Festival tanečních filmů 2013 – ve službách opomíjeného žánru (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Poslední festivalový den patřil dvěma velkým tématům. Jedním byly práce, které vznikly během týdne na FAMU v rámci druhého ročníku workshopu s Davidem Hintonem a které byly letos prezentovány veřejnosti v odpoledním bloku i s následnou diskusí účastníků s režisérem. Workshop Tanec a kamera 2013 začal na FAMU v pátek 16. dubna, práce na snímcích a postprodukce trvala až do posledních okamžiků před uvedením. Na začátku workshopu se zformovalo šest týmů, jejichž jádrem byl vždy režisér a choreograf, a výsledkem je „4 a půl filmu“: jeden z tvůrčích týmů se neshodl v procesu tvorby a k výsledku nedospěl vůbec, jeden odevzdal zatím surový materiál. Ani zbývající čtyři snímky nebyly prezentované přímo jako hotové taneční filmy, spíš jako work in progress, ale přece ucelené výtvory, které si už zaslouží konfrontaci s publikem. Ačkoli tedy nejde o dokončená díla, stojí za to se u nich zastavit a podívat se třeba na témata, která si mladí tvůrci volí.

První experiment nese název Split Structure, režírovala Kristýna Bartošová, choreografii vytvořila Helena Šťávová, která se objevila i na plátně. Film zachycuje choreografii, kterou přenáší z prostředí do prostředí a tím vytváří vždy nový kontext: uzavřená místnost, městský prostor, volná příroda. Nejsou to ale pouhé kulisy, protože dvě tanečnice, na kterých je dílo postaveno, s okolním prostředím komunikují. Připomínají rozdvojenou osobnost, dvě tváře jedné ženy, dvě ženy v jedné, které se snaží vzájemně uniknout. Zajímavý je závěrečný trik se zrcadlem s rozdvojeným odrazem. Rozhodně se jedná o ucelený příběh a propojení audiovizuálního média s choreografií je velmi úzké.

Finální verzi Into It diváci neviděli, protože v důsledku různých komplikací byla promítána jiná, nehotová. I tak jde ale o zajímavý materiál, jehož tématem je pohyb, spěch, únik a závěrečné odevzdání. Spolupracovali na něm Štěpán Pech a Pavla Sobotová s choreografkou Věrkou Ondrašíkovou. Film sestává z výjevů, které v této podobě nemají zcela určenou vnitřní návaznost. Nevíme, před čím a kam performer utíká, možná před uzavřeným prostorem či před neznámým sledováním: úvodní sekvence je zřejmě natočená v NoDu a vypadá jako zkouška technického zařízení pro některý z autorčiných projektů, ve kterých užívá realtime tracking, interaktivní metodu sledování tanečníka zařízením, jež na něj podle programu reaguje. Zde se nabízí klíč k obsahu, ale divák by musel znát tyto okolnosti, aby jej našel.

Bunker je choreografie Pala Kršiaka lokalizovaná do protiatomového bunkru na pražské Parukářce, přeměněného dnes částečně na klub. V nevlídných kulisách se odehrává choreografický příběh skupiny lidí ovládaných a bořících svou poddajnost, objevujících odhodlání k útěku a pomstě. Jde o fyzické divadlo s kontaktními pasážemi, jehož atmosféru dotváří právě filmové zpracování týmu Gyüri Kristófa a Martiny Buchelové, kteří jednak zvolili černobílé médium, jednak pomocí záběrů z různých úhlů a různých časových proporcí vypracovali tísnivou náladu strachu a ohrožení.

Posledním „hotovým“ snímkem byl dokument ZŠ Havlíčkovo náměstí, na kterém spolupracoval Jakub Jahn s Bárou Látalovou. Na této základní škole, která se zaměřuje na vytváření multikulturního prostředí a práci s dětmi ze znevýhodněných sociálních skupin, pracuje Bára Látalová jako pedagog pohybové výchovy, takže bylo nasnadě vybrat materiál z každodenního života, vyrazit za dětmi a nechat je, aby prezentovaly samy sebe a svůj svět. Děti mluví, tančí, baví se. Materiál je surový a nestylizovaný, sami tvůrci uvedli, že na jeho natočení měli čtyři hodiny, a neklade si za cíl být ničím jiným než sledem situací, které jsou ovšem autentickou sondou.

Nedokončený půlfilm představuje KON, pod jehož režií se podepisuje Anne Kari Šulc a jako choreografka Tereza Hradílková. Jde o surový pohybový materiál bez zvuku, který by rozhodně stál za další zpracování. Autorky se vydaly mezi sportovce do boxerského ringu a zaznamenávaly rozcvičování, trénink, starší trenéry i mladé chlapce, opakující pohyby, které v naprostém tichu získaly osobitou poetiku.

Každý z přístupů, které jsme jako diváci nakonec viděli, byl navýsost individuální, a i když některé týmy prožívaly silné tvůrčí napětí mezi taneční a filmařskou složkou, je nesmírně prospěšné pro obě strany takovou spolupráci zažít. Rozhodně je tu potenciál, jsou tu „lidské zdroje“, jen je třeba, aby se jim dostalo podpory a vedení.

Jak již bylo řečeno, posledním večerem se vinulo ještě jedno téma, vyjádřené spojením Dance and Fashion. Nejprve se diváci mohli potěšit vizuálně nabitou přehlídkou krátkých filmů, které v sobě spojovaly obě témata, módu a tanec. Většinou šlo o reklamní spoty světově proslulých módních značek, jejichž marketingové strategie se v určitých momentech dotýkají umění. A ačkoli jde o svět komerce, obchodu, ve spolupráci s choreografy a profesionálními tanečníky se mohou objevit takové, které připomínají reklamu jen velmi vzdáleně. Až na úvodní retro snímek z Expa 67 propagující moderní módu, na kterém jsme si mohli ověřit, že dynamický střih není jen doménou dneška (a že i v extravaganci módních kreací jsme dnes mnohdy na předchozí generace krátcí), šlo o snímky z několika poledních let. Objevila se jména jako Versace, Diesel, Levi’s, Chloe, Lanvine a mnoho dalších světových značek, které zapojily do svých kampaní tanečníky od klasického baletu po hip hop a choreografy schopné vytvořit především efektní kreace.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat