Festival tanečních filmů 2023 (2): Žeň krátkých filmů i výrazných osudů
Podívejme se nejprve na zoubek dalším blokům soutěžních snímků, z nichž vybírala porota ve složení Jana Návratová (ředitelka festivalu), Ágota Harmati (ředitelka filmového festivalu Moovy v Kolíně na Rýnem) a Tomáš Hubáček (režisér, scénárista a pedagog JAMU). A měli plné ruce, tedy spíš oči, práce.
Krátký film Shells / Schránky byl u nás promítán například v říjnu ve Studiu Maiselovka, v domovském prostoru 420PEOPLE. Projekce proběhla mimo jiné za přítomnosti mladé režisérky Marie-Magdaleny Kochové, choreografa a jedné z tanečnic Tanztheater Wuppertal, protože jeho hlavním protagonistou krátkého snímku je Jan Minařík, který byl jedním z nejvýraznějších interpretů v době největší slávy tohoto souboru. (Prozíravější reportér by si třeba z té akce schoval poznámky, že ano…) Film nemá dokumentární charakter, ale role profesionálního tanečníka zdůrazňuje jeho téma, námět, kterým je určitý druh bezmocnosti, v níž zanechává člověka čas a stáří. Metafora je relativně prostá – stárnoucí tělo jako past, klec, schránka, která uzavírá stále ještě živou touhu po pohybu. A kolem něj se uzavírá další past, která je již konkrétní a fyzická. Film je situován do domova pro seniory a nechává postupně vyniknout kontrastu mezi (hranou) nemohoucností a z nitra vyvěrající síly, která je stále přítomná i ve stárnoucím těle. Vnější viditelnou metaforu zastupuje maketa výtahu, do kterého je klient-tanečník uzavřen. Prostor se stále zmenšuje a zmenšuje, odolává tlaku jeho rukou a jejich úderů. Stáří vítězí a zůstávají vzpomínky a několik záznamů divadelních inscenací.
As Big as the Sky je krátký několikaminutový snímek z USA využívající rychlejšího střihu a polocelků, zachycuje tanec v prostoru města, využívá různé úhly pohledu na pohyb, vše v rychlém a dynamickém sledu. Pokud mne neklame paměť, kostýmy akcentují pastelové barvy a atmosféra je prosluněná. Film však nezůstane v paměti dlouho… Snímek Herbarium je vtipnou choreografickou kompozicí odehrávající se ve vertikálním pohledu, je zachycována staticky, prakticky bez jakéhokoliv střihu a pohybu kamery. Pohled z jednoho úhlu. Zajímavá tedy není filmařská práce, ale vtipně pojatá choreografie, ve které tanečníci musí všechny pohyby provádět na zemi. Imitují zvířata, růst rostlin, dostávají se dialogů, hádek, sporů, milostných obětí. Rozrážejí množství zelených listů či květů, až jsou nakonec i s nimi odváti, a to vše na lyrickou hudbu Edvarda Griega ze suity Peer Gynt, jejíž především první část je až notoricky známá. Je otázkou, zda vůbec hodnotit snímek z hlediska filmu, ale jako choreografická miniatura funguje perfektně.
