Festival Janáček Brno: Mimořádný koncert Brno Contemporary Ochestra

Edison Vasiljevič Denisov (1929–1996) byl vůdčí osobností moskevské hudební avantgardy, vystudoval matematiku, a to zásadně ovlivnilo jeho progresívní kompoziční styl. Jeho Kantáta Slunce Inků se v roce 1964 byla prvou sovětskou seriální kompozicí, presentovaná v Darmstadtu i Paříži Bruno Madernou, což v domovském Sovětském svazu pochopitelně zvedlo nevoli a silnou kritiku skladatele. Slunce Inků op. 20 pro soprán a komorní orchestr (flétnu, hoboj, lesní roh, trubku, dvě piana, perkuse, housle a violoncello) je kantáta na slova Gabriely Mistralové Tropické slunce. Chilská básnířka Gabriela Mistralová (1889–1957), nositelka Nobelovy ceny za literaturu 1945, vložila do svých veršů zřetelnou oslavu přírody a prosbu o její záchranu.

Šestidílná skladba – Preludium, Truchlivý Bůh, Interludium, Rudý večer, Kletba, Píseň o prstu: Orchestrální Interludium jak vtipná kresba přírody s tóny dechů, jak štěbetáním ptactva. Kletba pak v ostrém, orchestrálním apelu zvonů a tympán buší do svědomí lidstva. Od prvých tónů bylo jasné, že jsme v plně serielní kompozici, vstupní obrazy a výkřiky napověděly bohatou skladatelovu imaginaci a smysluplnost výpovědi. Píseň Truchlivý Bůh uvádí dva klavíry a vypjatá výpověď, zpívaná v ruštině, ukázala širokou škálu umu sopranistky Doubravky Součkové zřetelně a přesvědčivě, i v recitačních pasážích a deklamačním závěru „bolnaja“, nemocná duše… Zpěvní hlas je ve Slunci Inků jako nástroj plně kompatibilní se všemi orchestrálnímu hlasy, zvláště sólo spojení s flétnou dalo v melancholické části Rudý večer silně baladickou působnost. Aktuální modernismus šedesátých let prozrazuje i ozvěnový šepot hráčů v Písni o prstu, klavírní strunné pasáže, velmi vypjaté pasáže zpěvní i ve výškách, sólistkou skvěle stylově přednesené.

Sopranistka Doubravka Součková, tak potvrdila svůj kariérní postup nadějné, úspěšné pěvkyně s mnoha zajímavými rolemi, včetně Martinů Julietty. Absolventka brněnské JAMU, žákyně Heleny Kaupové, zpívá v Národním divadle v Praze, Brně, v Ostravě, teď v září zaujala výborným pěveckým i hereckým výkonem Madeleine v nově uvedené operetě Ples v hotelu Savoy Paula Abrahama.

Capriccio pro klavír levou rukou, flétnu (pikolu), dvě trubky, tři trombóny a tenorovou tubu je nejenom dokladem kompoziční geniality, ale též noblesy a sociálního cítěni Leoše Janáčka. Kompozici pro levou ruku žádal klavírista Otakar Hollmann (1894–1967), válečný invalida, skladbu mu napsali též Foerster, Martinů, Schulhoff, Jaroslav Tomášek a další. Leoš Janáček se zprvu klavíristově prosbě zdráhal vyhovět, nicméně v roce 1926, v roce Sinfonietty a Glagolské mše toto impozantně modernistické, svérázné dílo napsal (de facto své jediné dílo na objednávku).

Náročnou koncertantní skladbu nazval programově Vzdor, snad jako projev Hollmannovy vůle čelit osudu, koncertantně Capriccio a obé je pro to „tancování jednou nohou“ výstižné. Drsně pochodové taneční rytmy dávají průniky i Janáčkově zpěvné lyrice, zejména Adagio je vroucně rozezpívané melodií klavíru. O premiéru Capriccia velmi stála také Ilona Kurzová-Štěpánová, která Janáčkovi premiérovala a hojně hrála Concertino. Skladatel byl vstřícný k oběma hráčům, Capriccio po právu uvedl Otakar Hollmann. Svůj part přijel Janáčkovi přehrát do Brna, skladatel byl spokojen a neméně pak o premiéře 2. března 1928 v Praze ve Smetanově síni. Klavíristu doprovázeli hráči České filharmonie (roce 1956 Otakar Hollman Capriccio nahrál).

Hned Allegro krásnou pasáží s pozouny rozeznívá jasného Janáčka, důkaz jeho originality. V Adagiu vstupní sólo piana a Miroslav Beinhauer vyzpíval Janáčkovu lyrickou zpěvanku, spolu s orchestrem vytěžili vše ze strhující motivické práce Janáčkovy strhující výrazové gradace. Allegretto v jaksi humorném motivu pozounů a sordinované trubce, s glisandovými škálami klavíru, s podivnou fanfárou trubek končí pp pozounů, flétna navozuje čtvrtou větu radostným motivkem a bouřlivá klavírní kadence vyťukala zřetelný nástup apotheozně velebného závěru. Klavír hraje rovnocenně s „žesťovým orchestrem“, místy by v nevelkém Mozartově sále Reduty možná prospělo snížení dynamiky zejména pozounů. Pianistův výkon výborný.

