Festival tanečních filmů 2023 (2): Žeň krátkých filmů i výrazných osudů

Festival tanečních filmů i ve dvou hlavních dnech přinesl množství snímků a s nimi zážitků. Letošnímu ročníku dominovaly dokumenty výrazných osobností tanečního světa, záslužným počinem bylo zprostředkování hned dvou projekcí velkého dokumentárního filmu o marickém choreografovi Alvinu Aileym, a portrét tuzemského choreografa Václava Kuneše je také zaslouženým připomenutím, jak se v posledních patnácti letech vyvíjela část naší taneční scény. A k festivalu samozřejmě patří i záplava krátkých tanečních filmů.

Podívejme se nejprve na zoubek dalším blokům soutěžních snímků, z nichž vybírala porota ve složení Jana Návratová (ředitelka festivalu), Ágota Harmati (ředitelka filmového festivalu Moovy v Kolíně na Rýnem) a Tomáš Hubáček (režisér, scénárista a pedagog JAMU). A měli plné ruce, tedy spíš oči, práce.

Krátký film Shells / Schránky byl u nás promítán například v říjnu ve Studiu Maiselovka, v domovském prostoru 420PEOPLE. Projekce proběhla mimo jiné za přítomnosti mladé režisérky Marie-Magdaleny Kochové, choreografa a jedné z tanečnic Tanztheater Wuppertal, protože jeho hlavním protagonistou krátkého snímku je Jan Minařík, který byl jedním z nejvýraznějších interpretů v době největší slávy tohoto souboru. (Prozíravější reportér by si třeba z té akce schoval poznámky, že ano…) Film nemá dokumentární charakter, ale role profesionálního tanečníka zdůrazňuje jeho téma, námět, kterým je určitý druh bezmocnosti, v níž zanechává člověka čas a stáří. Metafora je relativně prostá – stárnoucí tělo jako past, klec, schránka, která uzavírá stále ještě živou touhu po pohybu. A kolem něj se uzavírá další past, která je již konkrétní a fyzická. Film je situován do domova pro seniory a nechává postupně vyniknout kontrastu mezi (hranou) nemohoucností a z nitra vyvěrající síly, která je stále přítomná i ve stárnoucím těle. Vnější viditelnou metaforu zastupuje maketa výtahu, do kterého je klient-tanečník uzavřen. Prostor se stále zmenšuje a zmenšuje, odolává tlaku jeho rukou a jejich úderů. Stáří vítězí a zůstávají vzpomínky a několik záznamů divadelních inscenací.

As Big as the Sky je krátký několikaminutový snímek z USA využívající rychlejšího střihu a polocelků, zachycuje tanec v prostoru města, využívá různé úhly pohledu na pohyb, vše v rychlém a dynamickém sledu. Pokud mne neklame paměť, kostýmy akcentují pastelové barvy a atmosféra je prosluněná. Film však nezůstane v paměti dlouho… Snímek Herbarium je vtipnou choreografickou kompozicí odehrávající se ve vertikálním pohledu, je zachycována staticky, prakticky bez jakéhokoliv střihu a pohybu kamery. Pohled z jednoho úhlu. Zajímavá tedy není filmařská práce, ale vtipně pojatá choreografie, ve které tanečníci musí všechny pohyby provádět na zemi. Imitují zvířata, růst rostlin, dostávají se dialogů, hádek, sporů, milostných obětí. Rozrážejí množství zelených listů či květů, až jsou nakonec i s nimi odváti, a to vše na lyrickou hudbu Edvarda Griega ze suity Peer Gynt, jejíž především první část je až notoricky známá. Je otázkou, zda vůbec hodnotit snímek z hlediska filmu, ale jako choreografická miniatura funguje perfektně.

Selfmotion je film československé provenience natočený ve Zlíně. Soustředí se na příběh dívky, která sestupuje do podzemí a hledá sama sebe v hlubinách patrně vlastní duše. Nemyslím, že jde o příliš původní záměr nebo metaforu. Odpojení se od skupiny dívek tančících synchronizovaně v bílých kancelářských košilích; připodobnění podvědomí ke kriminálnímu podsvětí; prostředí nepřátelského tanečního klubu; setkání s postavou v kápi, která je vnitřním démonem, to už je snad i klišé. Kamera se občas rozmáchne do pocitu závratě, ale já mám především neodbytný pocit, že se divám na vidoklip z 90. let nebo přelomu milénia. Takže doufám, že parodie byla záměrem… Krátký film Lucid Green byl zajímavý zrychleným pohybem tanečníka, který rozehrál tradičně moderní sólo před rozpadajícím se domem a v přírodě. Film by měl být součástí trilogie, dá se tedy předpokládat, že smysl vynikne až tehdy, kdy jsou všechny části pospolu. Guide Us ze Singapuru je zase obvyklou metaforou, která by se dala nazvat „objev sebe skrze tanec“. Ve výjevu zastihujeme stárnoucího údržbáře, který v prostoru staré budovy, která by mohla být taneční školou i sportovištěm, naslouchá ztraceným hlasům někdejšího života a pak jej rytmus z porouchaného tranzistoru přiměje k tanci. Změnu prostředí evokuje přebarvení filmu na červenou či fialovou, ale pracuje právě spíše barva než samotná kamera. Obávám se, že celý film je spíše nechtěně komický a že reálně vážné poselství nepodává, ale kdo ví, jak zapadá do kultury místa svého vzniku, i to je třeba vzít v potaz. Navíc byl vytvořen v době pandemie a je vyjádřením frustrace z nemožnosti tvořit, což je pochopitelné, vzhledem k tomu, že vznikl v té části světa, kde byla opatření skutečně velmi striktní.

Film Handstitched připomíná bláznivou party na louce v panenské přírodě, ale ještě víc reklamu na svíčky ve tvaru ovoce. Je v něm trochu moc blýskavého pozlátka, trochu moc přeslazené růžové a trochu moc usilovnosti… Tak hlavně, jestli po sobě všechny rekvizity tým také sklidil. Zato miniatura Swans Never Die je skutečně vtipná, vyvedená ve zrychleném pohybu po způsobu starých grotesek. Tanečnice ukazuje, že proskočit se na pláži lze za jakéhokoliv hudebního doprovodu a že veselý spirit skutečně neumírá. Chuťovka za bravo. Krátký film Chameleon zachytil choreografie odehrávající se horizontálně na lanech, bylo v něm více střihu než práce s kamerou, ale právě střih se postaral o dynamiku díla. Příliš mnoho se v něm ale – a v některých dalších také – mluví. Jako by se autoři báli, že tanec a pohyb nebude jako prostředek sdělení stačit? Tak proč potom natáčet s tanečníky a nevytvořit raději tradiční film, když médiu pohybu tolik nedůvěřují? Právě tak v Boundless, který uzavíral druhou třetinu. Je to svěží černobílá miniatura připodobňující krásné tělo baletního tanečníka k rozpínající se hvězdokupě, či černé díře, která svou gravitací zastiňuje okolní vesmír. Nebeská tělesa jistě v jistém smyslu tančí stejně jako my lidé. Poezie je v pohybu a v obrazu, ve slovech je zbytečná. Navíc se publikum nikdy nebude moci soustředit na text a překládat si ho do své mateřštiny, když zároveň sleduje několik rovin vizuálních znaků.