Festival tanečních filmů 2013 – ve službách opomíjeného žánru (2)

Zastavení druhé – taneční filmy z Nizozemí

Festival Tanečních filmů 2013 pokračoval v sobotu 20. dubna a na úvod před přehlídkou krátkých filmů z programu festivalu Cinedans nabídl ještě dokument o tanečníku a choreografovi Akramu Khanovi: film The Six Seasons zachycuje jeho práci na sólové inscenaci Desh.

Akram Khan je britský umělec, ale jeho rodiče pochází z Bangladéše a ve svém opusu se rozhodl divákům tuto zemi představit a sám tak pátrat po vlastních kořenech, pokusit se proniknout do atmosféry země, která byla domovem jeho předků. Dokument zachycuje přípravu inscenace tradičním způsobem – tým se vydal s choreografem na cestu do Bangladéše a sledoval jeho práci v tanečním studiu, zastihuje ho i s rodiči v Londýně nebo při pobytu ve Švýcarsku. Je zajímavé vidět, jak mladý tvůrce zapracovává do výsledného díla dojmy, kterými na něj působí živoucí země plná ruchu a moderního shonu, ale i rodinné vzpomínky nebo oblíbený dětský příběh. Celou inscenaci uvidí na živo i české publikum v rámci festivalu Tanec Praha 3. a 4. července letošního roku.Hlavním programem druhého festivalového večera byla přehlídka krátkometrážních filmů žánru dance for camera, které se představily na loňském festivalu Cinedans. Otevřely ji dva osmiminutové filmy, které vznikly v rámci projektu Point Taken. Přehlídku Cinedans stejně jako koncepci podpory tanečních filmů v Nizozemí přijela festivalovým divákům přiblížit obchodní manažerka festivalu Martine Dekker. Na Cinedans se každoročně objeví desítky filmů, které představují průřez tvorbou filmařů a choreografů na společných syntetických dílech. Objevují se i dokumenty a retrospektivy, festival má i svou zájezdovou odnož. Zajímavý je právě projekt Point Taken, který iniciuje nizozemský Kulturní a mediální fond, Fond múzických umění Nizozemska, dále Nizozemská národní televize a právě festival Cinedans. Jedná se vždy o podporu několika týmů nizozemských filmařů a choreografů, kteří svá díla uvedou v premiéře na festivalu, Nizozemsko tak aktivně inspiruje domácí tvorbu, ačkoli jinak je Cinedans veskrze mezinárodní. Většinou filmy nepřesahují délku osmi minut, což je podmínka ze strany televize, protože jen film krátkometrážní dostává šanci na zařazení do vysílacího provozu. Tak je zase s tímto žánrem seznamována divácká veřejnost a kruh se uzavírá. Mohla by to být inspirativní myšlenka i pro naši kinematografii…

V projektu Point Taken byly v roce 2011 premiérovány čtyři filmy. Pro Festival tanečních filmů 2013 byly vybrány Hypnagogia a On False Move. První je dílem týmu režiséra Franka Scheffera a zachycuje zlomový okamžik v práci tvůrce, kterého ztělesňuje Muhanad Rasheed.

Choreograf, který se pokouší nalézt konkrétní představu o své choreografii, sdělitelnou i pro jeho tanečníky, se ve volné přírodě noří do zvláštního stavu mezi bděním a spánkem, v němž naslouchá zemi a nachází obrazy, po nichž toužil. Vyplouvají snové vize s mystickým nádechem, obrazy tančících postav ve volné krajině a v soumraku, zpřítomnění hledané nálady. One False Move je groteskním příběhem stárnoucí letušky, která po bujarém večírku zmeškala let a zůstává vyhoštěna na letišti v cizím městě. Pověstná řada nešťastných náhod a nevšímavost nebo naopak posměch okolí ji přivedou až k tragickému konci. Situace jsou jen malinko nadsazené oproti skutečnosti směrem k absurditě, takže víc než pohyb a tanec, který se zde také objeví, zaujme střih a situační černý humor.V přehlídce filmů, které následovaly, se diváci seznámili s výběrem děl uvedených na ročníku Cinedans 2011 (přivézt snímky z úplně posledního není ani technicky možné). Krátké opusy byly vybrány tak, aby pokryly co nejširší škálu tvůrčích postupů a technik, které se v dance for camera mohou objevit, a zanechaly tak celý kaleidoskop dojmů. Jen ve zkratce: Vrrti – zachycení tančící postavy ve volném prostoru, polocelek a detail. Sliced – využití počítačové manipulace s obrazem rozděleným na vertikální pásky se zrychlenou a zpomalenou dynamikou pohybu. Contact – práce s vysokorychlostní kamerou, hra se zastavovaným a zpomalovaným pohybem, manipulace s oděvem, vlasy jako výtvarný objekt. Falling – mužské a ženské tělo pohybující se v prázdném temném prostoru, popření fyzikálních zákonů. Ellipse – setkání v přístavním městě, kontaktní tanec, splynutí a procitnutí, film o pocitu, ne o technologii. Deep End Dance – tanec dvou generací pod hladinou bazénu (nejhumornější film). The Palindromist – zrcadlový efekt po způsobu čínského stínového divadla. IRC Dance Movement – breakdance v poušti. Manoeuvres – hiphopoví dandyové v ulicích velkoměsta. Jeu de Société – sto momentek sta lidí v jednom prostoru tvoří nekonečný pohybový řetězec. White Swan – Fokin ve zkratce. In Dreams I Run Wild – zastavit se a tančit, kdekoli.

