Festival Prague Proms 2019 představí živoucí legendy

Festival zahájí netypicky již 18. května 2019 vystoupením orchestru Thomas Gansch Big Band v osvědčených prostorách klubu La Fabrika. Pokud je Vám jméno kapelníka povědomé, nemýlíte se. Ano, Thomas je od roku 1992 prvním trumpetistou tehdy založeného a nám v Praze dobře známého žesťového septetu Mnozil Brass, který byl hostem pražského festivalu již několikrát a právě jeho aktivní působení v tomto tělese i mimo něj inspirovalo organizátory k další spolupráci. Je zkušeným interpretem, který velmi úspěšně hostoval ve Wiener Art Orchestra nebo proslulém European Big Bandu. Později založil vlastní malý bigband, který nazval „Gansch&Roses“, ale dnes přijíždí do Prahy s poněkud širším ansámblem o pěti trumpetách, čtyřech trombonech, pěti saxofonech, klavíru, kontrabasu a bicích.

Thomas Gansch pochází z muzikantské rodiny, otec Johann je hudební žesťový pedagog a proslulý skladatel, starší bratr Hans pak profesorem dechových nástrojů v Salzburském Mozarteu a předním trumpetistou ve Vienna Philharmonic Orchestra. Pro trumpetisty a zasvěcené bude jistě zajímavá informace, že Thomas hraje na speciálně vyrobený nástroj podle vlastního návrhu, který nazývá Gansch Horn. Nástroj připomíná standardní jazzovou B trubku, ale používá zvláštní rotační ventilový systém. Používá k ní nátrubek, užívaný k Bach 3B megatonové trubce, vyrobený v rakouské žesťové dílně Schagerl.  Projekt, nazvaný Tribute to Thad Jones & Mel Lewis, který Thomas na festival přiváží, je věnován památce trumpetisty Thada Jonese a jeho spoluhráče, bicisty Mela Lewise. Osudové setkání těchto dvou svérázných muzikantů v New Yorku šedesátých let, které předznamenalo jejich dlouhodobému partnerství, vyústilo ve zrození nového hudebního stylu – post-swingu. Thomasův projekt pak oceňuje svým jedinečným celovečerním kompletem jejich přínos pro moderní jazz.

