Festival tanečních filmů 2019 – den druhý

Zuzana Rafajová, 19.05.2019 13:21

Páteční program Festivalu tanečních filmů byl opět rozdělen do tří samostatných sekcí. Soutěžní, v níž bylo možno zhlédnout 9 snímků, On the Road, zaměřující se na taneční filmy v zajímavých lokacích napříč zeměkoulí, a téměř dvouhodinový dokument Reset mapující část života Benjamina Millepieda jako šéfa baletu pařížské Opery.

Festival tanečních filmů 2019 – Ultimate Freedom

Soutěžní sekci otevíralo české dílo Ultimate Freedom choreografky Miřenky Čechové v režii Barbory Johansson. Film čerpá z inscenace Family Therapy, uvedené v premiéře na podzim 2018, a divák divadelního představení by zřejmě na plátně objevil a pochopil, kam autoři snímku mířili, byl by schopen spojit informace a dojmy obou forem. Bez základu se totiž výsledek stává nejasnou, zmatenou skrumáží nepříjemně psychotických, na tripu jedoucích výjevů bez čehokoli, čeho by bylo možné se alespoň domněle na pár vteřin chytnout.

Uphill režiséra Patricia Soto-Aguilara a choreografa Marca Orellana by se dal lakonicky shrnout jako kreativní způsob, kterak chodit do kopce. V chillské miniatuře sledujeme tanečníka zdolávajícího schody a stoupající chodníky na vyhlídku nad městem. Ministerstvo švihlé chůze jednoznačně doporučuje… Čínský snímek Novalis v režii QING PIAO pracoval s nejčistší estetikou krásy linií tanečního těla zachycovaného v kaleidoskopické kvalitě, prolínaného s malbou a skulpturami odrážejícími jeho tvarosloví. Vytříbenou formu podporoval i černobílý záznam, zachycující zrod a postupný růst tance, aby se divák v závěru dozvěděl, že svět je stejně prázdný.

I See, I Feel byl ve výsledku pouhým sotva minutovým klipem Filomeny Rusciano přinášejícím pohled nastávající matky (autorky) na její chodidla přes dmoucí se břicho. Z jakého důvodu byl snímek zařazen do kategorie tanečních filmů si za sebe odmítám troufnout hodnotit… Francouzský film Mass režiséra Fu LE v jednom desetiminutovém záběru naopak zachytil skupinu tanečníků v opuštěné tovární hale. Dav se přeléval, formoval, vyděloval jednotlivé členy, či skupiny, konfrontoval sám sebe, obracel se proti jednotlivci (muži ze stavební buňky), mizel, či se naopak znásoboval divákovi přímo před očima. V otázce předávané myšlenky byl pak daný snímek zřejmě nejsrozumitelnější, jeho metafora nejsnadněji rozklíčovatelná, současně však neurážející naivní pitomostí. Rossina Bosio v Ruins sledovala choreografii pětice tanečníků (tři ženy, dva muži) na dně opuštěného písečného lomu. Film je součástí čtyřdílného díla režisérky Strange Correspondence, která má objevovat krásu chaosu. Jako samostatně stojící dílo však tanečníci v písku u hromady kamení stěží obstojí.

Walls of Limerick Artura Bandinelliho si jako jediný snímek druhého soutěžního dne výrazněji užíval práci s filmovým záznamem. Narušoval časové kontinuum, střídal šířku záběrů, kamera neustále měnila úhly, čímž se po chvíli ztrácela představa o tom, kde je vůči tanečnici dole a kde nahoře, což podporovala i vertikální rovina, v níž se dvojice (Kathryn Cooley, Márie Dee) pohybovala zavěšená na lanech. Současný pohybový slovník pak doplňovaly neústupné, černě oděné nohy tanečnic tradičního irského tance. Kromě poutavé vizuální stránky vyčníval Bandinelliho film rovněž svou atmosférou a esenciální emotivností, kterou svým projevem předávaly dvě hlavní tanečnice.