Selfmotion je film československé provenience natočený ve Zlíně. Soustředí se na příběh dívky, která sestupuje do podzemí a hledá sama sebe v hlubinách patrně vlastní duše. Nemyslím, že jde o příliš původní záměr nebo metaforu. Odpojení se od skupiny dívek tančících synchronizovaně v bílých kancelářských košilích; připodobnění podvědomí ke kriminálnímu podsvětí; prostředí nepřátelského tanečního klubu; setkání s postavou v kápi, která je vnitřním démonem, to už je snad i klišé. Kamera se občas rozmáchne do pocitu závratě, ale já mám především neodbytný pocit, že se divám na vidoklip z 90. let nebo přelomu milénia. Takže doufám, že parodie byla záměrem… Krátký film Lucid Green byl zajímavý zrychleným pohybem tanečníka, který rozehrál tradičně moderní sólo před rozpadajícím se domem a v přírodě. Film by měl být součástí trilogie, dá se tedy předpokládat, že smysl vynikne až tehdy, kdy jsou všechny části pospolu. Guide Us ze Singapuru je zase obvyklou metaforou, která by se dala nazvat „objev sebe skrze tanec“. Ve výjevu zastihujeme stárnoucího údržbáře, který v prostoru staré budovy, která by mohla být taneční školou i sportovištěm, naslouchá ztraceným hlasům někdejšího života a pak jej rytmus z porouchaného tranzistoru přiměje k tanci. Změnu prostředí evokuje přebarvení filmu na červenou či fialovou, ale pracuje právě spíše barva než samotná kamera. Obávám se, že celý film je spíše nechtěně komický a že reálně vážné poselství nepodává, ale kdo ví, jak zapadá do kultury místa svého vzniku, i to je třeba vzít v potaz. Navíc byl vytvořen v době pandemie a je vyjádřením frustrace z nemožnosti tvořit, což je pochopitelné, vzhledem k tomu, že vznikl v té části světa, kde byla opatření skutečně velmi striktní.
Film Handstitched připomíná bláznivou party na louce v panenské přírodě, ale ještě víc reklamu na svíčky ve tvaru ovoce. Je v něm trochu moc blýskavého pozlátka, trochu moc přeslazené růžové a trochu moc usilovnosti… Tak hlavně, jestli po sobě všechny rekvizity tým také sklidil. Zato miniatura Swans Never Die je skutečně vtipná, vyvedená ve zrychleném pohybu po způsobu starých grotesek. Tanečnice ukazuje, že proskočit se na pláži lze za jakéhokoliv hudebního doprovodu a že veselý spirit skutečně neumírá. Chuťovka za bravo. Krátký film Chameleon zachytil choreografie odehrávající se horizontálně na lanech, bylo v něm více střihu než práce s kamerou, ale právě střih se postaral o dynamiku díla. Příliš mnoho se v něm ale – a v některých dalších také – mluví. Jako by se autoři báli, že tanec a pohyb nebude jako prostředek sdělení stačit? Tak proč potom natáčet s tanečníky a nevytvořit raději tradiční film, když médiu pohybu tolik nedůvěřují? Právě tak v Boundless, který uzavíral druhou třetinu. Je to svěží černobílá miniatura připodobňující krásné tělo baletního tanečníka k rozpínající se hvězdokupě, či černé díře, která svou gravitací zastiňuje okolní vesmír. Nebeská tělesa jistě v jistém smyslu tančí stejně jako my lidé. Poezie je v pohybu a v obrazu, ve slovech je zbytečná. Navíc se publikum nikdy nebude moci soustředit na text a překládat si ho do své mateřštiny, když zároveň sleduje několik rovin vizuálních znaků.
Přesuňme se rovnou ke třetímu bloku, který tentokrát přinesl více nápaditější filmařiny a více pohybu nejen před kamerou, ale také za a s kamerou. Ačkoliv je to jeden z prostředků velmi samozřejmých, je až s podivem, jak málo tvůrců jej vlastně využívá, nebo alespoň v nějaké větší míře. V tom je přeci kouzlo dance for camera, že dává možnost tančit i jiným prostředkům než jen lidskému tělu.
Soutěžní blok v sobotu otevřel snímek X. Y., který je situovaný do prostředí, o němž můžeme spekulovat, zda je skutečné, či ne. Představuje rozlehlou louku s trávou tak pravidelnou a sytě zelenou, až se zdá pravděpodobnější, že jde o trikovou scenérii. V pohybové hře dvou tanečnic figurují zrcadla a choreografie si hraje s prudkým pohybem a symetrií. Hlavní roli má geometrie a její estetika, která je určující ve vzdálenosti postav, v gestech, i v podobnosti obou tančících dívek. Kontrast je zapuštěn nejen ve tvarech, ale i v barvách, bílé a červené. Kdo je čím odrazem, to se třeba nikdy nedozvíme. Právě z vizuálu tohoto snímku vznikl letošní plakát a grafika Festivalu tanečních filmů.
Film Re:, už druhý snímek ze Singapuru, pracuje s triky a montážemi, v centru pozornosti byt a město, kde setkávají dva muži (ale může to docela dobře být rozdvojená osobnost jednoho). Rytmus střihu připomíná akční film a příběh uteče tak rychle, že se divák stěží stačí zorientovat v tom, co se vlastně na plátně stalo. Krátký film Reminiscences diváky uklidní úvodní scénou, v níž jako by se připravoval prostor pro akci v přírodě, vzbuzuje zvědavost a očekávání. Snímek kombinuje několik duetů, setkání v prostředí venkova – louka, pole, v pozadí les, zaprášená cesta, stavení… A zde se potkává několik dvojic, které se sbližují, a přece je jejich vztah narušován odmítáním nebo nevítanou urputností. Pokud jedna náruč zůstane napořád uzavřená, pokud se rtům vždy postaví do cesty dlaně, zůstává cesta uzavřená navždy. Přechody mezi záběry na jednotlivé páry jsou příjemně plynulé a klidné, a také zde se konečně do pohybu více zapojuje i samotná kamera.
Výrazná miniatura Barbarians: Origins z Francie zobrazuje situaci, v níž se žáci vzepřou tyranskému učiteli a vyvolají nejen taneční, ale i fyzickou vzpouru. Třída uzavřená za mocnými dveřmi jakéhosi hradu nemusí nutně značit jen skutečnou třídu zneužívaných dětí, ale i společenskou třídu. Film ale nemá zdaleka takovou sílu, jako třeba hudební klip They Don´t Care About Us… Kamera střídá tři úhly na úrovni vystupujících a jeden pohled shora, spíše dokumentuje, než aby se účastnila choreografie samotné. Závěr vyznívá poněkud pesimisticky. Palace je duetem situovaným do neutrálního studiového prostředí, soustředí se na setkání dvou osobností a prolínání jejich tanečních světů. Krátký film Circles pracuje dynamicky se střihem, zpracovává pradávné téma, pohyb a tanec v kruhu. Snad neexistuje jiný tvar, ať už statický nebo ve využití pro organizovaný pohyb v prostoru, který by byl tak spjat s našimi kořeny a s vnímáním kmenovosti jako kruh. A to i tehdy, když jej hledáme a nalézáme ve velké metropoli, vždy vyvolá asociaci na rituál, oheň, pospolitost. Motiv kruhu tedy nikdy nebude nový, to zkrátka není možné. Ale je vždy ho lze objevit v jiných pohledech a úkazech.
Film Jakuba Jahna New Normal vznikl v době pandemie, ale místo frustrace z nemožnosti tvořit, artikuluje naději, jak z této situace vyjít. Využil prostory budovy Nové scény, kterou si vzal za základ také obecně čitelné metafory, cesty od kořenů ke koruně, chcete-li z bláta ke slunečním paprskům. V choreografii Nataši Novotné se tanečníci dostávají z mechanického procházení přízemím přes stavy osamocenosti a lapení v pasti samoty a dusivé tíže k fyzickému doteku, který přináší úlevu a změnu – zonuvobjevení vzájemnosti, postupně sílící sounáležitost skupiny až k části podkreslené písní o blízkosti, jež je esenciální pro naše přežití. Choreografie a film se rozvrství v prostorném foyer a končí v hledišti v oslnění Svobodovými rampami. Jakub Jahn a kameraman David Markovič jsou jedni z mála (v rámci soutěžního výběru), kteří začleňují do choreografie i pohyb samotné kamery, která postupuje spolu s tanečníky nebo kontrastně na jejich pohyb navazuje, je plynulá tam, kde se přelévá choreografie ze záběru do záběru, navazuje, zkrátka rozvíjí princip, že tanec není jen doménou objektu, ale měl by být organickou součástí celého procesu, tedy že tančí i prostor a obraz jako takový. Předchozí Circle také pracoval s obrazem touto více interaktivní cestou a domnívám se, že to je jedna z hlavních možností, jak povýšit v dance for camera celý film na choreografii, tedy ne, že je choreografie tím, co zachycujeme, ale že ji spoluvytváříme všemi prostředky. Ale je jistě obtížnější „choreografovat“ kameramana než tanečníka… Krátký film In the Arms of Sunshine také sleduje pohyb více, nebo alespoň dynamicky střídá polocelky a celky a úhly pohledu na dva tanečníky, kteří prožívají odloučení a závěrečné setkání v místě, jež působí jako poušť, ale ožívá jejich vřelostí.
