Festival tanečních filmů 2019 – den druhý

  1. 1
  2. 2
Páteční program Festivalu tanečních filmů byl opět rozdělen do tří samostatných sekcí. Soutěžní, v níž bylo možno zhlédnout 9 snímků, On the Road, zaměřující se na taneční filmy v zajímavých lokacích napříč zeměkoulí, a téměř dvouhodinový dokument Reset mapující část života Benjamina Millepieda jako šéfa baletu pařížské Opery.
Festival tanečních filmů 2019 – Ultimate Freedom

Soutěžní sekci otevíralo české dílo Ultimate Freedom choreografky Miřenky Čechové v režii Barbory Johansson. Film čerpá z inscenace Family Therapy, uvedené v premiéře na podzim 2018, a divák divadelního představení by zřejmě na plátně objevil a pochopil, kam autoři snímku mířili, byl by schopen spojit informace a dojmy obou forem. Bez základu se totiž výsledek stává nejasnou, zmatenou skrumáží nepříjemně psychotických, na tripu jedoucích výjevů bez čehokoli, čeho by bylo možné se alespoň domněle na pár vteřin chytnout.

Uphill režiséra Patricia Soto-Aguilara a choreografa Marca Orellana by se dal lakonicky shrnout jako kreativní způsob, kterak chodit do kopce. V chillské miniatuře sledujeme tanečníka zdolávajícího schody a stoupající chodníky na vyhlídku nad městem. Ministerstvo švihlé chůze jednoznačně doporučuje… Čínský snímek Novalis v režii QING PIAO pracoval s nejčistší estetikou krásy linií tanečního těla zachycovaného v kaleidoskopické kvalitě, prolínaného s malbou a skulpturami odrážejícími jeho tvarosloví. Vytříbenou formu podporoval i černobílý záznam, zachycující zrod a postupný růst tance, aby se divák v závěru dozvěděl, že svět je stejně prázdný.

I See, I Feel byl ve výsledku pouhým sotva minutovým klipem Filomeny Rusciano přinášejícím pohled nastávající matky (autorky) na její chodidla přes dmoucí se břicho. Z jakého důvodu byl snímek zařazen do kategorie tanečních filmů si za sebe odmítám troufnout hodnotit… Francouzský film Mass režiséra Fu LE v jednom desetiminutovém záběru naopak zachytil skupinu tanečníků v opuštěné tovární hale. Dav se přeléval, formoval, vyděloval jednotlivé členy, či skupiny, konfrontoval sám sebe, obracel se proti jednotlivci (muži ze stavební buňky), mizel, či se naopak znásoboval divákovi přímo před očima. V otázce předávané myšlenky byl pak daný snímek zřejmě nejsrozumitelnější, jeho metafora nejsnadněji rozklíčovatelná, současně však neurážející naivní pitomostí. Rossina BosioRuins sledovala choreografii pětice tanečníků (tři ženy, dva muži) na dně opuštěného písečného lomu. Film je součástí čtyřdílného díla režisérky Strange Correspondence, která má objevovat krásu chaosu. Jako samostatně stojící dílo však tanečníci v písku u hromady kamení stěží obstojí.

Walls of Limerick Artura Bandinelliho si jako jediný snímek druhého soutěžního dne výrazněji užíval práci s filmovým záznamem. Narušoval časové kontinuum, střídal šířku záběrů, kamera neustále měnila úhly, čímž se po chvíli ztrácela představa o tom, kde je vůči tanečnici dole a kde nahoře, což podporovala i vertikální rovina, v níž se dvojice (Kathryn Cooley, Márie Dee) pohybovala zavěšená na lanech. Současný pohybový slovník pak doplňovaly neústupné, černě oděné nohy tanečnic tradičního irského tance. Kromě poutavé vizuální stránky vyčníval Bandinelliho film rovněž svou atmosférou a esenciální emotivností, kterou svým projevem předávaly dvě hlavní tanečnice.

Osobité filmové zpracování nabídl i Time Subjectives in Objective Time, v němž trojice (tanečník a dvě tanečnice) proplouvali z jednoho okénka filmového pásu, který se na plátně pomalu odvíjel, do druhého. Přesuny na sebe však záměrně ne vždy dokonale navazovaly, čímž se jen množila mnohovrstevnatost dimenzí starého domu, v němž se choreografie odehrávala. Závěr soutěžní sekce patřil snímku Bhairava Marlene Miller a Philipa Szporera sledujího indickou tanečnici (Shantala Shivalingappa) v prostorách ruin starého chrámu, v průrvě jeskyně, či na náhorní plošině. Rytmická choreografie doprovázena bubny, píšťalou a tradičním zpěvem byla variací na klasický indický tanec s jeho typizovaným postavením nohou, těla i paží a užívající mnoho propracovaných gest (tzv. mudras). Výtvarný důraz byl kladen na plasticitu pózy a tvorbu pohybu, což podporovaly záběry na tanečnici osvětlenou zezadu tak, aby nerušeně vynikla její silueta.

On the Road

Podvečerní program On the Road se zabýval tancem v různých geografických šířkách. Představena byla šestice filmů (opět Bhairava, a Traverse z předcházejícího dne), jež krátce představila cestovatelka Kateřina Krejčová. Snímek Shift zachycoval skupinu tanečníků/akrobatů/horolezců Bandaloop, kteří v Sierra Nevadě, na stěnách pohoří Yosemithy předváděli nejrůznější choreografické kreace a dováděli tak umění tance v závěsu na lanech ad absurdum. Záběry z vertikály se střídaly s těmi horizontálními, choreografie tak volně přecházela z jedné roviny do druhé. Jestliže se však v případě Walls of Limerick dalo hovořit o umění ve smyslu divadelnosti, Shift bylo mnohem více artistním, cirkusovým výkonem. Nic proti tomu, nedoporučuji však divákům se závratí, strachem z výšek, či pudem sebezáchovy.

Festival tanečních filmů 2019 – Bhairava

Gatha, tibetský film, sledoval pouť dvou bratrů okolo posvátné hory Mount Kailash. Jejich strasti, překonávané překážky, nespoutanou radost, naději, zmar, odhodlání i následné naplnění, vše v tempu, přístupu a mentálním rozpoložení, které by zřejmě nemohlo být odlišnější od onoho našeho „západního“.

Oceňovaný festivalový snímek Birds in the Earth přinesl další sourozenecký příběh. Tentokráte dvou sester (Birgit a Katja Haarlovy), finských studentek baletu, putujících v bílých trikotech a balerínách laponskou krajinou, kde jsou konfrontovány s komercionalizovanou tradicí, falešnými soby, panenskou přírodou i severskými technickými dary moderní společnosti, jakými jsou mikrovlnné trouby.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na