Již 25. června 2019 se můžeme ve Smetanově síni Obecního domu setkat při patrně  nejprestižnější festivalové události, kterou bude koncert živoucí legendy filmové hudby, zmiňované v titulku tohoto článku.  Poprvé v Praze zde máme možnost přivítat skladatele, dirigenta, klavíristu, zpěváka, spisovatele a producenta Michela Legranda. Podle jeho vlastních slov bylo jeho dětství poněkud nudné a nešťastné, a přestože pocházel z muzikantské rodiny, život se točil jen kolem starého klavíru a on se cítil být velmi osamělý. To vše se ale obratem změnilo, když v deseti letech vstoupil na pařížskou konzervatoř. Rázem zde objevil svět, ke kterému patřil, a také lidi, kteří hovořili jeho jazykem. Absolvoval s výtečným prospěchem v oboru klavír, harmonie, fuga a kontrapunkt. Protože hned od počátku hudební kariéry tíhnul ke světu písně jako takové, začal pracovat pro legendu francouzského šansonu, kterým nebyl nikdo jiný, než slavný Maurice Chevalier. Byla to pro něho obrovská příležitost, kterou ovšem také dokonale využil. Hned při první společné návštěvě Spojených států, zaujal instrumentálním LP „I love Paris“, které ovládlo žebříček US album 1954 a další úspěchy ve Francii i v cizině na sebe nenechaly dlouho čekat. Začal spolupracovat s některými významnými umělci a pomalu budoval svůj individuální styl melodického psaní, který se pro něho stal příznačným. Do melodie vkládá vše, považuje ji za krev života, když prohlašuje – „Melodie je paní, které budu vždy věrný“. V roce 1955 píše hudbu ke svému prvnímu filmu a o čtyři roky později je již v rámci French New Wave neodmyslitelným autorem filmové hudby a uznávaným architektem velkého návratu francouzského filmu. Jeho filmové melodie se dostávají k posluchačům v mnoha verzích i prostřednictvím významných interpretů, jako byli Frank Sinatra, Tony Benett, Luis Armstrong nebo Liza Minelli. V roce 1968 přesídlil do Los Angeles, aby „změnil scénu“, ale svůj čas stále dělí mezi Paříž a Hollywood a je jediným evropským skladatelem, který se může pochlubit spoluprací s takovými jmény, jako jsou Orson Welles, Marcel Carné, Clint Eastwood, Norman Jewison, Andrzej Wajda, Barbra Streisand, Jean-Luc Godard nebo Claude Lelouch, jmenujeme-li alespoň některé. Do dnešního dne má za sebou neuvěřitelných více než 200 filmů, které doprovodil svojí hudbou. Ze třinácti nominací získal Oscara celkem třikrát, pětkrát pak cenu Grammy, dvakrát Palmes d´Or, BAFTA, Zlatý Globus a řadu dalších ocenění a nominací. Nikdy je nepřeceňoval – „…je to sladká chuť úspěchu, ale nedělá z Tebe lepšího nebo horšího skladatele, Tvé silné a slabé stránky zůstávají beze změny…“. Jeho neobyčejné schopnosti mu umožnily spolupráci se soudobými velikány jazzu, jako jsou Quincy Jones, Miles Davis, Louis Armstrong, Aretha Franklin, Ray Charles, Sarah Vaughan, Diana Ross, Frank Sinatra, Ella Fitzgerald nebo v pozdější době Sting, Iggy Pop, Carla Bruni Sarkozy nebo naposledy Natalie Dessay. Není snad všestrannějšího umělce, boří všechny hranice mezi klasikou, jazzem i populárem, své písně sám interpretuje a v každé hudební situaci se cítí doma. Po desítkách let komponování je stále universálnější a odmítá jakoukoliv hierarchii mezi hudebními žánry – „…podle mne, je takové nádherné tango víc, než některé Wagnerovy práce“. Přitom pevně věří, že kompozice je původním prostředkem introspekce – způsob, jak dosáhnout pokroku je být tím jediným, kdo dokáže realizovat věci, na které nikdo jiný předtím ani nepomyslel. Dokládá to svým osobním vyznáním:  „Od chvíle, kdy jsem byl chlapec, bylo mou ambicí žít úplně obklopen hudbou. Mým snem bylo nic nevynechat. Proto jsem nikdy nezůstal jen u jediné hudební disciplíny. Miluju hrát, dirigovat, zpívat a psát a to ve všech stylech. Takže si rád sáhnu na všechno – ale ne  tak, že od všeho jen trochu, právě naopak. Všechny tyto činnosti dělám najednou, vážně, upřímně a s hlubokým odhodláním“. O Michelovi Legrandovi by se toho dalo napsat opravdu hodně. Více nám ale jistě poví jeho festivalové vystoupení, na které se samozřejmě moc těšíme. S programem tohoto koncertu se lze seznámit na webových stránkách pořadatele festivalu Prague Proms.

Jazzová muzika, i když poněkud z jiného šálku,  rozezní také sál The Loop Jazz Clubu v divadle Hybernia dne 26. června 2019. Postará se o to nestárnoucí Banjo Band Ivana Mládka, který zde vystoupí s pořadem, nazvaným Od neworleanského jazzu k Jožinovi z bažin a Jezu. Kapela, která po neuvěřitelných 52 letech své existence má za sebou více než 4000 veřejných vystoupení, má stále nejen své  skalní příznivce, ale také notnou dávku posluchačů, kteří ji sice nevyhledávají, ale dokáží ocenit její nesporné kvality. Hudební seskupení českého bendžisty, zpěváka, baviče, textaře, skladatele, spisovatele, humoristy, muzikanta, komika a kreslíře Ivana Mládka hraje především humorné písničky na pomezí jazzu, country a folku. Řada jeho dadaistických a recesistických písniček u českého publika zlidověla, Jožin z bažin sklízí zasloužené vavříny i v zahraničí a  velmi úspěšně ji uvedla i známá Metallica. Dávno již skončila doba televizních zábav a estrádních pořadů, se kterými byla skupina často spojována, Ivan Mládek o to více času věnuje psaní a malování. Natočil 13 LP a 35 CD, vyšlo mu již 13 humoristických knížek a také 14 posterů jeho „antiperspektivních“ olejů. Možná nebudete vědět, že je také autorem patentu na Guitariano – první sériově vyráběný keyboard pro kytaristy, který byl veřejnosti poprvé představen na Světové výstavě hudebních nástrojů v Anaheimu v r. 2001.

