Festival Nultý bod 2016 – setkání první

Od roku 2009 se každé léto pravidelně do Prahy vrací mezinárodní festival Nultý bod, který během jednoho týdne nabízí inscenace z oblasti tanečního a pohybového divadla, nového cirkusu a dalších žánrů, které vzájemně zasahují do svých výsostných území. V jeho rámci se koná také tvůrčí workshop, dnes už téměř nezbytná součást každého festivalu, který se věnuje jevištnímu umění. Tento rok probíhá Nultý bod od 18. do 23. července.

Krize jako impuls změny
Z tanečně pohybového programu festival přinesl v prvních dnech dvě poutavá sóla. Dvě ženy rozdílných generací s rozdílnými tématy, ale se společnou vášní sdílet s publikem své vnitřní pocity. První byla dánská tanečnice a choreografka Kitt Johnson. Její inscenace Post No Bills otevírá téma transformace síly a vymanění z krize, kterou můžeme vnímat jako individuální i společenskou. Hodinový souboj hlavní hrdinky s paralýzou, do níž je uvrženo její vlastní bytí, postupný proces osvobozování a očišťování je jednoduchou metaforou, která zanechává jasné poselství – že sladká chuť osvobození a očištění by nebyla možná bez cesty temnotou.

Performanci divák vnímá především jako boj či vývoj jedné individuality a je trochu obtížné ji spojit s intelektuálním pozadím její tvorby: krize jako nutný nástroj změny, poznání či vývoje. Sólo přibližuje především proces přeměny, vymanění se. Překážku představuje oděv tanečnice, který ji zprvu celý zahaluje – černá pracovní kombinéza, rukavice, boty i kukla. V oděvu, který by mohl evokovat vojenskou uniformu, působí performerka jako uvězněná v pasti. V průběhu představení osvobozuje jednotlivé části těla, a čím více symbolického života tak nechává proudit, tím uvolněnější jsou i její pohyby. Zprvu dominují strojově mechanická gesta a v pohybujícím se těle se živelnost postupně probouzí.

V procesu „osvobozování“ se jeví jistá ambivalence, jako kdyby nově se probouzející ohrožovalo to staré. Vše je vyjádřeno vcelku jednoduchými prostředky, ruce na pozadí černé látky připomínají cizorodého živočicha, pohybující se prsty se ve fantazii diváka mohou změnit v perutě mladého ptáčete, které má být vypuštěno na svobodu. Odhalené břicho se rozvlní vnitřní kontrakcí jako ústa v samomluvě. Pokřivená černá maska je maskou démona, i když víme, že za jeho ústy se skrývá oko ženy. Tanečnice využívá civilního pohybu a i v rekvizitách preferuje civilnost. Stylizace pohybu, která propůjčuje jednomu tělu několik tváří a snad i životních forem, stačí.

Osvobozování je i rituál. Tanečnice vězící ještě nohama v kombinéze se posouvá po zemi, zatímco volný zbytek jejího těla už extaticky křepčí. Jako kdyby na nás vykouklo na pár vteřin ikonické sólo Mary Wigmanové… Nechybí ani voda jako symbol očisty, autorka však překvapí v jejím použití. Místo aby vědro s čistou vodou použila k očistě sebe samé, rozlije vodu po scéně a ještě ji vlastníma rukama dál rozhrnuje a šíří. Těmi gesty se povznáší nad individuální cestu a obrací se ven, ke svému prostředí. Boj skončil, štafeta je předána…

Zakousnut do vlastního ocasu
Téma boje a osvobozování je ještě více zdůrazněno v práci mimky Bory Debnárové, která v rámci festivalu uvedla své sólo Uroboros, magisterskou práci, kterou v roce 2015 zakončila studium pantomimy na HAMU. Diváky za vydatné pomoci zpěvačky, skrývající se pod pseudonymem RRRR+A, (a sólového kytaristy) vede příběhem o probuzení bájné bytosti. Uroboros je tu přítomen částečně jako symbol cykličnosti, kruhu – v kruhu pletiva, který zprvu performerku vězní, nebo v kruhovém vířivém pohybu jejího tance po osvobození, a částečně na sebe bere i hmotnou podobu, právě té jediné rekvizity, s níž mladá žena manipuluje.

