Festival Opera 2015 skončil

Rekapitulace závěrečného bloku inscenací 

Bohéma (Slovenské národní divadlo Bratislava) – Státní opera 9. února 2015
Slovenské národní divadlo Bratislava zvolilo pro festival Opera 2015 inscenaci Pucciniho Bohémy, režírované Peterem Konwitschnym ve výpravě jeho stálého spolupracovníka Johannese Leiackera, nastudované a řízené hudebním ředitelem Opery Slovenského národního divadla Friedrichem Haiderem. Premiéru měla tato inscenace v Bratislavě 31. ledna 2014, režijně ji nastudovala Verena Graubner. Konwitschného legendární inscenace se hrála poprvé už roku 1991 v Lipsku (Leipziger Oper) a její podoba odpovídá době, v níž vznikla. Nicméně dirigent pražského festivalového představení Friedrich Haider se s režisérovou koncepcí rád ztotožnil a přijal snahu o pokud možno „neplačtivou“ Bohému za svou.

Základní stavbu jeho hudebního nastudování vystihl Konwitschny ve svých pokynech k inscenaci takto: „Hudobné naštudovanie musí byť tvrdé, nesmie zjemňovať zlomy, zmeny tempa musia byť náhle, tempá extrémne, treba sa držať príkrych pokynov skladateĺa, treba zdoraznit náhle prechody od hektickej akčnosti a trpkej irónie k mučivej ĺúbostnej túžbe. Týmto dvom základným komunikačným úrovniam diela prislúchajú dva typy speváckeho prejavu, letmá deklamácia na sposob sprechgesangu a extrémne vypäté výrazove spievanie.“ Těmito pokyny se dirigent Haider opravdu řídil, a vtiskl tak inscenaci odpovídající temporytmus.

Scénografie a kostýmy Johannese Leiackera jsou pochopitelně detailně provázány, vévodí jim jednoduchost a úspornost v kontrastu k hluboké perspektivě svítící noční Paříže, do níž odcházejí Rodolfo a Mimi ruku v ruce. Interiér mansardy obsahuje jen předměty, které jsou nezbytné – je to prostá kovová postel, malířský stojan a rozměrné plátno, které bohémové po jeho převrácení použijí jako stůl, barel, v němž se topí, a pár nezbytných rekvizit.Druhý obraz v kavárně Momus je na točně, nad níž je visutý chodník pro provazochodkyni v bílé baleríně, nad jevištěm svítí vánoční hvězda. Dva stolky na forbíně. Jenom pro tuto scénu použije režisér i chodník v hledišti před orchestřištěm, na němž se odehrávají výjevy s Musettou. Bohatý Alcindor má svou důstojnost – ihned pochopí, že Musetta si s ním jenom hraje, a nenaletí jí na její průhledný trik s bolavou nožkou. Sice jí botku vyzuje, ale jenom proto, aby si do ní nalil víno a pobaveně pozoroval okolí. Zaplacení útraty za všechny mu nečiní žádnou potíž a navíc vyzývá Mimi, aby se s ním napila. Ona sice odmítne, ale kontakt byl navázán a není vyloučeno, že bude možná právě Alcindor jejím budoucím bohatým podporovatelem. Na točně uvolní sbor místo obří loutce vánočního mužíka, kterého provázejí kýčovití Santa Clausové – jediný režisérův záměrný velkooperní úlet.

Hospůdka u hranic města Paříže je naznačena jen barevnou blikající vlnovkou na levém portálu. Pomyslnou hranici města naznačují pouliční světla mizící někde v dálce. Hustě sněží a s neustále přibývající vrstvy „sněhu“ se pilně využívá. V pozadí jeviště tlačí dva unavení chlapíci káru s rakví a ten, s nímž Musetta koketovala, utíká před rozzuřeným Marcellem a vesele vyskočí na jejich povoz. Krásná ukázka režisérova smyslu pro černý humor. Marcello a Musetta se spolu na zemi ve sněhu doslova perou.

Čtvrtý obraz ihned navazuje. Sněhu stále přibývá. Bohémové tancují, koulují se, zápasí mezi sebou. Mimi přichází polomrtvá – položí ji na Musettin kožich. Když jí později přináší vytoužený rukávník, Marcello nese jakýsi nesmyslný malý vařič, v němž by asi chtěl Mimi uvařit čaj. Možná, že je to jenom další režisérova úlitba operním staromilcům, toužícím po logice. Po smrti Mimi odcházejí bezmocní přátelé do hloubi jeviště. Rodolfo sice ještě nad mrtvou lká, ale potom od ní pomalu couvá směrem k nim.

