Festival Prague Music Performance vzdal hold americkému skladateli Jamesi Tenneymu

Formát mezinárodně a mezioborově koncipovaného projektu současné tvorby Prague Music Performance je životaschopný a má své publikum, uměleckou pozornost i veřejnou finanční podporu. Z hlediska obvyklé praxe je tento ojedinělý přesah v pražském kulturní životě zajímavý i proto, že jej založili dva klavíristé (Jan Bartoš a Zenon Fishbein). Jan Bartoš rovněž v roce 2021 založil soubor skladatelů a performerů PMP Ensemble. Věnuje se současné tvorbě a rychle získává mezinárodní pozornost. Jedním ze zakladatelů souboru Klang Systematiek je basklarinetista Gareth Davis a kontrabasista Dario Calderone, kteří vystoupili také na koncertě 1. března 2024. Záběr souboru je vícežánrový včetně elektroniky, kterou ovšem na pražském koncertě adekvátně prostoru obstaral český experimentální hudebník Mikuláš Mrva.

Celý koncert byl věnován americkému invenčnímu skladateli Jamesi Tenneymu, od jehož narození uplynulo devadesát let. Jeho jméno se objevuje v posledních letech v českém prostředí především v dramaturgii Ostravského centra nové hudby.

Provedení slavných Postal Pieces, které Tenney nazval Scorecards, tj. Pohlednicovými kusy/partiturami, lze chápat z hlediska posluchačů, a také některých interpretů, jako průlom do úplně jiného světa hudby a jejího vnímání. Série jedenácti děl na pohlednicích vznikla v letech 1965–1971 a je věnována jeho uměleckým přátelům v California Institute of the Arts. Jak bylo shrnuto v programu koncertu, jsou to meditace o tvorbě a vnímání zvuku a pozornosti jak pro performery, tak publikum. Autor ještě doplnil v rozvoru s kanadskou skladatelkou Gayle Young, že se „vyhýbají dramatu“, jsou předvídatelné, a tudíž dovolují soustředit se na kvality zvuku. Také vyslovil zajímavou myšlenku, že i v „jednoduchém tvaru mohou být překvapivé vztahy“ a že „svým způsobem je výsledek v této vysoce determinované situaci stejný, jako v situaci, kdy se věci mění tak rychle a nepředvídatelně, že i tam ztrácíme jakýkoli smysl pro drama.“ To, co vypadá u Tenneyho třeba jako hříčka z perspektivy specifického minimalismu, je tedy zároveň promyšlenou strategií, kdy máme „poslouchat zvuky pro ně samé, spíše než ve vztahu k tomu, co bude následovat.“

Každý kus je parametricky definován v různé míře, v každém případě všechny pokyny se vejdou na jednu pohlednici. U některých jsou to pouze pokyny slovní, jako u skladeb Swell Piece 1, 2, 3 („pro různý počet nástrojů“) nebo Maximusic (pro bicí), jiné obsahují pokyny relativně velmi precizní, co se týče parametrů zvuku i formy (Cellogram), nebo jen údaj k parametru dynamiky a rámcového času u díla Having Never Written a Note for Percussion, které je prováděno na velký gong, ačkoli nástroj není předepsán.

V koncertním provedení v rámci festivalu byla užita i elektronická amplifikace a softwarová live úprava zvuku (zejména v poslední části s basklarinetem), ačkoli není autorem předepsána, ale také není vyloučena. Považuji za přednost i volbu prostoru Divadla X10, protože se mohla využít rezonance zvuku jako důležitý faktor skladatelova záměru a rozmístění hráčů v prostoru obou pater. Z téhož důvodu byla zřejmě užita i elektronika pro vyváženost zvuku. Magické působení bylo podtrženo i využitím barevného nasvícení aktivních hráčů, jednak pro orientaci posluchačů v temném prostoru, jednak pro vyjádření nálady (například změn barvy v souvislosti s intenzitou zvuku).

První tři zvolené kusy Swell Piece/ Dmoucí se kus (pro libovolný soubor), vokální kánon A Rose is a Rose is a Round a violoncellový Cellogram byly provedeny v přízemí prostoru. Swell Piece (1) z roku 1967 byl zkomponován pro zakládající členku Fluxus Alison Knowles. Podle slovního pokynu autora má každý hráč souboru hrát postupně dlouhý tón libovolné délky a výšky, každý tón má začínat jemně jak jen je to možné, zesílit na maximum a opět zeslabit do ticha. S každým tónem se mírně mění výška a témbr ve vazbě na změnu intenzity. Vytváří se jakási legatově plynulá „dmoucí se“ vlna.

Následující vokální kánon A Rose is a Rose is a Round /Růže je růže je v kruhu byl věnovaný Philipu Cornerovi, členovi hnutí Fluxus, který v 60. letech skládal tyto formy. Styl se vymyká všem ostatním částem. Je tradiční, napsán v kruhové osnově na růžovém papíře. Náročnost je v dělení textu A Rose is/Rose is a /Is a Rose. I v tomto kánonickém minimalismu je tedy opět podíl mentálního cvičení soustředění a zvukomalebnosti. Zvolená krátkost provedení jako by z dálky vytváří dojem letmého doteku minulosti.

Následný Cellogram v provedení slovenského violoncellisty Andreje Gála z roku 1971 věnovaný Joeli Krosnickovi, členovi Juilliard String Quartet, mohl působit improvizačně, ale je náročný na splnění pokynů skladatele, které spočívají v pomalém, časově vymezeném glissandu, které prochází drženým tónem G v stále větším rozpětí, které se opět zúží a ztiší. Při tomto sólovém kusu je už jasné, že se jedná o „zenová“ zvukově minimalistická cvičení, která přitahují pozornost k pečlivě provedenému detailu. V tom je ona náročnost a z toho plynoucí obdiv k performerům. Přesunuli jsme se do prvního patra, ale nebylo to nutné. Zvuk byl vyvážený.

Následovala skladba pro harfu August Harp z roku1971, zkomponovaná pro harfistku Susan Allen, na koncertě v provedení Roxany Händler. Kus se pohybuje v pomalých krocích tetrachordů. Každá z kombinací se několikrát opakuje. Je to kombinatorická skladba a může trvat, a také trvala, poměrně dlouho. Tempo i hodnota tónů je stále stejná, takže nejprve se dostavuje okouzlení a klid, ale poté, zřejmě každý po svém, absolvuje chvíli netrpělivosti, nebo nudy, které lze překonat při zaujetí rezignace a meditativní oddání se zvukové situaci. Naštěstí bylo možné se v prostorách tiše pohybovat, což někteří využili.

Následovalo oživení skladbou pro perkuse Maximusic. Tento nejstarší kus z roku 1965 pro skladatele a tvůrce instalací Maxe Neuhause se vymyká převažující strategii. Začíná jemným dlouhým rozechvíváním činelu, což je samo o sobě pro performera fyzicky náročné. Slyšíme neobvyklý zvuk rezonančního potenciálu nástroje, který se postupně rozechvívá. Poté následuje improvizační atak plného zvuku sestavy, následně se perkusionista vrací k jemné rezonanci činelu. Způsob provedení vzbuzuje oživení.

V přízemí následovala sólová skladba pro kontrabas Beast/Bestie, věnovaná v roce 1971 cellistovi a kontrabasistovi Buelli Neidlingerovi. Působí tajemně a hrozivě. Je založena na legátově simultánně znějících spodních strunách kontrabasu. Stabilně zní struna A (55 Hz) zatímco E (38,8 Hz) se pohybuje v pravidelně určených časech 3, 6, 10, 16 tepů za minutu.

Having Never Written a Note for Percussion, kus věnovaný v roce 1971 Johnu Bergamovi, je mým poslechovým favoritem. Je předepsáno pouze velké crescendo a decrescendo z pppp, do ffff a zpět s dlouhou korunou zhruba uprostřed. Celkový čas ani nástroj není zadán, ale provozuje se na velkém gongu, protože ten je schopen přirozeně poskytnout svým postupným rozechvíváním tak rozsáhlý dynamický rozsah. Je to i pro performera (v tomto případě Martina Švece) výkon hodný mnicha. Interpret klečel na patách před svým nástrojem. Visící velký gong jemně rozechvívá rychlým kmitáním filcovými paličkami z úplné neslyšnosti do přirozeně řvoucího zvuku. Nástroj se postupně z podstaty svého materiálu a závěsu stále více rozechvívá, alikvoty se postupně nabalují. Zvuk nelze gradovat v kontrolované křivce, záleží na kvalitě materiálu gongu i závěsu. Držené ffff je fascinující, a je otázka, jak to působí přímo na performera, protože intenzivní zvukové vlny rozechvívají i tekutiny v těle. Postupně se zvuk opět utlumuje. To je možná pro interpreta i těžší fáze než intenzifikace. Tato část klesající křivky je o něco kratší. Těžko se trefit do časového středu. Současně ze vzrůstající a klesající intenzitou zvuku se také mění osvětlení z fialové do červené a oranžové a zpět. V tuto chvíli bych pro sebe magicky působící koncert ukončila.

Krátce se opět ozval v mužském podání kánon o růžích a následoval další kolektivní Swell piece a náročný Koan pro sólové housle z roku 1971 věnovaný houslistovi, improvizátorovi a skladateli Malcomu Goldsteinovi, zde v provedení Davida Danela. Je to opět z hlediska partitury poměrně přesně a náročně formulovaná záležitost v oblasti tónových výšek, souzvukové a časové koordinace. V roce 1984 pak skladatel zpracoval verzi pro smyčcový kvartet. Poznamenal k tomu: „V roce 1971 jsem napsal skladbu Koan pro sólové housle, která se zabývala percepčními účinky absolutně lineárního a předvídatelného formálního procesu zahrnujícího smyčcové tremolo procházející řadou mikrotonálních intervalů na postupně vyšších párech strun.“ Po další části For Percussion perhaps, Or… (night)/Možná pro bicí, noc koncert uzavřelo sólo pro basklarinet s elektronikou Garetha Davise. Zvuk odezněl do ticha.

Koncert byl výjimečný, a snad i proto jej zaznamenala i ČT Art, alespoň podle jejích webových stránek. Pro mne bylo příjemným překvapením, jak tento typ hudby členové obou ansámblů zvládli z hlediska náročnosti na meditativní soustředěný stav. Tato hudba potřebuje být provedena živě. Sice najdeme na YouTube různé záznamy, ale neposkytují takovou zvukovou koupel, kterou mohl zprostředkovat živý koncert. Možná bylo i záměrem nesdělovat publiku mnoho informací o průběhu více než dvouhodinového koncertu dopředu, aby si mohli užít účinek samotné hudby a reflektovat svou reakci a pro mne i úkol zapamatovat si (snad správně) ve tmě celkový průběh provedení.

Prague Music Performance – James Tenney: Postal Pieces
1. března 2024, 19:00 hodin
Divadlo X10

Program
James Tenney: Swell pieces
James Tenney: A Rose is a Rose is a Round
James Tenney: Cellogram
James Tenney: August Harp
James Tenney: Maximusic
James Tenney: Beast
James Tenney: Having never written a not efor percussion
James Tenney: Koan
James Tenney: For Percussion perhaps, or (Hight)

Účinkující
Gareth Davis – basklarinet, umělecký vedoucí souboru Klang systematiek
Dario Calderone – kontrabas
Martin Švec – perkuse
David Danel – housle
Andrej Gál – violoncello
Roxana Händler – harfa
Štěpán Janoušek – trombon, zpěv
Václav Kalivoda – trombon
Elia Moretti – bicí
Mikuláš Mrva – elektronika