Je-li toto reprezentativní vzorek současné taneční kinematografie, ukazuje na různorodost a možná programovou absenci jediného směru. Jsou tu příběhy i abstraktní výjevy, filmy barevné i černobílé, humor a zkratka, dokumentární zachycení pohybu, práce s rychlostí – spíš zpomalování a zastavování pohybu než přidávání na dynamice, některé autory fascinuje motiv odrazu a zrcadla. Můžeme snad pozorovat jeden společný rys: do tvorby poměrně málo zasahují nová média v jejich možnostech dekonstrukce či destrukce obrazového materiálu. Prakticky každý filmař dnes pracuje s digitálním obrazem, ale zdá se, že myšlení zůstává více analogové. Jako kdyby tvůrci prokazovali vědomě úctu pohybujícímu se tělu, které se jim dává všanc a které mohou využít jako materiál a nástroj, netroufají si deformovat jeho tvar a přirozený pohyb, spíš pracují s možnostmi jeho alternativního zobrazení, s otevíráním nových pohledů na pohyb a tanec.

Zastavení třetí – český tanec na kameru a svět módy

Poslední festivalový den patřil dvěma velkým tématům. Jedním byly práce, které vznikly během týdne na FAMU v rámci druhého ročníku workshopu s Davidem Hintonem a které byly letos prezentovány veřejnosti v odpoledním bloku i s následnou diskusí účastníků s režisérem. Workshop Tanec a kamera 2013 začal na FAMU v pátek 16. dubna, práce na snímcích a postprodukce trvala až do posledních okamžiků před uvedením. Na začátku workshopu se zformovalo šest týmů, jejichž jádrem byl vždy režisér a choreograf, a výsledkem je „4 a půl filmu“: jeden z tvůrčích týmů se neshodl v procesu tvorby a k výsledku nedospěl vůbec, jeden odevzdal zatím surový materiál. Ani zbývající čtyři snímky nebyly prezentované přímo jako hotové taneční filmy, spíš jako work in progress, ale přece ucelené výtvory, které si už zaslouží konfrontaci s publikem. Ačkoli tedy nejde o dokončená díla, stojí za to se u nich zastavit a podívat se třeba na témata, která si mladí tvůrci volí.

První experiment nese název Split Structure, režírovala Kristýna Bartošová, choreografii vytvořila Helena Šťávová, která se objevila i na plátně. Film zachycuje choreografii, kterou přenáší z prostředí do prostředí a tím vytváří vždy nový kontext: uzavřená místnost, městský prostor, volná příroda. Nejsou to ale pouhé kulisy, protože dvě tanečnice, na kterých je dílo postaveno, s okolním prostředím komunikují. Připomínají rozdvojenou osobnost, dvě tváře jedné ženy, dvě ženy v jedné, které se snaží vzájemně uniknout. Zajímavý je závěrečný trik se zrcadlem s rozdvojeným odrazem. Rozhodně se jedná o ucelený příběh a propojení audiovizuálního média s choreografií je velmi úzké.

Finální verzi Into It diváci neviděli, protože v důsledku různých komplikací byla promítána jiná, nehotová. I tak jde ale o zajímavý materiál, jehož tématem je pohyb, spěch, únik a závěrečné odevzdání. Spolupracovali na něm Štěpán Pech a Pavla Sobotová s choreografkou Věrkou Ondrašíkovou. Film sestává z výjevů, které v této podobě nemají zcela určenou vnitřní návaznost. Nevíme, před čím a kam performer utíká, možná před uzavřeným prostorem či před neznámým sledováním: úvodní sekvence je zřejmě natočená v NoDu a vypadá jako zkouška technického zařízení pro některý z autorčiných projektů, ve kterých užívá realtime tracking, interaktivní metodu sledování tanečníka zařízením, jež na něj podle programu reaguje. Zde se nabízí klíč k obsahu, ale divák by musel znát tyto okolnosti, aby jej našel.

Bunker je choreografie Pala Kršiaka lokalizovaná do protiatomového bunkru na pražské Parukářce, přeměněného dnes částečně na klub. V nevlídných kulisách se odehrává choreografický příběh skupiny lidí ovládaných a bořících svou poddajnost, objevujících odhodlání k útěku a pomstě. Jde o fyzické divadlo s kontaktními pasážemi, jehož atmosféru dotváří právě filmové zpracování týmu Gyüri Kristófa a Martiny Buchelové, kteří jednak zvolili černobílé médium, jednak pomocí záběrů z různých úhlů a různých časových proporcí vypracovali tísnivou náladu strachu a ohrožení.

Posledním „hotovým“ snímkem byl dokument ZŠ Havlíčkovo náměstí, na kterém spolupracoval Jakub Jahn s Bárou Látalovou. Na této základní škole, která se zaměřuje na vytváření multikulturního prostředí a práci s dětmi ze znevýhodněných sociálních skupin, pracuje Bára Látalová jako pedagog pohybové výchovy, takže bylo nasnadě vybrat materiál z každodenního života, vyrazit za dětmi a nechat je, aby prezentovaly samy sebe a svůj svět. Děti mluví, tančí, baví se. Materiál je surový a nestylizovaný, sami tvůrci uvedli, že na jeho natočení měli čtyři hodiny, a neklade si za cíl být ničím jiným než sledem situací, které jsou ovšem autentickou sondou.

Nedokončený půlfilm představuje KON, pod jehož režií se podepisuje Anne Kari Šulc a jako choreografka Tereza Hradílková. Jde o surový pohybový materiál bez zvuku, který by rozhodně stál za další zpracování. Autorky se vydaly mezi sportovce do boxerského ringu a zaznamenávaly rozcvičování, trénink, starší trenéry i mladé chlapce, opakující pohyby, které v naprostém tichu získaly osobitou poetiku.

Každý z přístupů, které jsme jako diváci nakonec viděli, byl navýsost individuální, a i když některé týmy prožívaly silné tvůrčí napětí mezi taneční a filmařskou složkou, je nesmírně prospěšné pro obě strany takovou spolupráci zažít. Rozhodně je tu potenciál, jsou tu „lidské zdroje“, jen je třeba, aby se jim dostalo podpory a vedení.

Jak již bylo řečeno, posledním večerem se vinulo ještě jedno téma, vyjádřené spojením Dance and Fashion. Nejprve se diváci mohli potěšit vizuálně nabitou přehlídkou krátkých filmů, které v sobě spojovaly obě témata, módu a tanec. Většinou šlo o reklamní spoty světově proslulých módních značek, jejichž marketingové strategie se v určitých momentech dotýkají umění. A ačkoli jde o svět komerce, obchodu, ve spolupráci s choreografy a profesionálními tanečníky se mohou objevit takové, které připomínají reklamu jen velmi vzdáleně. Až na úvodní retro snímek z Expa 67 propagující moderní módu, na kterém jsme si mohli ověřit, že dynamický střih není jen doménou dneška (a že i v extravaganci módních kreací jsme dnes mnohdy na předchozí generace krátcí), šlo o snímky z několika poledních let. Objevila se jména jako Versace, Diesel, Levi’s, Chloe, Lanvine a mnoho dalších světových značek, které zapojily do svých kampaní tanečníky od klasického baletu po hip hop a choreografy schopné vytvořit především efektní kreace.