Ve svých poznámkách k Bohémě si Konwitschny položil otázku „Čo može byť na Bohéme hlúpe?“ a hned si na ni odpověděl: „Určitě najme nejasné herecké stvárnenie, nedokonalá interpretácia.“ Bohužel je nejtopornějším hercem na jevišti tenorista Kyungho Kim, který zpívá Rodolfa. Jeho obličej je zcela nepohnutý a ani jeho znělý a bezproblémový hlasový orgán nepodléhá emocím. Snad proto jej režisér nechá hned po seznámení s Mimi popojít na rampu a odzpívat árii včetně virtuózně podržené výšky. Že by tím snad chtěl naznačit – s tímto pánem neudělám nic, ten myslí jen na svůj hlas? Eva Hornyáková zpívala Mimi v prvním obraze poněkud rozvibrovaným hlasem, později koncentrovaně a bez problémů, Marcello Pavola Remenára byl přesvědčivější jako herec než jako zpěvák, Schaunard Daniela Čapkoviče a Colline Jozefa Benciho zvládli své role na nepříliš vzrušující standardní úrovni, podobně jako Andrea Vizvári  svou frivolní Musettu.

Bratislavská Bohéma je sice scénograficky prostá, vše probíhá na pařížské ulici, kostýmy jsou záměrně jednoduché, u dam bělavé a v jemném pastelovém probarvení, u pánů převládá černá a šedá se stopou bílé, Parpignol má přepestrou velikou šálu. A přece je to Bohéma svým způsobem velkooperní, dalo by se říci, že má hollywoodské filmové rysy – rozlehlá krajina, která postupně zapadne sněhem.Bratislavská inscenace vyzněla v prostředí Státní opery zřejmě podobně jako ve svém domácím prostředí na nové scéně Slovenského národného divadla. Usazená decentní operní klasika.

Hodnocení autorky recenze: 75 %
***

Svět podle Plinia, Strašná travestie o těhotném starostovi, Endymio (Ensemble Damian) – České muzeum hudby 13. února 2015
Ensemble Damian vznikl roku 1995 a věnuje se interpretaci barokní nebo soudobé opery. Uměleckým vedoucím souboru je Tomáš Hanzlík, skladatel, dirigent a režisér tří oper, které se svým souborem uvedl v rámci festivalu Opera 2015 v inspirativním prostředí dvorany Českého muzea hudby. Poněkud časově naddimenzovaný večer přinesl ve své první polovině dvě krátké opery, první z nich na text Gaia Plinia Secunda, autora nejvýznamnější přírodovědné encyklopedie starého Říma Historia naturalis, pod názvem Svět podle Plinia (premiéra 16. května 2014 v Olomouci) a druhou, nazvanou Strašná travestie o těhotném starostovi (2007) ve stylu obhroublých komedií commedie dell’arte na libreto Davida a Daniela Hrbka o dvou podvodnících, kteří chtějí hloupého starostu pořádně znemožnit a okrást.

Vyvrcholením večera byla inscenace Hanzlíkovy opery Endymio, opery o dvanácti scénách (2001) na latinské libreto P. Davida a s. Joanna Baptisty – Jana Kopeckého (1696–1758), který byl patrně také autorem hudby, jež se v kroměřížském zámeckém archivu nedochovala. Z libreta původně tříhodinové opery zhudebnil Tomáš Hanzlík jen asi třetinu a použil částečně několika barokních skladeb, jak bylo v tehdejší praxi obvyklé. Svůj typický skladatelský styl nazývá skladatel neobarokním minimalismem.Spolu se svou stálou spolupracovnicí kostýmní výtvarnicí Vendulou Johnovou, která vytvořila v podstatě barokní kostýmy s naddimenzovanými prvky, předvedli na festivalu novou variantu této opery, která byla původně skladatelem určena pro jediného mužského altistu v roli Endymia, zatímco v Praze se v hlavních rolích představili tři výborní drážďanští kontratenoři – jako Endymio Carl Thiemt, v roli Diany Steve Wächter a jako Aurilla Stefan Kunath. Sborové pasáže provedl Svatocecilský sbor Olomouc a Dětský pěvecký sbor Primavera Brno.

Hodnocení autorky recenze: 75 %
***

Ponava, Zmizelé řeky (Ensemble Opera Diversa) – Divadlo Komedie 20. února 2015
Další operu svých erbovních autorů libretisty Pavla Drábka a skladatele Ondřeje Kyase přivezl brněnský Ensemble Opera Diversa do Divadla komedie pro onemocnění v souboru místo 7. února v náhradním termínu 20. února. V opeře Ponava zvolili autoři nanejvýš vážné téma, ke kterému se po jeho světové premiéře v brněnské Redutě 2. prosince 2013 znovu vrátili a v několika ohledech dílo přepracovali – skladatel Ondřej Kyas změnil instrumentaci, Pavel Drábek upravil text a také režisér Tomáš Studený dále pracoval na „prokreslování inscenačních a hereckých detailů“ inscenace. Bohužel jsem viděla Ponavu jen v této upravené verzi, která měla premiéru pár dní před festivalovým provedením v brněnské Redutě, takže nemohu posoudit, nakolik se oproti původní verzi změnila.

Ponava je modelovým společenským dramatem, operou filozofického charakteru, zabývá se základními otázkami lidského bytí, jeho konstantami neměnícími se v průběhu časů. Má tedy mimořádně současné téma a vybízí k dalekosáhlému zamyšlení. Ponava je jméno řeky, která je skryta někde v podzemí jednoho z měst, v němž žijí lidé, v tomto případě Brna. Řeka Ponava (představovaná Lucií Kašpárkovou) by se mohla stát obrodnou silou, která by z hloubi věků dokázala očistit lidskou společnost, pokud by ovšem o něco takového vůbec stála.Tuto společnost, opatrnou, snadno ovlivnitelnou a raději věřící tradičním „jistotám“ než z jejího hlediska riskantním pokusům o podívání se pravdě do očí, zastupují hlasy tří Řek. Představitelem moci zemské i podzemské je Král/Pluto v podání Aleše Janigy a mezi lidem a mocí lavíruje postava Blázna (David Vonšík), který sice dokáže předvídat vývoj situace, případně mu i malinko pomoci, ale propadá se do větší a větší rozpolcenosti. Zato Král/Pluto je velkým a zlověstným hráčem, který zvídavou Ponavu dokáže na chvíli i okouzlit a i ze své porážky (Ponava odhalí jeho zločinné konání) dokáže obratně vyklouznout s tím, že vinu svede na někoho jiného. Lidé mu znovu (raději) uvěří a nechají Ponavu zklamaně odejít.

Ondřej Kyas s Pavlem Drábkem vytvořili ve své Ponavě po operách, které si pohrávaly se smyslem pro humor, vážné vizionářské dílo s bájnými zobecněnými postavami, jejichž vzájemný vztah je zakotven spíše v jejich myšlenkových střetech než ve vzájemném akčním jednání. Značný díl sdělení tedy zůstal ve srozumitelnosti textu a ve vizuální složce inscenace. Domnívám se, že minimalistická kostýmní výprava (různobarevná trička a černé kalhoty Řek, tmavé tričko a dlouhá sukně Ponavy – k tomu modrý pruh na obličejích od čela k bradě a pár průsvitných „šperků“) tématu příliš nepomohla, Blázen dostal naopak různobarevné sešívané sako a Král/Pluto se od sebe lišili vínově červeným upnutým kabátem/prolamovaným abstraktním podvlečením. Scénografie Sylvy Markové pracovala s pomocí dýmu a průhledného poklopu kvádrového tvaru, do nichž svítily různobarevné reflektory. Malý orchestr řízený s přehledem Gabrielovou Tardonovou seděl na jevišti u pravého portálu (flétna, tři saxofony – alt, tenor, baryton, violoncello, baskytara, tamtam, klavír).Ponava je opera velmi obtížně inscenovatelná, je spíš scénickým oratoriem, které vyžaduje co nejprecizněji promyšlené inscenační prostředky.

Hodnocení autorky recenze: 75 %
***

Il Congelatore, Zmrazovač (Kočovné divadlo Ad Hoc) – Divadlo Na Prádle 15.února 2015
Mezi doprovodné akce festivalu Opera 2015 patřilo představení Kočovného divadla Ad Hoc, které na loňském Jiráskově Hronově zazářilo svojí operní divadelní komedií Il congelatore (Zmrazovač). Tříaktové dílko nás zavedlo do časů prohibice v USA (je to prohibice zmrzlinová a porušují ji nejvíce členové italského mafiánského klanu). Peripetie napínavého příběhu zároveň chvílemi (skoro pořád) připomínají některé vývojové aspekty naší současnosti. To všechno na texty Jana Duchka, v nichž se objevují české překlady známých operních textů k hudbě od Bizeta, Mozarta, Pucciniho, Verdiho, Leoncavalla, Rossiniho, Offenbacha a dalších a překvapivě i patřičně proměněné české repliky z oper Janáčkových a Smetanových, které zazní na těch nejsprávnějších místech.

To všechno zpívají a za plentou skryti v siluetách doprovázejí na hudební nástroje členové souboru Ad Hoc, takto „chlapci a dívky mezi dvaceti třemi a třiceti čtyřmi lety různých povolání, tedy pedagogové, právníci, ředitelky, podnikatelé, grafici, architekti a jiná pakáž, která má divadlo jako koníček. Vzájemně jsou skamaráděni, místy sešvagřeni, sbratřeni či eventuálně svoji. Soubor se tedy rozrůstá nejen administrativním přibíráním nových členů, ale i cestou přirozenou – přírodní.“ Čehož důkazem byla i přítomná holčička-batole, která zpěv své maminky z hlediště provázela nadšenými muzikálními výkřiky.Text Jana Duchka, velkého to milovníka opery, opravdu nikoho nezarmoutil – a že byla v hledišti kombinace vlastních fanoušků souboru Ad Hoc a čistokrevných diváků festivalu Opera 2015. Jako malou ukázku vskutku zpěvných překladů operních textů uveďme úryvek duetu, zpívaného dvěma mladými mafiány, z nichž ten druhý, co nezpíval Dona Giovanniho, měl dívčí Zerlinin hlas, byť jeho tvář zdobil černočerný knír a muška na bradě a na hlavě měl kostkovanou „maskovací“ čepici. „La ci darem la mano…“ (Podej mi ruku drahá…) přeložil Jan Duchek v souladu s italštinou takto (a potom znovu úplně jinak):Bude-li nějaké příště, doporučuji vám pro osvěžení návštěvu operního opusu Kočovného divadla Ad Hoc. Koupila jsem si pro dobrou náladu fotoplacku interpretů výše uvedeného duetu. Funguje to!

Hodnocení autorky recenze: 90 %
***

Alice in bed (Národní divadlo Brno) – Divadlo Hybernia 21. února 2015
Operu Ivo Medka a Markéty Dvořákové Alice in bed jsem viděla v brněnské Redutě poprvé na festivalu Janáček Brno 23. listopadu minulého roku, ale svou světovou premiéru zde měla už 7. května 2014. Po jejím druhém zhlédnutí na festivalu Opera 2015 jsem se v Alice in bed orientovala o něco lépe, ale mnohé zásadní souvislosti jsem stejně pochopila teprve po detailním přečtení libreta opery. Dílo mne hned napoprvé zaujalo svou hudební svěžestí – instrumentační bohatostí, pestrostí nástrojového slovníku. Autoři jmenují v programu k inscenaci jedenáct nástrojů: „flétna, trombon, akordeon, kytara, violoncello, klavír, syntetizér a čtyři sestavy bicích nástrojů včetně tympánů, marimby, vibrafonu a dalších asi sedmdesáti bicích nástrojů, mezi nimiž jsou i dětské hračky – hrací strojky, štěrchátka, pískací hračky a tak dále – evokující dětský svět malé Alenky.“ Nastudování dirigenta Ondreje Olose včetně pěveckých výkonů zprostředkovávaných pomocí mikroportů – v Paláci Hybernia na můj vkus poněkud zvukově předimenzovaných, avšak přesto nepřehlušujících hučení vzduchotechniky či čeho – sloužilo dílu kongeniálně.Roccova scénografie – obří trojkřídlé zrcadlo v pozadí jeviště (zároveň promítací plocha pro fantazijní videoprojekce Lukáše Medka často inspirované Alenkou v říši divů a za zrcadlem) mohlo být operativně zrušeno otočením jednotlivých dílů kolmo nebo obráceno točnou, i skleněná „rakev“ pro spící Alenky (Alice) byly pro tuto operu odpovídajícím prostředím. Kostýmy tří Alenek (Alice 1–3) Miroslava Sabo a Rocca mne ve své asketické jednoduchosti nepřesvědčily, je však možné, že jsem jejich „filozofii“ nepochopila. Souvisí asi s režijním výkladem, který, podle mého soudu, doprovází ostatní složky inscenace značně lineárně, až chudě. Oblouk, který inscenace klene od svého začátku až po závěrečné rozuzlení, mi připadá příliš mělký.

Inscenace začíná málo výrazně, téměř jsem nepostřehla slova zásadního významu: „Její mysl, která neznala pravidla ani strach, Její nespoutaná mysl měla sklon se toulat, Ta drahá Alice byla plná radosti.“ Jsou to slova, která se vracejí do minulosti, kdy byla Alice 1 (nyní úspěšná, ale psychicky rozpolcená designérka počítačových her) ještě celistvou nerozvrácenou osobností, dá se říci, že byla malou Alenkou, tedy Alicí 3 – dítětem. Na jevišti si bílý tanečník-mim s Alenkou málo nápaditě hraje (knížka, bílý plyšový králík) a uloží ji ke spánku do skleněného sarkofágu. Zcela popisně v něm holčička nekonečně dlouho leží, tisknouc se ke svému králíkovi, později zahlušována a zastrašována Alicí 2 (Alenka kariéristka – vynikající Gabriela Vermelho). Ve chvíli, kdy je jí malá Alenka atakována (Alice 2 dítěti podává uspávací pilulky, aby potlačila její fantazii) a sedí s bílým mimem na sarkofágu, pouštějíc mýdlové bubliny, ztrácí jevištní dění tah.Postavení bílého mima v inscenaci je málo propracované, občas je z něj pouze „donašeč“ rekvizit. Podstatnou slabinou inscenace je ale především málo propracovaná „trojalenka“, z níž je nejvýraznější zlopověstná konzumně založená Alice 2, zatímco Alice 1 (rozkolísaná úspěšná designérka počítačových her) je v inscenaci nenápadnou Popelkou a Alice 3 – dítě zůstává po celou inscenaci nevyužita a dostane slovo opravdu až ve své závěrečné „vítězné“ písni. A přitom je tato malá Alenka podle svých autorů Ivo Medka a Markéty Dvořákové ztělesněním „inspirace – samotného smyslu kreativity“, což v inscenaci zůstává takřka utajeno. Domnívám se, že když Alice 1 (úspěšná designérka), která ve své rozpolcenosti mezi touhou po úspěchu a kariéře (ztělesněno Alicí 2) a směřováním k návratu k životu v jeho bohatosti (ztělesněno Alicí 3 – dítětem) v podstatě neprojevuje k tomuto dítěti (Alici 3) vztah, postrádá inscenační výklad opery tu nejpodstatnější významovou rovinu.

Přeji Alice in bed další inscenace, které by se vyrovnaly nejen s její hudební složkou, ale dokázaly by fantazijněji a srozumitelněji sdělit důležité poselství, které je v ní obsaženo.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Festival Opera 2015

Giacomo Puccini:
Bohéma
Hudební nastudování: Friedrich Haider
Dirigent: Friedrich Haider
Režie: Peter Konwitschny
Režijní nastudování: Verena Graubner
Scéna a kostýmy: Johannes Leiacker
Sbormistr: Pavol Procházka
Orchestr a sbor Opery SND
Bratislavský chlapecký sbor
Sbormistryně: Magdaléna Rovňáková
Pressburg Singers
Sbormistryně: Janka Rychlá
Premiéra 31. ledna a 1. února 2014 Nová budova SND – Sál opery a baletu Bratislava
(psáno z reprízy 9. 2. 2015 Státní opera Praha)

Rodolfo – Kyungho Kim
Marcello – Pavol Remenár
Schaunard – Daniel Čapkovič
Colline – Jozef Benci
Mimi – Eva Hornyáková
Musetta – Andrea Vizvári
Benoit – Juraj Peter
Alcindor – František Ďuriač
Parpignol – Igor Pasek
Seržant – Daniel Hlásny
Celník – Martin Smolnický
Prodavač – Jiří Zouhar
Akrobatka – Dorota Letenajová
Horolezec – Milan Jamrich

www.snd.sk
***

Tomáš Hanzlík:
– Svět podle Plinia
– Strašná travestie o těhotném starostovi
– Endymio
Režie: Tomáš Hanzlík
Výprava: Vendula Johnová
Ensemble Damian
Svatocecilský sbor Olomouc
DPS Primavera Brno
Premiéry 16. května 2014 Hudební galerie Podkova Olomouc (Svět podle Plinia), 2001 (Endymio), 2008 (Strašná travestie o těhotném starostovi)
(psáno z reprízy 13. 2. 2015 České muzeum hudby Praha)