Žánrová miniatura Contrapesto zobrazuje mladého muže oddaného démonu alkoholu, který jednoho dne na prahu svého stále otevřeného bytu poleká podomní obchodnici. Žena ztratí náhrdelník, amulet, který má zázračnou moc – nositel upadne do hlubokého spánku a dostává se do prostředí mimo civilizaci, kde se může projevit ve svém lepším já. Cestu symbolizuje šplhání na horu, jež snad byla sopkou a zanechala na úbočí hromady strusky (stále se ještě neobjevil žádný taneční pohyb). Na lesní mýtině se mladík dává do svobodného tance, který ukazuje jeho podstatu, pomáhá mu najít jeho lepší já. Talisman splnil úkol a vydává se na další cestu…
A nakonec se v miniatuře Park dostává divák do surrealistické hry s prostorem, zřejmě se opět jedná o výsek z větší série, která pak utvoří přehlednější celek. Pracuje s rychlým střihem a jistě i s trikovými prvky. Nejen s avatarem jedné z tančících postav, který je přenášený do jiné reality, ale i samo prostředí, jemuž dominuje stavba podobná kostelu, se mění tak podivně, že nemůže být reálné, byť svatostánek sám zřejmě bude mít svůj předobraz. Film akcentuje prvky náboženské symboliky jen velmi nevtíravě, dominuje pocit zrychleného snového času a skoků v něm, skutečně se vší úctou ke klasickému filmovému surrealismu, ke němuž odkazují i ozubená kola a několik dalších vizuálních motivů. Kolik je v něm tance? V kolika filmech skutečně tanec dominoval? Co je tanec ve filmu? Na to naštěstí hledá odpovědi porota, nikoliv divák.
V roce 2019 se stal festival mezinárodní soutěží a uděluje v rámci svého programu Hlavní cenu a Cenu diváků. Abychom učinili zadost i zpravodajství, sluší se tedy na závěr vyjmenovat letošní vítěze.
Čestné uznání si odnáší Swans Never Die, Shells (Schránky) a Reminiscences. Cenu diváků získal Old Man at the Corner Store, vtipná mystifikace o setkání zdánlivě starého muže s hloučkem dětských uličníků, a hlavní cenu poroty získal nizozemský Fist (Pěst) o tanci, který překonává násilí a agresi. Oceněným samozřejmě gratulujeme!
Kurátorský výběr: od fascinace barvou k politice
Do speciálního vysílacího bloku zařadili dramaturgové FTF tři filmová díla rozdílné délky a provenience. První film pracoval s tanečním souborem Scottish Ballet a vsadil na práci s barvami, střídání bílé a modré, notně podpořené trikovou technikou, která proměňuje barvu prostředí i kostýmů. V režii Oscara Sansoma a choreografii Sophie Laplane, rychlá dynamická choreografie vysoustruhovaných těl mi v něčem připomněla La La La Human Steps. Modrobílé stěny evokují pocit čistoty a jednoduchosti, stejně jako samotný pohyb, který je sice dynamický, ale tak, aby zvýrazňoval krásu těla. Choreografka se inspirovala francouzským výtvarníkem Yvesem Kleinem, který miloval ultramarínovou modř. Některé detaily kostýmů, například zvláštní klobouky-masky žen připomínají extravagantní módní přehlídku, důraz je však na čistotě linií. A někdo je holt lama…