Osobité filmové zpracování nabídl i Time Subjectives in Objective Time, v němž trojice (tanečník a dvě tanečnice) proplouvali z jednoho okénka filmového pásu, který se na plátně pomalu odvíjel, do druhého. Přesuny na sebe však záměrně ne vždy dokonale navazovaly, čímž se jen množila mnohovrstevnatost dimenzí starého domu, v němž se choreografie odehrávala. Závěr soutěžní sekce patřil snímku Bhairava Marlene Miller a Philipa Szporera sledujího indickou tanečnici (Shantala Shivalingappa) v prostorách ruin starého chrámu, v průrvě jeskyně, či na náhorní plošině. Rytmická choreografie doprovázena bubny, píšťalou a tradičním zpěvem byla variací na klasický indický tanec s jeho typizovaným postavením nohou, těla i paží a užívající mnoho propracovaných gest (tzv. mudras). Výtvarný důraz byl kladen na plasticitu pózy a tvorbu pohybu, což podporovaly záběry na tanečnici osvětlenou zezadu tak, aby nerušeně vynikla její silueta.

: Festival tanečních filmů 2019 – Walls of Limerick

: Festival tanečních filmů 2019 – Uphill

: Festival tanečních filmů 2019 – Ultimate Freedom

: Festival tanečních filmů 2019 – Time Subjectives in Objective Time

: Festival tanečních filmů 2019 – Ruins

On the Road

Podvečerní program On the Road se zabýval tancem v různých geografických šířkách. Představena byla šestice filmů (opět Bhairava, a Traverse z předcházejícího dne), jež krátce představila cestovatelka Kateřina Krejčová. Snímek Shift zachycoval skupinu tanečníků/akrobatů/horolezců Bandaloop, kteří v Sierra Nevadě, na stěnách pohoří Yosemithy předváděli nejrůznější choreografické kreace a dováděli tak umění tance v závěsu na lanech ad absurdum. Záběry z vertikály se střídaly s těmi horizontálními, choreografie tak volně přecházela z jedné roviny do druhé. Jestliže se však v případě Walls of Limerick dalo hovořit o umění ve smyslu divadelnosti, Shift bylo mnohem více artistním, cirkusovým výkonem. Nic proti tomu, nedoporučuji však divákům se závratí, strachem z výšek, či pudem sebezáchovy.

Festival tanečních filmů 2019 – Bhairava

Gatha, tibetský film, sledoval pouť dvou bratrů okolo posvátné hory Mount Kailash. Jejich strasti, překonávané překážky, nespoutanou radost, naději, zmar, odhodlání i následné naplnění, vše v tempu, přístupu a mentálním rozpoložení, které by zřejmě nemohlo být odlišnější od onoho našeho „západního“.

Oceňovaný festivalový snímek Birds in the Earth přinesl další sourozenecký příběh. Tentokráte dvou sester (Birgit a Katja Haarlovy), finských studentek baletu, putujících v bílých trikotech a balerínách laponskou krajinou, kde jsou konfrontovány s komercionalizovanou tradicí, falešnými soby, panenskou přírodou i severskými technickými dary moderní společnosti, jakými jsou mikrovlnné trouby.

Antarctica, aneb první choreografie tančená na Antarktidě, byla účelnou environmentalistickou agitkou. Tanečnice (Madeleine Graham z Královského novozélandského baletu) během pětiminutového filmu bezstarostně tančí zasněženou krajinou, klouže po zamrzlých cestách, případně jako tučňáci sjíždí po břiše kopce (na plastovém panelu „pozor, kluzká podlaha“), aby závěrečný titulek sdělil, že jen během sledování snímku odtálo z jižního pólu 860 000 tun ledu (číslo natolik nepředstavitelné, že se člověk zdráhá uvěřit, nicméně vyvrátit jej taky nedovede). Neignorujme očividné, nabádají tvůrci. Takže zhasněte, rezignujte na plastová brčka a doufejte, že to k něčemu bude… (více od tvůrců ZDE)

Večer s Benjaminem Millepiedem

Večer patřil v rámci FTF již podruhé pařížské Opeře. Tentokrát se pozornost zaměřila na jejího posledního, a nutno podotknout že dost kontroverzního šéfa baletního souboru – Benjamina Millepieda (který bude širší veřejnosti znám coby manžel Natalie Portman, a mimo jiné choreograf filmu Darrena Aronofského Černá labuť). Tento původem Francouz, který však prakticky celou aktivní taneční kariéru strávil ve Spojených státech (konkrétně jako sólista New York City Ballet), nastoupil do čela přední francouzské instituce v roce 2014, aby na začátku roku 2016, uprostřed sezóny, znenadání odstoupil (na jeho místě jej vystřídala étoile souboru Aurelie Dupont).