Svět podle Plinia
Jakub Janečka (soprán, viola)
Šimon Hron (soprán, trombon)
Bedřich Lévi (alt, kytara)
Filip Dámec (soprán, housle)
Marek Kubát (soprán, theorba)

Strašná travestie o těhotném starostovi
Jakub Janečka (soprán, viola)
Bedřich Lévi (alt, kytara)
Filip Dámec (soprán, housle)
Marek Kubát (soprán, theorba)

Endymio
Endymio – Carl Thiemt (kontratenor)
Diana – Steve Wächter (kontratenor)
Aurilla – Stefan Kunath (kontratenor)
Thyrsus – Rostislav Baláž (tenor)
Sylvanus – Pavel Maška (bas)
Amor – Šimon Hron (soprán)
Morfeus – Jindřich Večeřa (tenor)

www.ensembledamian.com
***

Ondřej Kyas:
Ponava
(Zmizelé řeky)
Libreto: Pavel Drábek
Režie: Tomáš Studený
Hudební nastudování: Monika Šujanová, Ondřej Kyas
Dirigentka: Gabriela Tardonová
Scénografie: Sylva Marková
Výroba scény: Radek Zajdák
Kostýmy: Miroslava Matulová
Komorní orchestr Ensemble Opera Diversa
Světová premiéra 2. prosince 2013 Divadelní sál – Reduta Brno
(psáno z reprízy 20. února 2015 Divadlo Komedie Praha) 

Ponava – Lucie Kašpárková
Řeky – JanaVondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová
Blázen – David Vonšík
Král/Pluto – Aleš Janiga

www.operadiversa.cz
***

Il Concelatore
Hudba: Georges Bizet / Leoš Janáček / Wolfgang Amadeus Mozart / Giacomo Puccini / Bedřich Smetana / Giuseppe Verdi / Ruggero Leoncavallo / Eduardo di Capua / Ernesto De Curtis / Lukáš Habanec / Gioachino Rossini / Jacques Offenbach
Dirigent: Lukáš Habanec
Scénář a texty písní: Jan Duchek
Scéna a kostýmy: Anežka Habancová
Kočovného divadla Ad Hoc
Premiéra září 2013 Příbram
(psáno z reprízy 15. 2. 2015 Divadlo Na Prádle Praha)

Marco Dallici – Adam Caha (housle)
Synovec z Itálie / Sousedka – Jan Duchek
Host – Anežka Habancová (příčná flétna, flétna)
Vito Barti – Barbora Blažíčková (flétna)
Hateman / Reverend – Lukáš Habanec (klavír)
Carmaid – Dominika Jíchová (saxofon)
Pivello – Zdeněk Melín (kytara)
Policista / Kapitán – Petr Mikulka (kytara)
Algida – Klára Šidlová (flétna)
Don – Jiří Vedral (klávesy)
Lodník Ludmila Weissová (housle)

www.divadloadhoc.cz
***

Ivo Medek, Markéta Dvořáková:
Alice in bed
Hudební nastudování: Ondrej Olos
Režie a scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc a Miroslav Sabo
Videoprojekce: Lukáš Medek
Stanislav Slavíček (klavír), Jan Dobiáš (preparovaný klavír), Lucie Vítková (akordeon), Martin Kostaš (kytara), Štěpán Filípek (violoncello), Kristýna Vaculová, Marcela Ondrejková (flétna), Šimon Pavlík (trombon), Martin Opršal, Lukáš Krejčí, Petr Hladík a Tomáš Kovanda (bicí)
Premiéra 7. května 2014 Divadlo Reduta Brno
(psáno z reprízy 21. 2. 2015 Divadlo Hybernia Praha)

Alice 1 – Tereza Merklová Kyzlinková
Alice 2 – Gabriela Vermelho
Soprán – Hana Škarková
Kontratenor – Jan Mikušek
Tenor – Marek Olbrzymek
Bas – David Nykl
Králíček – Otakar Blaha

www.ndbrno.cz
www.festival-opera.cz

Foto Jozef Barinka, Ensemble Damian, David Konečný, Ensemble Opera Diversa, Kočovné divadlo Ad Hoc, Patrik Borecký