Taneční film zachycující choreografické dílo Hofeshe Schechtera Political Mother je dosti rozporuplnou záležitostí. Je v jistém smyslu ubíjející, nejsem si však jistá, že je to veskrze naskrz úmysl. Začátek upoutá pozornost, úvodní situace je jako obraz z artového snímku, kde na čistém horizontu přichází dobrovolně o život bojovník. Může to být výchozí bod k přečtení metafory, ale zbytek filmu je přímočarý. Z výjevu se dostaneme na televizní obrazovku, z obrazovky ke skupině tanečníků. Zdá se, že spolu jako skupina rozehrají vztahy a společný tanec, ale z mobilního telefonu v ruce jedné z žen se do centra dění dostává postava složená z bodů jako při skládání virtuálního těla, je to muž, hřímající a hrozící jako politický vůdce. Je zřejmé, že pod dojmem tohoto muže nastává proměna a její toxický vliv se chopí celého společenství. Zbývající čas poměrně dlouhého filmu je naplněn rytmickým, většinou synchronizovaným tancem hraničícím s extatickým běsněním, jeho obsah je možné přečíst brzy, ale přesto trvá další minuty a minuty, přes vyčerpání interpretů. Lokace zanedbaného domu či paláce může evokovat až vězení. V jednom okamžiku se tanečníci objevují skutečně v zanedbaném v oblečení vězňů, je to vše zřejmý odkaz na historické události holocaustu a dějiny nacismu a fašismu v Evropě. Opakování pohybových vzorců se navzdory závažnosti tématu stane brzy ubíjejícím v jiném smyslu, než by mělo, místo vyburcování začne uspávat, a to není dobře. Tanečníci možná při natáčení vypouštěli duši, ale bylo to opravdu potřeba? Navíc i téma samotné sice patří k těm, na které by se obecně vzato nemělo zapomínat a je dobré je oživovat znovu a znovu, jenže s množstvím filmů a knih, které se ho již ujaly, je kus od kusu a pokus od pokusu obtížnější najít k němu jinou cestu a nabídnout originální pohled. Asi není možné podle filmového sestřihu získat jasnou představu o původním díle, protože jde o divadelní choreografii, která je jinak velmi slavná.
Vítaným vyvážením byl film a choreografie Philippa Decouflého, který vytvořil pohybovou parodii na barokní i klasický tanec v prostředí volné přírody hor, Savojských Alp. Na hudbu Antonia Vivaldiho rozehrál třídílnou hříčku, která čerpá „vesele i vážně“ z pohybového kánonu akademické techniky v kontrastu s prostředím i s odlehčenými vztahy mezi protagonisty. Duet žen, v němž hlavní roli hrají vlasy a jejich štíhle vysoustruhovaná těla, byl vážný, ne tak ale exhibice u baletní tyče ve volném prostoru. A pak závěrečná část s barevnými pletenými celotrikoty a přírodními maskami evokujícími jakési extravagantní lidové umění, které zjevně neexistuje, ale vypadá zcela uvěřitelně. Tanečníci se chopili komických charakterů a vzájemného škádlení, jako kdyby tu ožili baletní Louskáčkové i Petruškové, každý s prostorem ukázat své kvality, které někdy v rámci fyziotypu překvapí. Diváci se při sledování tohoto kusu užili opět více energie a proměnlivosti (dynamika sama o sobě neznamená život, i zarytě se udržující rytmus může mít opačný efekt, jak jsme viděli předtím).
Celá série kurátorovaných filmů byla ovšem uvedená dílem českým – krátkým snímkem Lady M, který připravila režisérka Tereza Vejvodová spolu s Miřenkou Čechovou jako poctu pro taneční myslitelku, esejistku a pozoruhodnou personu – Ninu Vangeli. Snímek vznikl za pandemie a jeho leitmotivem je úvaha o agresivitě a ubližování, o násilí. A o tom, jak málo je spojováno s ženskými postavami a hrdinkami nejen divadla. Film se nesnaží Ninu stylizovat do divadelní role. Je pozoruhodné, jak přes atributy, jakými jsou kostým a koruna, zůstává sama sebou, respektive je osobností, která nepotřebuje korunu k tomu, aby byl patrný její majestát. Vždy v ní totiž bylo přítomno něco exotického a neobvyklého, co podtrhuje rozměr její osobnosti. Záběry na ruce jsou téměř všeříkající, a její lahodný hlas hovořící o Shakespearovi odkrývá hlubiny zvící Mariánského příkopu. Vizuálním protějškem Niny je Inga Zotova Mikshina, s vizáží mladé panovnice svého života. U filmu je ovšem dosti obtížné eliminovat situační pobavení, které vyvěrá z toho, když známe interprety a prostředí. Bar Paláce Akropolis se změnil v noční klub zakouřený dýmem a prozářený diskotékovými světly, Miřenka se transformovala v DJ vamp a Halka Třešňáková, Cecille da Costa a Jindřiška Křivánková jsou vtěleny do dokonale šikanózního osazenstva podsvětí. A z obrazovky na baru se line další esence násilí, ovšem vše se odehrává tak rychle, že stěží lze postihnout obsah a docenit výběr (ale i to k uměleckému dílu patří, že jeho jednotlivé střípky jsou pouhým okem nerozeznatelné, ale ve skutečnosti se skládají ve výsledný celek každou jednotlivost ve skutečnosti zaznamenáváme, ačkoliv si ji přímo nevybavujeme). Ale jakkoliv v člověku tohle všechno může vzbudit pobavení, Nina sama se rozhodně vzpírá jakékoliv parodii. Jak říkám, ať už by měla na hlavě korunu nebo džber dehtu, nejen že se otočíme ženská i chlap, ale vždycky vycítíme, že máme tu čest s Někým. Zasloužila by si jistě prostornější zvěčnění, buď skutečnou fiktivní, abstraktní roli v artovém filmu, anebo dokument, respektive video esej, který by zachytil její myšlenky o současném tanci a pohybovém divadle. A nemusela by si nad tím vším mýt ruce, ať už ve žlutých rukavicích nebo bez rukaviček. Každopádně díky za tuhle miniaturu, pojďme si ji čas od času v divadlech před představením promítat.
Dokumentární filmy FTF 2023
Na Festivalu tanečních filmů se v přebohatém programu, který je hostinou pro diváka, leč trochu peklem pro novináře, objevily hned tři dokumentární filmy – v premiéře snímek o českém choreografovi Václavu Kunešovi, životopisný dokument Alvina Aileyho a také dokument o tvorbě italské tanečnice a choreografky Silvie Gribaudi.
Film Václav Kuneš – Od 420PEOPLE k 42+PEOPLE režírovala Slobodanka Radun a předkládá v něm citlivý obraz citlivého umělce, který s neúnavnou pílí jde za cílem rozvíjet český současný tanec. Dokument střídá tři roviny. Jednak uměleckou retrospektivu Václavovy kariéry, jejímž hlavním rozhodujícím momentem byl konkurz do juniorského souboru Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána. Václav skromně rekapituluje svou dráhu tanečníka, nechybí tu okamžik odchodu na volnou nohu a setkání se Saburo Teshigawarou, a samozřejmě zrod 420PEOPLE. Souboru, který se brzy stal prestižním, a přitom jako jeden z mála si zachoval trvale punc taneční rodiny, ačkoli se v něm vystřídalo už mnoho umělců a dá se říci, že jednu generaci již odchoval. Výpovědi současných členů jsou stejně mile dojemné jako sledovat tváře svých přátel, s jakým nadšením formovali soubor před deseti, dvanácti lety. Mimochodem uvažuji o tom, že vlastně stejnou výpovědní hodnotu má nejen to, kdo ve snímku mluví, ale i kdo v něm přítomen není.
Další linie představuje tanečníkův svět se vším všudy – rodinu, domácnost, jeho koníčky, péči o tělo i o duši. Ačkoliv ve filmu nezaznělo nic výslovně konkrétního o jeho současné očistné umělecké pauze, cítíme z něj touhu po zklidnění a extrémně důležitý pud sebezáchovy. Václav je asi součástí toho jednoho promile moderního lidstva, co cítí blížící se okamžik vyhoření v tak velkém předstihu, že mu dokáže preventivně zabránit. A vlastně tak i ochránit své okolí i své umění. Je to dar. Nechybí vyznání všem druhům tance a samozřejmě i kapitola porotcování StarDance.
