyzdvihnout všechny roviny, tu obřadně divadelní, která přináší prvek rituálu a navozuje tolik vytoužený bezpečný prostor, v němž se účastník uvolní a rád zůstane po skončení v družném hovoru nad dalšími šálky čaje, pak samozřejmě obsahovou, protože jde o výsledek historického výzkumu a sestavení souvislostí, které mají hodnotu samy o sobě (autorka vytvořila k projektu i publikaci) a navíc jde o promyšlený koncept práce s divákem. Představení je bez diskuze participativní, a přitom pracuje s divákem s výsostným respektem k jeho integritě. Nabízí mu účast s úctou, a tím jemu samotnému může pomoci v tom, aby v budoucnu byl ještě aktivnějším účastníkem, je to akt osmělení a uvedení, který je mnohem funkčnější, než když se rozdivočelý tanečník uprostřed choreografie snaží vytáhnout dobrovolníka na jeviště nebo podobné aktivity, na které divák není připraven. Ten, který projde takovýmto rituálem a který cítí, že si ho performer váží, může být mnohem „odvážnější“ a přirozeně zatoužit po interakci z vlastní iniciativy. Toto je cesta, jakou lze oslovit našeho nového diváka – pokud se přidržím své vlastní teorie, ve které jsem si „vyčerpaného diváka“ definovala jako personu.

Víc takových příkladů a víc takové laskavé praxe, prosím.

The Opium Clippers
Koncept, kresby a účinkující: Neja Tomšič
Porcelán/keramika/hrnečky: Anja Slapničar
Hudba: Gašper Torkar
Produkce: Gledališče Glej, Neja Tomšič
Podpořeno: MoTA – Museum of Transitory Art until 2018
Poděkování: Zisha – čajna hiša
Premiéra: 2017