Miroslav Beinhauer je pozoruhodný pianista soustředěný výhradně na hudbu 20. století a hudbu soudobou. Jeho repertoár a kariér a je unikátní též interpretací děl pro šestinotónové harmonium, tedy zejména děl Aloise Háby, je také iniciátorem a dedikantem nových šestinotónových děl soudobých skladatelů. Je absolventem brněnské JAMU, pokračoval ve Vídni u vyhledávaného profesora Jana Jiracka von Arnim a v Gentu u modernistického specialisty Daana Vandelwaleho.

Dokonalé sousedství, návaznost na Capriccio měla skvěle zahraná Concordanza Sofia Gubajduliny (*1931) pro deset nástrojů, skladba objednána Markem Kopelentem pro soubor Musica Viva, napsaná v roce 1971. Gubajdulina je nositelka desítek řádů a vysokých vyznamenání, duchovní osobnost, pro niž mystika jsoucna a zakotvenost člověka víry je tvůrčím zákonem, hledání nových kompozičních metod a objevy nových zvukových konstelací samozřejmost. Ze Sovětského svazu emigrovala v roce 1992 do Německa.

Název Concordanza vyjadřuje autorčin záměr nalézt konsonanci uprostřed disonantních zvuků, vzájemný střet a vztah mezi jednotlivými nástroji a skupinou nástrojů, mezi tematicky rozdílnými strukturami a zvukovými typy a protiklady. Concordanza je určitý milník v tvorbě Sofie Gubajduliny, prvé z děl vytvořené na bázi „binární opozice“. Premiéru měla v Praze, zazněla na Pražském jaru na matiné 23. května 1971. Musicu Vivu Pragensis dirigoval Zbyněk Vostřák. Recenzent Vladimír Lébl uvítal Concordanzu jako novinku s názvuky vlivu Stravinského či Bouleze jako „hudební projev nezávislý, čistý a originální.“ 

Brno Contemporary Orchestra obnažil v půlstoleté skladbě její dokonalost svěže, inovačně, naplno. Vyzněly živé výrazy zvukových rozdílů nástrojové originality, emotivní strukturace stavby, která hledá a nalézá řád mezi harmonií a neladem. Slyšeli jsme mimořádně efektní interpretaci všech makro a mikrotémat, objevné parametry exprese melodie, rytmu, konsonantní a disonantní, plnou funkčnost impozantní textury. Zněla Gubajdulinina hudba mystické přitažlivosti, hudba sfér.

Igor Stravinskij (1882–1971) napsal svůj koncert pro klavír a dechové nástroje roku 1924, v čase, kdy žil v Paříži a kdy se rozhodl, že do svého pracovního režimu vsune kromě kompozice také koncertní činnost. Proto také na klavírní díla, která v tom čase zkomponoval, měl po dobu pěti let výlučné právo interpretace. Tato pianistická aktivita (též dirigentská) jej dovedla k velkým turné a když se jeho mladší syn Sulima stal profesionálním pianistou, tak otec a syn spolu provozovali Koncert pro dva klavíry a dechové nástroje, což není zcela přesný název, neboť kromě dechových nástrojů zazní též dva kontrabasy a tympány.

Virtuozní suverenita Miroslava Beinhauera nezopakovala dějinnou příhodu Stravinského premiéry, kdy skladateli ve druhé větě selhala paměť a pohotový Sergej Kusevickij naštěstí situaci zachránil. Beinhauer rozehrál svůj hutný koncertantní part v souznění i kontrastu s barvou orchestrálních nástrojů, v zpěvné melodice i klávesové, úderové typizaci, charakteristické pro toccatovou neobarokní stylizaci díla. Zejména 2. Largissimo, zpěvná mohutnost akordického klavíru ukázala plnou, funkční dokonalost díla, právo označovat je za jedno z nejoriginálnější klavírních koncertů 20. století. Unikátní dílo, dokonalá interpretace, vskutku mimořádný koncert.

Festival Janáček Brno: Brno Contemporary Orchestra – Slunce Inků
11. listopadu 2022, 19:00 hodin
divadlo Retuda, Brno

Program:
Edison Denisov: Slunce Inků
Leoš Janáček: Capriccio pro klavír levou rukou, flétnu (pikolu), dvě trubky, tři trombóny a tenorovou tubu, JW VII/12
Igor Stravinskij: Koncert pro klavír a dechové nástroje
Sofia Asgatovna Gubajdulina: Concordanza

Účinkující:
Klavír – Miroslav Beinhauer
Soprán – Doubravka Součková
Brno Contemporary Orchestra
dirigent – Pavel Šnajdr