V prostorách klubu La Fabrika vystoupí dne 4. července další festivalový žolík, skupina Mezzoforte. Tato islandská kapela, hrající unikátní jazz-funk fusion je velmi žádaná na všech významných jazzových festivalech po celém světě. Založena v r. 1977, tehdy patnácti až sedmnáctiletými muzikantskými nadšenci na střední škole v Reykjavíku, záhy po natočení svého debutního alba získala miliony fanoušků, a jako  snad první kapela islandského původu se prosadila v hudebním průmyslu mimo severské země. Po zaslouženém úspěchu svého hitu z r. 1983 „Garden Party“ v popové hitparádě Top 20 UK se skupina nakrátko přestěhovala do Anglie a užívala ohromující úspěch v celosvětovém měřítku. Když v r. 1996 zakládající členové kapely Eythor Gunnarsson (klávesy), Johann Asmunsson (baskytara) a Gulli Briem (bicí) rozšířili její obsazení o saxofonistu Oscara Gudjonssona, trumpetistu Sebastiana Studniczkiho a kytaristu Bruno Müllera, získal zvuk kapely jinou, svěžejší barvu a nová krev namíchaná do tradiční sestavy vnesla do kapely novou energii. Velké festivalové příležitosti z Osla, Tokya, Cape Town nebo Moskvy na sebe nenechaly dlouho čekat. Do Prahy přijíždějí v základní sestavě, kde Bruno Müllera nahradil jeden ze zakladatelů skupiny Fridrik Karlsson. Mezzoforte si ve svých vystoupeních užívá radostný a dravý jazz funk, který svou melodičností a virtuózní interpretací, založený na střídání jazzových prvků a s brilantní improvizací přitahuje mnoho oddaných příznivců a napodobovatelů. Zasvěcení tvrdí, že právě ve víceméně izolovaném ostrovním prostředí se umělci více věnují rozvoji vlastních dovedností, podporujících charakteristický emocionální styl než ti, kteří byli přinuceni podřídit se hektickému spěchu, tak příznačnému pro kontinent. Výsledkem jsou výjimečně melodická témata, zásadně ovlivňující jejich hudbu, na které již dnes vyrostla celá generace hudebníků. Jejich témata využila již řada rozhlasových a TV stanic od BBC až po předpověď počasí Ruské Pacifické flotily. Pro úplnost dodejme, že Mezzoforte vydala celkem 18 původních a 7 kompilovaných alb, desítky singlů a několik DVD. Věříme, že přestože zatím vystupovala častěji ve Slovenské republice než v Čechách, stane se ozdobou festivalu a najde další vděčné posluchače i v Praze.