Třetí rozměr filmu, jakýsi jeho pevný rám, který určuje dramaturgický oblouk, v němž můžeme sledovat ucelený příběh, je zachycení vzniku nové programové linie 420PEPLE, tedy 42+PEOPLE, tvorba pro tanečníky, kteří dospěli do středního věku 42+, a přitom jsou stále vynikajícími aktivními interprety a osobnostmi, které mají tu nejlepší možnost čerpat ze své zralosti a zkušeností. (kéž by to o sobě mohl na prahu středního věku říci každý z nás.) Kamera sledovala vznik pilotního dílu – duetu Where, který choreograf vytvořil pro sebe a tanečnici Helenu Arenbergerovou. (Recenzi najdete ZDE.) Jako diváci máme možnost nahlédnout do průběhu zkoušek už od prvního dne, do hledání pohybového materiálu a vidět i autentické rozhovory umělců při práci. Programová řada 42+PEOPLE se má rozvíjet dál a ukázat sílu a potenciál zralých tanečníků.
Václavu Kunešovi zde byla předobrazem třetí odnož Kyliánovy nizozemské skupiny, NDT 3. Ta už sice neexistuje, ale její odkaz je aktuální a inspirace trvalá. Nejde jen o to, že tanečník sleduje změny ve svých fyzických možnostech, s tím bude bojovat jednou každý performer, ostatně každý člověk. Ale jevištní i životní zkušenost skutečně nabízí mnoho příležitostí a je to více než jen hledání cesty ze situace, která je negativní, jádrem je načerpání ze zásob jako z pokladnice. Překážky jsou jen zdánlivé, ve skutečnosti jsou východiskem k objevování nového tvarosloví a výrazu. Dokument se o tom snaží hovořit také. Za dalších 42 let můžeme zkusit natočit novou bilanci…
Film s jednoduchým názvem Ailey divákům představuje v celovečerním formátu osobnost a dílo amerického choreografa, který emancipoval afroamerický tanec na jevišti, dal umělecký hlas své generaci a zapsal se nesmazatelně do kánonu největších tanečních děl 20. století. Jeho příběh je rámován tvorbou inscenace k jeho poctě, je příběhem nejen jednoho tanečníka, ale také celé komunity.
Spíše než na kontext vývoje moderního tance, v němž se samozřejmě Aileyho dílo pohybuje, se soustředí na společenský, kulturní a politický aspekt. Ukazuje umělce, který jako Afroameričan narozený za hospodářské krize v roce 1931 neměl před sebou příliš dobré vyhlídky, a přitom si ukázkovým způsobem splnil „americký sen“, stal se světově uznávaným umělcem a jedním z hlasů svého lidu. Dokument citlivě akcentuje i jeho lidskost a otevírá poměrně otevřeně otázky vnitřní psychické nestability, osamělosti výjimečného tvůrce, která je velkému talentu obvykle souzená, jeho nejistot a pochybností, které nemá s kým sdílet.
Film přináší nejen ukázky ze záznamů premiér některých ikonických choreografií, jako je River nebo Revelations, snímky zachycující život afroamerické komunity v době Aileyho dětství nebo mládí a různé významné události své doby, ale využívá také unikátní reportáž, která vznikla v posledním roce Aileyho života, takže i přes propast čtyřiatřiceti let od jeho smrti provází diváka filmem i choreograf sám a jeho autentické výpovědi. Jde o klasický typ dokumentárního snímku, který zbytečně neexperimentuje a nehledá nutně novoty tam, kde nejsou potřeba, ale poctivý kus dokumentaristické práce, který na správném místě dokáže i dojímat.
Z filmu o Silvii Gribaudi a její práci se ženami si pusťme alespoň trailer:
Po vyhlášení vítězných snímků patřil závěr večera tradičně odlehčenějšímu pohledu na zapojení tance do reklamního průmyslu. Ono to není vždycky jen k smíchu nebo posměchu, ačkoliv občas připomíná tanec v reklamě spíš nezdařilou parodii. Okolo řady značek se však „točí“ tak vysoké částky, že si mohou v propagaci dovolit ty nejlepší choreografy a ti si zase mohou střihnout miniaturu, která by jinak byla mimo jejich možnosti. Je náramně jednoduché najít na všem to špatné, náročnější možná je uvědomit si, že umění se nemusí nutně zaprodávat, že může s komercí nejen koexistovat, ale tam, kde je vše v pořádku i po etické stránce, může přinést i dobrý účel. Viděli jsme reklamy s tanečními a pohybovými prvky od značek, jako je Reserved, Burberry, Coca Cola, Nike, Meta a další. Některé berou tanec seriózně nebo jako videoart s přidanou hodnotou a skutečně tvoří vizuálně bohaté mikro filmy. Jindy si firmy samy dokážou ze svých principů utahovat, jako Mercedes Benz a jeho reklama s tančícím kuřetem. Ostatně, posuďte sami – výběrem roztančených reklam se s vámi rozloučíme a loučí se i Festival tanečních filmů 2023:
Soutěžní filmy II. a III. bloku:
Shells / Schránky
Rok: 2022, režie: Marie Magdalena Kochová, choreografie: Jarek Lambor, země původu: Česká republika
As Big as the Sky
Rok: 2022, režie: Lindsay Clipner, choreografie: Katerina Beckman, země původu: Velká Británie
Herbarium
Rok: 2021, režie: Iwona Pasinska, země původu: Polsko
Selfmotion
Rok: 2022, režie: Martin Bystriansky, země původu: Česká republika
Lucid Green
Rok: 2020, režie a choreografie: Joseph Gebrael, země původu: Libanon
Guide Us
Rok: 2022, režie: Jiyuan Ler, země původu: Singapur
Handstitched
Rok: 2022, režie: Virginia Broyles, Chris Lee, choreografie: Virginia Broyles, země původu: USA
Swans never Die
Rok: 2022, režie: Luca di Bartolo, země původu: Itálie
Chameleon
Rok: 2022, režie: Kat Cooley, země původu: Velká Británie
Boundless
Rok: 2022, režie: Wiliam Pope, země původu: Velká Británie
X. Y.
Rok: 2019, režie: Xidan Zhang, Jingrong Li, země původu: Čína
Re:
Rok: 2022, autoři: Yi Hng Tan, Leonard Yee, země původu: Singapur
Reminiscences
Rok. 2022, režie a choreografie: Virginie Brunelle, země původu: Kanada
Barbarian: Origins
Rok: 2022, režie: Romain Rachline Borgeaud, země původu: Francie
Palace
Rok: 2021, režie: Omer Ben-David, choreografie: Megan Rachel Doheny, Ilya Nikurov, země původu: Izrael
Circle
Rok: 2022, režie: Phillip Kaminiak, země původu: USA
New Normal
Rok: 2021, režie: Jakub Jahn, choreografie: Nataša Novotná, země původu: Česká republika
Into the Arms of Sunshine
Rok: 2022, režie: Craig Moore, země původu: Jihoafrická republika
Contrapesto
Rok: 2022, režie: Kati maria Kallion, země původu: Finsko
Park
Rok: 2022, režie: Iván Asnicar, Ailén Cafiso, země původu: Argentina
Lady M
Rok výroby: 2023, režie: Tereza Vejvodová, choreografie: Miřenka Čechová, země původu: Česká republika
Dive
Rok výroby: 2021, režie: Oscar Sansom, choreografie: Sophie Laplane, země původu: Velká Británie
Political Mother: The Final Cut
Rok výroby: 2021, režie: Hofesh Shechter, choreografie: Hofesh Shechter, země původu: Velká Británie
Vivaldi’s
Rok výroby: 2019, režie: Philippe Decouflé, choreografie: Philippe Decouflé, země původu: Francie
Václav Kuneš – Od 420PEOPLE k 42+PEOPLE
Režie: Slobodanka Radun
Rok výroby: 2022
Ailey
Režie: Jamila Wignot
Rok výroby: 2021
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
