Sir Antonio Pappano a jeho římský tým znovu potvrdili vysokou kondici špičkového orchestru

  1. 1
  2. 2
Orchestra dell´Academia Nazionale di Santa Cecilia – Roma vznikl v roce 1908, má však bohatou historickou záštitu: Akademii sv. Cecílie, kterou pro zvelebení hudby založil roku 1585 na počátku svého pontifikátu papež velkého sociálního cítění a osvěty Sixtus V. Současným ředitelem římského orchestru je od roku 2005 Sir Antonio Pappano (*1959). Na Pražském jaru jsme je bohatě aplaudoli už v roce 2015, nadchli zejména Sibeliovou Druhou symfonii, na Dvořákově Praze pak uchvátili Čajkovským. Letos sáhli do klenotnice ruské hudby znova, k autorům programové ruskosti, k Mocné hrstce a přivezli jejich díla nejznámější a nejpopulárnější - Noc na Lysé hoře Modesta Petroviče Musorgského (v původní verzi z roku 1867) a Šeherezádu Nikolaje Rimského-Korsakova.
Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia-Roma, dirigent Sir Antonio Pappano (foto Petra Hajská)

Pro Noc na Lysé hoře se Musorgskij inspiroval lidovou tradicí Svatojanské noci, odvěkého vítání slunovratu, pálení ohňů a sletu čarodějnic, jejichž zlé síly svatý Jan Křtitel zahání. Antonio Pappano vypálil čarodějný rej od úplného začátku, vřískot píšťal, šlehy a skřeky dechových nástrojů dokázaly hemživý slet zvýraznit naplno, úderný tlukot kotlů předříkal snad i zaklínadla. Orchestrální vyznění motivu překlenuté do pasáže klidu a pianissima značilo konec čar a svítání, stejně tak mohlo připomenout, že skladatel ve svém výkladu díla poukazuje i na zpodobnění vášní lidského nitra. Ať tak či onak, v Noci na Lysé hoře zněl silně zvýrazněný frenetický rej přesně tak, jak má skladba v předznamenání: feroce – divoce.

Prezentace vynikajícího orchestru pokračovala dílem důmyslně vybraným. Letitá spoluprací s gruzínskou houslistkou Lisou Batiashvili jim vnukla do evropského turné (jehož součástí je naštěstí i Praha) Koncert pro housle a orchestr č. 1 Bély Bartóka. Dílo méně hrané než další Bartókova díla, absolutně originální vznikem, osudem a hlavně úchvatným zněním. Je to milostné vyznání mladého, tehdy šestadvacetiletého Bély Bartóka své kolegyni, houslistce Stefi Geyer. Jeho lásku neopětovala, ba ani koncert nikdy nehrála a ve své závěti vymínila, že bude hrán až po její smrti. Stalo se. Ani Bartók koncert nikdy neslyšel, premiéra půl století od vzniku patřila dirigentu Paulu Sacherovi a švýcarskému houslistovi Hansheinzi Schneebergerovi. Lisa Batiashvili a Římané hrají Bartókovo životní vyznání naplno pravdivě. Nechávají sólové kresbě milenčina portrétu dostatek prostoru. Sólistka hraje se suverénním umem a úchvatnou neokázalostí tóny plné citu, vstupní pasáž melancholického Adante recitovala jako důvěrné a jasné sdělení vznešeného citu. Postupně přidávané smyčce a posléze i další nástroje jasně deklamovaly šepot neuchopitelného milostného sdělení. Slyšeli jsme dokonalý polyfonní um pozdního romantika i jasnou kompoziční orientaci skladatele modernisty, Antonio Pappano silně zvýrazňuje originalitu díla. Sólové housle absolutně vévodí, ale orchestr jim není spoluhráčem v dialogu, je úchvatným podporovatelem, šiřitelem, dovršitelem myšlenek a témat, která sólista přednáší. Batiashviliny housle zpodobňovaly kompoziční obměny dívčina portrétu a lyrické nostalgie s hlubokým napětím, v konturách, lehkosti, projasnění i barevnosti, jakou dokáže nabídnout jen mistrovský akvarel. Iluzívnost a kolorit životního sdělení dotvářel orchestr úchvatně.

Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia-Roma, dirigent Sir Antonio Pappano (foto Petra Hajská)

Pro prezentaci orchestru je Šeherezáda, Orchestrální suita op. 35 Nikolaje Rimského-Korsakova, skladbou takřka vlajkovou a obliba u posluchačů takřka hitová. Dojemný, staletími tradovaný příběh Tisíce a jedné noci, umné vyprávění se šťastným koncem. Díl první, Moře a Sindibádův koráb, otvírá tvrdý motiv Šahriarův, portrét sultána katana, který dá každou dívku po jedné noci s ním prožité, popravit. Drsné vstupní akordy doplní zajíkavě něžný popěvek orientálního koloritu, téma Šeherezády. Záhy pochopíme, že Rimskij-Korsakov mistrně navrací a obměňuje základní motivy do kompoziční dokonalosti symfonie, symfonické básně impozantního formátu. Vyprávění a portrét Šeherezády, lyricky strhující sólový výstup houslí (koncertní mistr Carlo Maria Parazzoli), barvený třpytivou harfou, je motiv, který si postupně s dějem předávají k sólovému zpěvu nástroje v celé stavbě díla a ve všech sekcích od flétny až po trombon (jména hráčů uváděl i program). Ta smysluplná tématická gradace dává napětí a posluchačům jakous takous představu děje. Attaca přechod do druhého dílu O careviči Kalendarovi otevřel další ekvilibristiku dechových nástrojů, také trubkové fanfáry, impozantní hlavně v sordinovaném echu, brilantní pochod i slavnostní hrátky. Narativní charakteristiku interpretace ještě i zesílila třetí část AndantinoLáska careviče a princezny. Antonio Pappano velmi dbá na přesvědčivost sdělení a zde ta něžná, houpavě taneční idyla, navozená lyrikou smyčců a doladěná úchvatnými klarinetovými ozdobami, stylizovala láskyplnost ztišení a důvěrného vyprávění dokonale. Naopak prudký rej čtvrtého závěrečného dílu, Svátek v Bagdádu – Zkáza korábu, připomněl znova kontrast zloby Šahriarovy a Šeherezádiny lásky, dirigent dal v plně orchestrálním varu plný akcent nejen výbuchům mořské bouře, ale též ztišení v ztroskotání i zklidnění mořských vln. Pappano, famózní vypravěč, jehož prvou kariérní doménou byla opera, má pro hudební fabulační finesy nejvyšší porozumění, dokonale sehraný orchestr vytáhne naplno do prudké exaltovanosti, stejně jako do nejtiššího šepotu. Kdo mohl vidět dirigentova gesta, ví, že k nejčastějším patřil nejednou pokyn ztišení. Vrcholným tónům houslí posledních taktů skladby vetknul piacere: radost, potěšení a libost, tak diktuje partitura. Navíc i takřka bezdeché fascinující napětí. Umělecké krédo Sira Antonia je prosté: „jako muzikant hudbou vyprávím příběh“. Římská Šeherezáda tak vyvstala v interpretaci snad nejintenzivnější, jakou jsme kdy slyšeli.

Lisa Batiashvili, Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia-Roma, dirigent Sir Antonio Pappano (foto Petra Hajská)

Koncertní přídavky měly lesk pozornosti k publiku: S houslistkou Batiashvilli zahráli v dojemném soustředění LargoNovosvětské symfonie Antonína Dvořáka (úprava Fritze Kreislera), že Dvořákovu zpěvnost dokáží domácí interpreti rozeznít vroucněji, je nasnadě. Neutuchající aplaus v závěru vydobyl i svižné Ballabile, Tanec hodin z opery La Gioconda Amilcara Ponchielliho.

Mnohahvězdičkový koncert nadšených hráčů a nadšených posluchačů.

 

  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na