Fibichova Nevěsta messinská v Plzni

  1. 1
  2. 2
Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v sobotu 7. dubna v historické budově Velkého divadla premiéru významného operního díla Zdeňka Fibicha Nevěsta messinská podle Schillerovy tragédie, na text Otakara Hostinského. V hudebním nastudování dirigenta Jiřího Štrunce, v režii ředitele Divadla J. K. Tyla Martina Otavy. Ten si zvolil pro jevištní realizaci díla osvědčený tým – scénu navrhl Ján Zavarský, kostýmy Dana Haklová, ve smysluplném utváření světelného designu se vícekrát výborně etabloval Antonín Pfleger. Pohybová spolupráce je modelována Karlem Basákem, v tomto díle podstatné sborové scény nastudoval sbormistr Zdeněk Vimr.
Zdeněk Fibich: Nevěsta messinská – DJKT Plzeň 2018 (zdroj DJKT / foto Martina Root)

Dodám pro úplnost, že jsem byl patrně vzácným svědkem uvedení Nevěsty messinské v Plzni roku 1976, a s překvapením zjišťuji, že od tohoto roku již nikdy nebyla tato opera v Plzni uvedena. České tituly mizí postupně z povědomí, chybí zřetelnější zájem se s nimi seznamovat a s trochou patriotismu je prosazovat. Proto jsem za každý titul z českého trojhvězdí romantiků Smetana – Dvořák – Fibich, kteří se dokázali vřadit do evropského hudebního kontextu, velmi vděčen.

Uvedení kteréhokoliv díla Zdeňka Fibicha chápu v dnešní době jako kulturní událost. Fibichova Nevěsta messinská byla provedena poprvé v Národním divadle v Praze roku 1884. Ovšem až v květnu 1909 se dočkala vynikajícího provedení pod taktovkou skvělého Karla Kovařovice (dnes porůznu absurdně občas snižovaného…). Škoda, že doby, kdy pražské Národní divadlo udržovalo ve stálém kmenovém repertoáru podstatu děl českých klasiků, kompletního Smetanu i Janáčka, kdy krajská divadla mívala ve stálém programu běžně alespoň dvacet titulů, jsou zatím v nedohlednu.

Zdeněk Fibich jako třetí v trojhvězdí českých romantiků je skladatelem nedoceněné dimenze, jeho díla obsahují snivý lyrismus, baladičnost i tragický patos. Proč se však Fibich takřka nehraje a neměl to vlastně nikdy snadné, ač již Otakar Ostrčil přinesl fibichovskou ideu, aby ji po celou svou éru uskutečňoval renesancí jeho díla? Je to zřejmě introverze, tragika spojená s bezvýchodností, bez životního jasu a optimismu. Stojí částečně za atributem poněkud chladného vztahu k Fibichovi od samého počátku až po dnešek, kdy se přidal zmíněný fenomén absence kmenového repertoáru, tudíž obecněji úzký repertoár. Operní tituly divadel jsou zúženy na okruh titulů hraných pro abonmá. Tím nezbývá dostatečný prostor právě pro českou klasiku, což je oproti minulosti největší rozdíl. Pro mne dosti závažný. Snad bude v tomto ohledu líp. Vždyť Pád Arkuna v Praze vzbudil kladné ohlasy z mnoha stran.

Proto je uvedení Fibichova díla zásadního tragického patosu cenné. Fibich vytvořil neobyčejně jednolité hudební drama, s textem zpracovaným zakladatelskou osobností české estetiky – Otakarem Hostinským. Sbor je zde exponován jako mluvčí zástupu zasahujícího do děje. Osud je Fibichovi výslednicí dějů, které se musí každý podrobit. Důsledně motivicky zpracovaný typ díla wagnerovského charakteru (což již není dnes sebemenší výtka, národní obrození máme za sebou) představuje jedno z důležitých děl české operní tvorby. Díky poválečné éře interpretační péče o českou hudbu máme dokonce tři nahrávky a televizní zpracování (1982).