Uroboros má mnoho významů, je symbol opakování, zničení a obnovy, je ztotožňován se symbolem nekonečna. V této inscenaci máme chvílemi pocit, že sledujeme dvojjedinou bytost, která je zároveň člověkem a zároveň touto bájnou entitou. Jsou totiž neodluční. Zprvu se temnotou jeviště nese jen hlas zpěvačky skryté na ochozu, je vemlouvavý, tu tesklivý, tu bojovný, tu zní jako zaříkání. Probouzí ženu sevřenou drátěným kruhem, která se začíná dobývat pomalu na svobodu, jako když had opouští vejce. Struktura pletiva připomíná šupiny a performerka je vytvaruje do podoby, která evokuje tělo a hlavu kobry. S tímto artefaktem ji pojí nerozlučné pouto, ačkoli se ho pokouší zbavit. Celá tato hra je postavena na fantazii diváka, musíme přistoupit na reálnou „živost“ toho podivného hada a sledovat, jak svou souputnici k sobě poutá a přitahuje. Pružné tělo performerky jako by také obsahovalo hadí sílu, proplétají se v pomalém tanci či zápase.

V momentu vítězného osvobození tanečnice odhodí rekvizitu na druhý konec scény, aby se pro ni znovu vrátila zpět. Patří k sobě a roztáčejí dlouhý a opojný vířivý tanec, připomínající posvátné tance dervišů. Tu zpomaluje, tu zrychluje, ale otáčí se stále kolem jedné osy, středu. Můžeme si maně vzpomenout, jak kruhové vířivé pohyby zaujaly kdysi průkopníky moderního tance v době avantgardy a jak jsou jisté prostředky znovuobjevované a vlastně i stále platné. Extatické vytržení tance by bylo možná pro diváky monotónní (ačkoli tanečnice sama si touto pasáží pro sebe připravila náročnou chvíli), ale do zvukové krajiny zároveň více vstupuje kytarista Václav Hruška, který během představení také pilně propojuje zvukové smyčky ze svých akordů a zpěvu, takže vytváří znepokojivou kulisu. V závěru inscenace přejíždí po strunách své elektrické kytary smyčcem a taneční šílenství podbarvuje nesourodými zvuky.

Sólo má díky spojení všech těchto složek silnou atmosféru, vyvolává skutečně dojem, že byl divák přítomen rituálu z jiného světa a času. Bora Debnárová má rozhodně smysl pro divadelnost a dokáže diváka do své jevištní reality vtáhnout. Tvůrčí potenciál do budoucna je zřejmý.

 

Hodnocení autorky recenze:
Post No Bills – 80 %
Uroboros – 100 %

Festival Nultý bod 2016

Post No Bills
Choreografie: Kitt Johnson
Hudba: Sture Ericson
Light designer: Mogens Kjempff
Premiéra 16. dubna 2015 Kodaň
(psáno z reprízy 18. 7. 2016 Divadlo v Celetné Praha)

Tančí – Kitt Johnson
***

Uroboros
Koncept: Barbora Debnárová, RRRR+A
Zpěv: RRRR+A
Light design: David Prokopič
Sound design: Václav Hruška
Kostýmy: Zuzana Formánková
Grafika: Pavel Začek
Supervize: Claire Heggen, Radim Vizváry
Premiéra 17. června 2015 Experimentální prostor NoD Praha
(psáno z reprízy 19. 7. 2016 Divadlo v Celetné Praha)

Tančí – Barbora Debnárová

www.nultybod.cz