Dokument Reset (ve francouzštině Relève) mapuje kratičké období léta 2015, kdy Millepied s vybranou skupinou tanečníků připravoval svou novou premiéru, s níž měl otvírat sezónu 2015/2016. Sledujeme tedy Millepieda – choreografa, umělce a tvůrce, který je ze své pozice šéfa konfrontován s administrativním, byrokratickým světem, jenž možná není nejpříjemnější, pro vedení tak velkého souboru je však potřeba. „Umělec má být sobecký,“ říká Millepied, „to, co děláte, vás musí bavit.“ Čímž mimoděk pokládá otázku, nakolik je rozumné do pozic šéfů, byť jsou zváni „uměleckými“, dosazovat tvůrce, kteří se chtějí věnovat své vlastní činnosti (kromě vedení baletu Opery se Millepied rozhodl současně aktivně vést i vlastní soubor LA Dance Project). Jako šéfovi by vám totiž mělo v první řadě záležet na vašem soubor. A to Millepiedovi očividně záleží – frustrovaně sleduje prakticky neexistující zdravotní a kompenzační péči, která byla v době jeho nástupu Operou baletním umělcům poskytována (či spíše neposkytována), nevybíravě upozorňuje na nedostatky ve vybavení sálů, staré podlahy, archaický systém. Snaží se přinést svěží vítr, otevřít souboru oči (neustále opakované „jsme nejlepší soubor na světě“ z nás ve skutečnosti onen nejlepší soubor na světě nedělá, a co bylo jednou, nemusí nutně platit navždy), přivést ho do 21. století. Stojí mj. u založení tzv. 3ème scène – digitální platformy pro umělce a jejich tvorbu spojenou s Operou.

Současně zprudka (a chce se říct po americku) naráží do struktur, které pařížskou Operu a její baletní soubor jako takový tvoří. Určitá drzost je pro změny vždy potřebná (naprosto nezpochybňuji, že je v klasických souborech potřeba přehodnotit autoritativní přístup vůči tanečníkům), a posvátná hrůza před tradicemi ještě nikoho nikam neposunula (současně je ale potřeba ony tradice doopravdy znát, aby se proti nim mohl člověk účelně vymezit), nicméně snaha předělat (a dle některých vyřčených názorů se zdá, že nejlépe od základu) 350 let starou instituci během půl roku je stejně šílená jako nemožná. Ze své pozice ředitele divadla to dokonale popisuje Stéphane Lissner: „Může se vám zdát, že se nic nemění, že stojíme na místě, ale Opera je jako velký parník. Pohybuje se. Pomalu sice, ale stále vpřed.“

A do toho všeho se Millepied věnuje vlastní choreografii Clear, Loud, Bright, Forward, jejíž přípravy se vinou skrze celý dokument a která by svým názvem vlastně mohla být mottem jeho vedení a nového směřování souboru. Kdyby veškerý elán nebyl utnut jeho tak brzkým odchodem… Je ovšem nutno podotknout, že konkrétním důvodům rezignace se dokument nevěnuje, obdobně jako nevstupuje příliš do hloubky problémů, které Millepied řešil, či řešit nadále hodlal. Nečiní z něj samozvaného spasitele, jehož názory jsou ty jediné správné. Věrně však zachycuje jeho energii a zapálení pro věc, proto je poslední titulek, který po rozradostněné premiéře suše oznamuje, že za 4 měsíce choreograf svou pozici šéfa opustil, zdánlivě nepochopitelnou ranou z čistého nebe. Vrátíme-li se však k jeho vlastnímu prohlášení o nutnosti sobeckosti umělcovy, zase tak překvapivě rozuzlení najednou nepůsobí.