Zdeněk Fibich (zdroj archiv)

Nutno také dnes zdůraznit, že Fibich miloval dílo Bedřicha Smetany, byl důsledným stoupencem Smetanovým v bojích o jeho operní tvorbu, právě spolu s Otakarem Hostinským, libretistou Nevěsty messinské. Malou poznámku si dovolím k Fibichovu dílu instrumentálnímu, neb Fibich je dnes polozapomenutým skladatelem. Vysoké popularity se Fibich dočkal selankou V podvečer, z níž se hraje či spíše hrál Poem i na produkcích populární hudby. Rovněž kantáta Jarní romance dosahovala neobyčejné míry obliby. Fibich napsal tři cenné symfonie, v nichž je uložen osobitý autorův rukopis a výtečná orchestrální instrumentace. Tato tvorba by stála za popularizaci u nás, ale i při hostování českých symfonických orchestrů v zahraničí. Jde o díla kompozičně skvělá. Mají dosud šanci na úspěch, zatímco operní tvorba, přes obrovskou snahu vynikajících dirigentů, jakými byli Kovařovic, Ostrčil, Talich, Krombholc, Liška, Jílek, má již na úspěch ve světovém kontextu šanci menší. Romantismus je v opeře příliš přeplněný hudební styl, opera jako žánr se nejvíce identifikuje právě s tímto slohem. Je těžké se opožděně hlásit o slovo zrovna v tomto hudebním stylu.

Fibichovo dílo nastudoval hudebně v Plzni dirigent Jiří Štrunc, režijního ztvárnění se ujal režisér a ředitel plzeňského divadla Martin Otava, jenž zřejmě miluje díla monumentální tragiky. Dirigent Jiří Štrunc je osvědčeným operním dirigentem s citem pro výstavbu velkých ploch, jeho gesto je exaktní, srozumitelné, dovede pracovat smysluplně s orchestrem v technické i výrazové složce. To se projevilo homogenním zvukem v orchestru, intonačně pevným a vyrovnaným. S technicky jistou, autorem hojně využívanou žesťovou sekcí, výraznou skupinou violoncell, přednášející plastické hudební fráze. Jistě, zůstává ještě rezerva ve spodní dynamice, která je dobře možná, jak ukázala interpretace smutečního pochodu. Na perle díla, smutečním pochodu, který je organickým vstupem ke třetímu jednání, si dal Jiří Štrunc zřetelně v tektonice záležet, vyzněl přesvědčivě na cestě od pianové dynamiky k fortissimu vrcholu. Čili spodní dynamické odstíny je třeba jen ještě důsledněji prosadit na více místech díla.

Plzeňskému divadlu se vydařilo obsazení sólových rolí. Zejména mužské party přinesly moc dobré, mnohdy objevné, perspektivní výkony mladých pěvců, se kterými se zřejmě budeme častěji per futurum setkávat. Toto jistě již neplatí o osvědčeném tenoristovi Richardu Samkovi, ze kterého se stal žádaný pěvec nejen u nás (hostuje s úspěchem mimo jiné v Drážďanech i Linci). V rolích prvooborového českého tenorového repertoáru je vlastně štěstím, že tohoto umělce máme. Pěvec v posledních letech neobyčejně vyspěl v technické jistotě, jeho krásně zabarvený spinto tenor je měkký, nosný, krásně koncentrovaný v masce, tím ve vysokých polohách pevný. Náročná role Dona Césara mu výborně leží, vybavovala se mi při poslechu jeho frázování nahrávka s legendou české interpretace – Ivo Žídkem (Césara nahrál třikrát). Škoda, že dnes není doba permanentního nahrávání českých oper ve firmách typu Supraphonu či v rozhlasu, soudobá generace umělců se nemůže „zvěčnit“ pro budoucnost jako zmíněný Žídek.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Fibich: Nevěsta messinská (DJKT Plzeň 2018)

[yasr_visitor_votes postid="292000" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments