Festival Rudolfa Firkušného završil fenomén Kissin. Letošní vydařený ročník klavírní přehlídky neměl slabé místo

Jevgenij Kissin je takový Usain Bolt hudebního světa. Jeho osobnost a hra se vymyká běžným parametrům. Zatímco řada současných pianistů s přívlastkem „světový“ vděčí za svou popularitu spíše dobré marketingové strategii, za tím, co na pódiu předvádí Jevgenij Kissin, stojí svízelná, tvrdá práce. Ani po letech strávených u klaviatury nezanedbává přípravu a na pódiu pak do hry dává vše.

Vyprodanému auditoriu přednesl program, v němž figurovaly nejpopulárnější Beethovenovy sonáty vedle málo uváděných Variací „Eroica“ a dalších drobnějších kusů, počítáme-li i přídavky.

Pianista Lukáš Klánský, který seděl vedle mě, nazval Kissinův projev „zdravým hraním“. Je to výstižné: vlastně stačí napsat, že každá nota byla ve správný čas na svém místě. Vše bylo čistě, stylově zahrané. Pozorovat tohoto drobného muže s chlapeckou vizáží, který při klanění rozdával šťastné úsměvy, je čistá radost. Jeho hra je učebnicí správného zacházení s tělem. Je tam „velká“ technika, kdy akordy, těžké jako pytle s pískem, vznikají až v nohou, je tam samozřejmě i drobná prstová technika, v níž se ukazuje neuvěřitelná elasticita Kissinových prstů a dlaní.

„Zdravé“ je toto hraní také tím, že nehledá zvláštnosti, originalitu, překvapení tam, kde v partituře nejsou. První číslo programu, Sonáta c moll „Patetická“ op. 13 byla jako sopka před erupcí. Kissin, jemuž klavír zněl jako orchestr, nepřeháněl tempa, naopak ve finále zařadil mírnější rychlost, takže bylo rozumět každé notě. Při poslechu jeho Patetické měl člověk dojem, že zahrát tuto skladbu tímto způsobem je vlastně hračka a zvládl by to i leckterý student konzervatoře. Nebýt detailů, tu v artikulaci, tu v dynamice, které prozrazují mistra. Stejně přirozeně a koncentrovaně vyznělo Patnáct variací a fuga Es dur op. 35, v nichž Beethoven použil téma své pozdější Třetí symfonie.

Po pauze se Kissin vrátil s ještě větší náloží energie a sopka konečně vybuchla. Obě velké a náročné sonáty – „Bouře“ a „Valdštejnská“ – byly jako monolity s pevně vybudovanou formou. A v ní se koncentrovalo – v podobě náročných pasáží, tremol, akordických rozkladů, oktáv a tak dále – drama, které Kissin servíroval s vehemencí, vážností a teď už bez distance.

Jako by se jeho energie nedala zadržet, stupňoval rychlost i v přídavcích. Zvolil dvě Beethovenovy Bagately a další variace – řeklo by se drobnosti, ale podané s vášní a strhující virtuozitou.

I když neměl slabé místo, lepší tečku si letošní Festival Rudolfa Firkušného nemohl přát.