Festival stihnutý na poslední chvíli – Dresdner Musikfestspiele 2013
Dramatické sdělení z titulku tohoto článku by se dalo stejně dobře vztáhnout i na letošní ročník Pražského jara… Ve stejný okamžik, kdy zaplněná Smetanova síň Obecního domu aplaudovala na závěrečném koncertu České filharmonii s dirigentem Vasilijem Sinajským a zdvihající se hladina Vltavy začala povážlivě hrozit Praze další povodní, končil o sto třicet kilometrů dál jiný prestižní festival. Na programu byla zejména vokální a instrumentální díla výstředního amerického písničkáře a skladatele Rufuse Wainwrighta (u nás bychom se s ním měli setkat na nejbližších Strunách podzimu) a dělo se tak paradoxně v prostorách drážďanské galerie moderního umění Albertinum, nákladně zrekonstruované po devastaci rozvodněným Labem v roce 2002. Jakkoli už v tu chvíli museli organizátoři Dresdner Musikfestspiele tušit, že katastrofa, ohrožující Prahu, se téměř jistě nevyhne ani Drážďanům, mohli si 2. června večer přeci jen oddechnout – jejich ambiciózní hudební svátek, odehrávající se postupně na více než dvaceti (!) místech aktuálně ohroženého města, se završil téměř za pět minut dvanáct v plánovaném rozsahu.
Drážďanský hudební festival je událostí, jíž se u nás obvykle mnoho pozornosti nevěnuje. Má to své opodstatnění: většinou se téměř dokonale překrývá právě s konáním Pražského jara, které naše hudbymilovné publikum považuje za natolik významný každoroční vrchol českého hudebního života, že se po obdobné akci – byť doslova za rohem – příliš nepídí. Je to ale rozhodně škoda: srovnání občas neuškodí…
Musikfestspiele v hlavním městě Saska vznikly v roce 1978 coby stranické rozhodnutí berlínských aparátčíků, přesvědčených o tom, že se město na Labi, stále ještě klopotně rekonstruované po ničivých náletech z konce druhé světové války, musí stát jedním z nejvýznamnějších kulturních center tehdejší Německé demokratické republiky. Naštěstí se ukázalo, že město je schopné svou velkolepou hudební historii a tradici opět probudit k životu a festival v něm brzy našel své pevné místo. První intendant doktor Winfried Höntsch, který Musikfestspiele vedl až do roku 1991, navíc stanovil pro každý ročník téma, podle nějž byl program koncipován. Od zcela konkrétních pojmenování typu Opera dvacátého století, Mozart jako hudební dramatik, Verdi a Wagner v Drážďanech přes Čtyři desetiletí socialistické hudební kultury v roce 1989 se stal ústřední motiv spíše reklamním sloganem, jehož výklad bývá obvykle poměrně široký. Za současného vedení respektovaného violoncellisty Jana Voglera, zahájeného v roce 2009, se tak festivaly odehrály s podtituly Nový svět, Ruslandia, Five Elements a Srdce Evropy. Ten letošní zněl Empire neboli Říše a plakáty a billboardy po celém městě vysvětlovaly, z jakého důvodu: fotografie typické anglické telefonní budky na pustém ostrůvku poukazovala zejména na velký podíl britské hudby v aktuálním programu.
Už v časech skrytých za železnou oponou se festival snažil přivážet do Drážďan to nejlepší, co tehdejší svět klasické hudby nabízel: recitály Marilyn Horne, René Kolla, Barbary Hendricks a Dietricha Fischer-Dieskaua či koncerty Berlínských filharmoniků, orchestru Teatro alla Scala či New York Philharmonic. A právě tento orchestr zahájil i letošní ročník, netradičně nikoli v Drážďanech, ale z důvodů své celoněmecké prezentace v Konzerthausu v Berlíně dne 11. května 2013. Ale pozor, v samotných Dráždanech se filharmonici z New Yorku pod taktovkou svého šéfdirigenta Alana Gilberta představili následně hned dvakrát, a to nejprve 13. května v Semperově opeře a den nato v takzvané Oranžerii moderní továrny firmy Volkswagen, nazvané Gläserne Manufaktur.
Pro návštěvníky saské metropole, kteří jsou v průběhu roku zvyklí navštěvovat hudební produkce v Semperoper, Frauenkirche, Kreuzkirche nebo sídle Dráždanské filharmonie Kulturpalastu, může být festivalová nabídka dalších zajímavých lokalit malým zjevením a možná i popudem k dalšímu prozkoumávání dříve neznámých koutů pozoruhodného města. Kromě výše zmíněných míst se tak hraje i v Německém muzeu hygieny, Katolické katedrále Hofkirche, Rezidenčním zámku Kleiner Schlosshof, zámcích Pillnitz a Wackerbarth a celé řadě dalších pozoruhodných světských i církevních staveb a areálů.
Před výčtem umělců a hudebních těles právě proběhlých Musikfestspiele Dresden si pak musí Pražské jaro připadat tak trochu jako chudší příbuzný… Takto vypadal velmi stručný výběr z letošní nabídky: orchestry Academy of St Martin in the Fields, City of Birmingham Symphony Orchestra, Philharmonia Orchestra London, Royal Stockholm Philharmonic Orchestra; dirigenti Ivor Bolton, Sir Neville Marriner, Kent Nagano, Andris Nelsons či Esa-Pekka Salonen; pěvci Jonas Kaufmann, Bejun Mehta nebo Mark Padmore; instrumentální sólisté Emanuel Ax, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Viktoria Mullova, Frank Peter Zimmermann – to vše je opravdu jen malý příklad velkých jmen, která se mezi 11. květnem a 2. červnem v Drážďanech objevila. Výslovně zmínit je pak třeba koprodukční koncert s naším festivalem Janáčkův máj v podobě provedení Elgarova oratoria Gerontiův sen, o jehož ostravské repríze server Opera Plus podrobně informoval. Jedinou změnou byla v drážďanské premiéře 12. května osoba sólisty, přednášejícího basový part: oproti Richardu Novákovi v ostravské hale Gong zpíval v drážďanském Kreuzkirche Alastair Miles (namísto původně avizovaného René Papeho).
Osobně jsem měl možnost navštívit dva výtečné festivalové koncerty ve dnech 27. a 28. května. První byl pozoruhodný už místem konání. K jeho nalezení bylo třeba opustit centrální Altstadt, překonat rušnou St. Petersburgerstrasse a vydat se do zdánlivě pramálo slibného socialistického sídliště. Hned za prvními panelovými budovami se ale objevil skutečný zázrak: „zelené plíce Drážďan“ neboli rozsáhlý park Grosser Garten. Ten ukrývá na obrovské rozloze nejen zmíněnou Gläserne Manufaktur nebo Deutsche Hygiene-Museum, ale třeba i zoologickou a botanickou zahradu a přímo ve svém středu i důvod mé návštěvy, údajně vůbec první barokní palác v Drážďanech, celým jménem Palais im Grossen Garten.
Uvedeného večera jsem měl potěšení být svědkem recitálu kanadské sopranistky Meashy Brueggergosman s klavírním doprovodem Justuse Zeyena. Šestatřicetiletá pěvkyně tmavé pleti působí už svým exteriérem podobně exoticky jako její jméno a její diskografie u prestižní firmy Deutsche Grammophon odhaluje zajímavé dramaturgické lahůdky: CD „kabaretních písní“ s názvem Surprise překvapí už výběrem autorů – Williama Bolcoma, Arnolda Schoenberga a Erika Satieho. Proti této hravé nahrávce stojí snivé Night and Dreams, kde se Zeyenem u klavíru zpívá Measha písně Brahmse, Faurého či Strausse. Do wagnerovských vod pak Brueggergosman vstupuje v projektu The Cleveland Orchestra s dirigentem Franzem Welser-Möstem, s nimiž jinak ryze orchestrální album doplňuje přednesem Wesendonck-Lieder. Ačkoli se jedná o jakési „Best of Richard Wagner“, jedná se o disk co do interpretačního vkladu tak výjimečný, že byl po právu nominován na cenu Grammy.
Předešlý výčet napovídá, že písňová tvorba je pro pěvkyni mnohem větším lákadlem než svět opery, a drážďanským koncertem o tom publikum plně přesvědčila: svým tmavě zabarveným sopránem obsáhla zcela přirozeně i mezzosopránové hloubky a odvyprávěla jím posluchačům příběhy z písní často odlišných stylů i jazykových oblastí. Ravelova impresionistická Sheherézade, Brittenův poněkud neoklasicistní soubor On this Island, Wagnerovy Wesendonck-Lieder, potměšile humorné písně Francise Poulanca i Turinovy nádherně hrubozrné Tres Sonetos vyzněly v podání Meashy Brueggergosman (a s citlivým spoluhráčem Justusem Zeyenem) skutečně oslnivě – nebylo třeba úplně zavírat oči, aby si posluchač vybavil výkony mladé Jessye Norman.
Pro nadšené publikum pak sopranistka přidala svou oblíbenou píseň Amor Williama Bolcoma (jejíž text před tím velmi půvabně převyprávěla do němčiny) a ke kořenům se vrátila a capella zazpívaným černošským spirituálem.
Je pravděpodobné, že po pěvkyni tohoto typu patrně naši komerční promotéři nesáhnou, ale určitě by bylo milé se s paní Brueggergosman setkat třeba na Pražském jaru buď při podobném recitálu, nebo jako se sólistkou v některém z vokálně instrumentálních děl: firma Deutsche Grammophon například nabízí i zajímavou nahrávku Beethovenovy IX. symfonie opět v podání The Cleveland Orchestra, na níž zpívá Measha sopránový part…
Hodnocení autora recenze: 90 %
***
Druhý den proběhl v rámci festivalu koncert ze zcela jiného světa: v monumentálním protestantském chrámu Kreuzkirche (jehož rekonstruovaný interiér, zbavený až na výjimky veškeré původní výzdoby, opět dává vzpomenout na válečnou zkázu Drážďan) ve východním Altstadtu provedl dirigent Gianandrea Noseda s orchestrem a sborem Teatro Regio v Turíně Verdiho Requiem. Slyšet toto dílo v podání sil špičkového italského operního divadla je pro našince nebývalou zkušeností, a je třeba dodat, že v tomto případě zkušeností netušených kvalit. Turínský hudební ředitel Noseda odhalil publiku skvěle hudebně vystavěnou koncepci: všech sedm částí zádušní mše pojal jako samostné dramatické oddíly, přičemž každému z nich věnoval nebývalou vervu a osobní nasazení; nedalo se přehlédnout, že pot z něj navzdory nikterak teplému ovzduší v chrámu kapal už po Kyrie… Protože jsem seděl velmi blízko orchestru, netroufám si – zvlášť v chrámové akustice – na objektivní hodnocení jeho hry; sbor zněl ovšem velmi vyrovnaně, zvláště dojem z Dies irae a Sanctus byl vynikající.
Hodnocení autora recenze: 70 %
***
Dresdner Musikfestspiele 2013
Measha Brueggergosman (mezzosoprán)
Justus Zeyen (klavír)
27. května 2013 Palais im Grossen Garten Dresden
Program:
Maurice Ravel: Shéhérazade
Benjamin Britten: On this Island op. 11
= přestávka =
Richard Wagner: Wesendonck-Lieder WWV 91
Francis Poulenc:
– Hôtel z Banalités
– L’anguille z Quatre poèmes de Guillaume Apollinaire
– Violon z Fiançailles pour rire
– C’est ainsi que tu es z Métamorphoses
Voyage à Paris z Banalités
Joaquín Turina: Tres Sonetos op. 54
Dresdner Musikfestspiele 2013
Giuseppe Verdi:
Messa da Requiem
Dirigent: Gianandrea Noseda
Sbormistr: Claudio Fenoglio
Kristin Lewis (soprán)
Sonia Ganassi (mezzosoprán)
Francesco Meli (tenor)
Ildar Abdrazakov (bas)
Orchestra Teatro Regio Torino
Coro Teatro Regio Torino
28. května 2013 Kreuzkirche Dresden
Foto Oliver Killig, Sonja Werner, Nancy Horowitz, Mat Dunlap, PR, Sussie Ahlburg, M. Cookson, Lorenzo Di Nozzi
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