Po erupci barev a pohybů fashion filmů ze zahraničí přišla na řadu dekadentní tečka. Český snímek režiséra Jakuba Jahna, souboru 420PEOPLE a návrháře Marcela Holubce s názvem Hamletophélia vznikl v industriálních prostorách pražské Trafačky a inspiroval se dramatickým textem Heinera Müllera Hamlet Machine. Spojení tance, filmu a módy bylo kontrastním výkřikem za předešlou přehlídkou krásy oslavující samu sebe. Ano, performeři zde byli oděni do elegantních kostýmů nevšedního střihu, ale spíš než o prezentaci módy šlo o výjev ze světa, který si zuby nehty snaží zachovat vnějškovou noblesu, aby zakryl vnitřní vyprahlost a krutost. Fyzickou akci doprovází citace z textu, které jsou zakomponované i do filmových záběrů, nehostinný prostor tovární haly má velké kouzlo i v prostém denním světle. Hamletophélia je memento pronesené v hávu pozlátka světa, který se zachvívá očekáváním proměny, doufejme, že ne apokalyptické.Festival tanečních filmů trval sice jen tři dny, ale přinesl bohatství námětů budoucím tvůrcům i současným divákům. Srovnání zahraniční tvorby a domácího experimentování vůbec nevychází za současných podmínek v náš neprospěch, zvlášť s ohledem na to, jaký naše většinová společnost momentálně zaujímá postoj k umění a jeho podpoře. Návštěvnost festivalu nebyla velká a to je škoda. Zvlášť první večer se na filmy Davida Hintona přišlo podívat jen několik návštěvníků, přitom se o festivalu bylo možné dočíst a doslechnout z mnoha zdrojů. V diskusi se hovořilo především o spolupráci režisérů a choreografů, ale už nedošlo na otázku, jak oslovit diváka. Ta úplně základní otázka totiž vůbec je, jak získat diváka pro umělecký film jako takový a pak ještě pro tak specifický žánr, jako je tanec pro kameru, to je další fáze. Malé kino nakonec vždy jakž takž zaplní skalní fanoušci tance a přátelé a kolegové tvůrců, ale to je pro budoucnost žánru jaksi málo. Festival tanečních filmů se ale chopil podstatného úkolu a snad se s dalšími a dalšími ročníky začlení do povědomí veřejnosti pevněji…

Prezentované snímky:
20. 4. 2013
The Six Seasons (2012, Fr)
Režie: Gilles Delmas
Choreografie: Akram Khan

Hypnagogia, The Borderland State (2011, NL)
Režie: Frank Scheffer
Choreografie: Muhanad Rasheed

One False Move (2011, NL)
Režie: Clara van Gool
Choreografie: Ria Marks
Producent: Keyfilm

Vrrti (2011, Be)
Režie: Ana Cembrero Coca, Jorge Piquer Rodriguez

Sliced (2011, DE)
Režie: Constantin Georgescu

Contact (2010, USA/Fr)
Režie: Dominique Palombo

Falling (2011, UK/It)
Režie: Adriano Cirulli
Choreografie: Milena Zullo, Alice Capitani, Maurizio Amato

Ellipse (2011, NL)
Režie: Thabi Mooi, Tom Fassaert
Chreografie: Vincent Morelle, Lucia Mendoza

Deep End Dance (2010, IE)
Režie: Conor Horgan

The Palindromist (2010)
Režie: Nick Roux
Choreografie: Kristy Ayre

IRC Dance Movement (2010, NL)
Režie: Shueti

Manoeuvres (2011, US)
Režie: Dominique plombo
Choreografie: Valentine Norton

Jeu de Société (2010, Fr)
Režie: Stéphanie Aubin & Arnaud Baumann
Choreografie: Stéphanie Aubin

White Swan (2010, RU)
Režie: Konstantin Telepatov
Choreografie: Olga Dukhovnaya

In Dreams I Run Wild (2009, US)
Režie a choreografie: Ramaa Mosley
***

21. 4. 2013
Studentské snímky:

Split Structure
Režie: Kristýna Bartošová
Choreografie: Helena Šťávová
Kamera: Šimon Dvořáček, Daniel Adam

Into It
Režie: Štěpán Pech, Pavla Sobotová
Choreografie: Věrka Ondrašíková
kamera: Vojta Votýpka

Bunker
Režie: Gyüri Kristóf, Martina Buchelová
Choreografie: Palo Kršiak
Kamera: Alyssa Mello/Ben Ingolsdby

ZŠ Havlíčkovo náměstí
Režie: Jakub Jahn
Choreografie: Bára Látalová
Kamera: Michal Krumpár

KON
Režie: Anne Kari Šulc
Choreografie: Tereza Hradílková
Kamera: Adéla Márová

Hamletophélia
Režie: Jakub Jahn
Choreografie: 420PEOPLE
Kostýmy: Marcel W. Holubec

www.tanecnifilmy.cz

Foto archiv

Mohlo by vás zajímat