Připomínat čtenářům Opera Plus čtyři hudebníky, o kterých bude následně řeč, bude patrně nošením dříví do lesa. Domácí Epoque Quartet již téměř dvacátý rok upozorňuje svými neortodoxními projekty na svou existenci spoluprací s řadou tuzemských i zahraničních umělců, např. Illustratosphere, TataBojs, Clarinet Factory, Monkey Bussines nebo Ondřejem Gregorem Brzobohatým, Ewou Farnou, Dashou, Michalem Pavlíčkem a spoustou dalších. Věrni zůstávají i původní klasice s Ivanem Klánským nebo Janem Kučerou. Z nejzajímavějších projektů, vedle Dana Bárty a Illustratosphere s Robertem Balzarem to jsou především jazzová suita „Morning Walks“ spolu s klavíristou Martinem Brunnerem, dále repertoár složený z latiny, funky, soulu a R&B společně s Dashou, Martinem Kumžákem a kytaristou Peterem Binderem, světové hity popu, jazzových šlágrů a operních árií s Martinem Ruppertem nebo mimořádně vydařený projekt „Irvin_Epoque Crossover“ s Irvingem Venyšem, který se dočkává již svého druhého CD a otevírá dveře do řady tuzemských i zahraničních produkcí. Patrně nejzajímavější je poslední natočené CD „Flow“, pořízené společně s kanadským pianistou a skladatelem Davidem Braidem a vydaném společností Steinway&Sons, jako kompozice pro klavír a smyčcový kvartet. Na základě společného zájmu o posouvání crossoverových hranic se Epoque Guartet za dobu své existence vypracoval ve špičkové těleso, vyhledávané ke spolupráci řadou špičkových skladatelů a interpretů a výrazně posunul povědomí o možnostech a příležitostech kvartetového repertoáru.

Mezi výše uvedené žolíky festivalu je třeba zařadit i dalšího významného hosta, kterým bude skupina The Hot Sardines. Když se v r. 2007 náhodně setkal v New Yorku kapelník a pianista Evan Palazzo se zpěvačkou a spisovatelkou Elizabeth Bougerol, zdálo se, že jde o pár poměrně nesourodý. On narozený v New Yorku a vystudovaný herec na Philadelphské University of Arts, ona, v Londýně vystudovaná  ekonomka, vyrůstající ve Francii, v Kanadě a v Pobřeží slonoviny. Spojovalo je ale společné uznání a obdiv k americkému jazzovému pianistovi, zpěváku, baviči a skladateli Fatts Wallerovi a pod vlivem dalších společných idolů jako Louis Armstrong nebo Billie Holliday začali společně vystupovat. V krátké době  se obklopili několika nadanými hudebníky a po nějakém času klubových akcí jim náhoda přihrála obrovskou příležitost. Elizabeth totiž zareagovala na inzerát, který v rámci „last minute“ nabízel práci jazzbandové skupině, která má v repertoáru písně zpívané francouzsky. Poté, co se jim na Elizabethou zaslané prezentační videonahrávky dostalo kladné odpovědi, teprve zjistili, že jde o prestižní show před 6 000 diváky v New York´s Lincoln Centre. Jejich výkon obrátil sál naruby a ke slibné kariéře bylo úspěšně nakročeno. Název skupiny The Hot Sardines vybrala Elizabeth inspirovaná nákupem konzervou pikantních sardinek, když předtím marně uvažovali, jak dostat do jejího názvu slůvko „Hot“, aby zdůraznili, jaký styl jazzu budou ve své show preferovat. Debutové album Shanghai´d vyšlo v roce 2011.   Nejznámější je ale album The Hot Sardines, vydané pod Decca/Universal Music Classics roku 2014, které spojuje jazzovou klasiku s originálními kompozicemi Hot Sardines. Dne 17. června 2016 vydala skupina nové album s názvem French Fries & Champagne, ze kterého bude čerpat i program Sardines na pražském vystoupení 13. července 2019. Sardines hrají jazz, založený na 20. letech minulého století, nic to však nemění na tom, že se tak děje pod vlivem všech jejich vzorů a ideálů, jako jsou (kromě již výše uvedených) Count Basie, Fred Astaire, Django Reinhardt, Peggy Lee, Duke Ellington nebo Ray Charles. Po vystoupení Sardines v Paříži se kritika rozplývala chválou, když jejich styl nazvala „jubilantní jazz …, který připomíná renesanční harlemské kabarety, hot jazz z dob, kdy živá hudba byla králem, … s trochou kouzla, trochou štěstí a s velkou dávkou vášně“. Takže,  máme se na co těšit!

Ano, zdá se, že festival bude opět dramaturgicky výjimečný a my se budeme těšit na jeho vzácné hosty. Zbytek festivalového programu ale zatím prozrazovat nebudeme, abychom si nechali v rukávu také nějaké to překvapení.