Fibichova Nevěsta messinská v Plzni

  1. 1
  2. 2
Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v sobotu 7. dubna v historické budově Velkého divadla premiéru významného operního díla Zdeňka Fibicha Nevěsta messinská podle Schillerovy tragédie, na text Otakara Hostinského. V hudebním nastudování dirigenta Jiřího Štrunce, v režii ředitele Divadla J. K. Tyla Martina Otavy. Ten si zvolil pro jevištní realizaci díla osvědčený tým – scénu navrhl Ján Zavarský, kostýmy Dana Haklová, ve smysluplném utváření světelného designu se vícekrát výborně etabloval Antonín Pfleger. Pohybová spolupráce je modelována Karlem Basákem, v tomto díle podstatné sborové scény nastudoval sbormistr Zdeněk Vimr.
Zdeněk Fibich: Nevěsta messinská – DJKT Plzeň 2018 (zdroj DJKT / foto Martina Root)

Dodám pro úplnost, že jsem byl patrně vzácným svědkem uvedení Nevěsty messinské v Plzni roku 1976, a s překvapením zjišťuji, že od tohoto roku již nikdy nebyla tato opera v Plzni uvedena. České tituly mizí postupně z povědomí, chybí zřetelnější zájem se s nimi seznamovat a s trochou patriotismu je prosazovat. Proto jsem za každý titul z českého trojhvězdí romantiků Smetana – Dvořák – Fibich, kteří se dokázali vřadit do evropského hudebního kontextu, velmi vděčen.

Uvedení kteréhokoliv díla Zdeňka Fibicha chápu v dnešní době jako kulturní událost. Fibichova Nevěsta messinská byla provedena poprvé v Národním divadle v Praze roku 1884. Ovšem až v květnu 1909 se dočkala vynikajícího provedení pod taktovkou skvělého Karla Kovařovice (dnes porůznu absurdně občas snižovaného…). Škoda, že doby, kdy pražské Národní divadlo udržovalo ve stálém kmenovém repertoáru podstatu děl českých klasiků, kompletního Smetanu i Janáčka, kdy krajská divadla mívala ve stálém programu běžně alespoň dvacet titulů, jsou zatím v nedohlednu.

Zdeněk Fibich jako třetí v trojhvězdí českých romantiků je skladatelem nedoceněné dimenze, jeho díla obsahují snivý lyrismus, baladičnost i tragický patos. Proč se však Fibich takřka nehraje a neměl to vlastně nikdy snadné, ač již Otakar Ostrčil přinesl fibichovskou ideu, aby ji po celou svou éru uskutečňoval renesancí jeho díla? Je to zřejmě introverze, tragika spojená s bezvýchodností, bez životního jasu a optimismu. Stojí částečně za atributem poněkud chladného vztahu k Fibichovi od samého počátku až po dnešek, kdy se přidal zmíněný fenomén absence kmenového repertoáru, tudíž obecněji úzký repertoár. Operní tituly divadel jsou zúženy na okruh titulů hraných pro abonmá. Tím nezbývá dostatečný prostor právě pro českou klasiku, což je oproti minulosti největší rozdíl. Pro mne dosti závažný. Snad bude v tomto ohledu líp. Vždyť Pád Arkuna v Praze vzbudil kladné ohlasy z mnoha stran.

Proto je uvedení Fibichova díla zásadního tragického patosu cenné. Fibich vytvořil neobyčejně jednolité hudební drama, s textem zpracovaným zakladatelskou osobností české estetiky – Otakarem Hostinským. Sbor je zde exponován jako mluvčí zástupu zasahujícího do děje. Osud je Fibichovi výslednicí dějů, které se musí každý podrobit. Důsledně motivicky zpracovaný typ díla wagnerovského charakteru (což již není dnes sebemenší výtka, národní obrození máme za sebou) představuje jedno z důležitých děl české operní tvorby. Díky poválečné éře interpretační péče o českou hudbu máme dokonce tři nahrávky a televizní zpracování (1982).

Zdeněk Fibich (zdroj archiv)

Nutno také dnes zdůraznit, že Fibich miloval dílo Bedřicha Smetany, byl důsledným stoupencem Smetanovým v bojích o jeho operní tvorbu, právě spolu s Otakarem Hostinským, libretistou Nevěsty messinské. Malou poznámku si dovolím k Fibichovu dílu instrumentálnímu, neb Fibich je dnes polozapomenutým skladatelem. Vysoké popularity se Fibich dočkal selankou V podvečer, z níž se hraje či spíše hrál Poem i na produkcích populární hudby. Rovněž kantáta Jarní romance dosahovala neobyčejné míry obliby. Fibich napsal tři cenné symfonie, v nichž je uložen osobitý autorův rukopis a výtečná orchestrální instrumentace. Tato tvorba by stála za popularizaci u nás, ale i při hostování českých symfonických orchestrů v zahraničí. Jde o díla kompozičně skvělá. Mají dosud šanci na úspěch, zatímco operní tvorba, přes obrovskou snahu vynikajících dirigentů, jakými byli Kovařovic, Ostrčil, Talich, Krombholc, Liška, Jílek, má již na úspěch ve světovém kontextu šanci menší. Romantismus je v opeře příliš přeplněný hudební styl, opera jako žánr se nejvíce identifikuje právě s tímto slohem. Je těžké se opožděně hlásit o slovo zrovna v tomto hudebním stylu.

Fibichovo dílo nastudoval hudebně v Plzni dirigent Jiří Štrunc, režijního ztvárnění se ujal režisér a ředitel plzeňského divadla Martin Otava, jenž zřejmě miluje díla monumentální tragiky. Dirigent Jiří Štrunc je osvědčeným operním dirigentem s citem pro výstavbu velkých ploch, jeho gesto je exaktní, srozumitelné, dovede pracovat smysluplně s orchestrem v technické i výrazové složce. To se projevilo homogenním zvukem v orchestru, intonačně pevným a vyrovnaným. S technicky jistou, autorem hojně využívanou žesťovou sekcí, výraznou skupinou violoncell, přednášející plastické hudební fráze. Jistě, zůstává ještě rezerva ve spodní dynamice, která je dobře možná, jak ukázala interpretace smutečního pochodu. Na perle díla, smutečním pochodu, který je organickým vstupem ke třetímu jednání, si dal Jiří Štrunc zřetelně v tektonice záležet, vyzněl přesvědčivě na cestě od pianové dynamiky k fortissimu vrcholu. Čili spodní dynamické odstíny je třeba jen ještě důsledněji prosadit na více místech díla.

Plzeňskému divadlu se vydařilo obsazení sólových rolí. Zejména mužské party přinesly moc dobré, mnohdy objevné, perspektivní výkony mladých pěvců, se kterými se zřejmě budeme častěji per futurum setkávat. Toto jistě již neplatí o osvědčeném tenoristovi Richardu Samkovi, ze kterého se stal žádaný pěvec nejen u nás (hostuje s úspěchem mimo jiné v Drážďanech i Linci). V rolích prvooborového českého tenorového repertoáru je vlastně štěstím, že tohoto umělce máme. Pěvec v posledních letech neobyčejně vyspěl v technické jistotě, jeho krásně zabarvený spinto tenor je měkký, nosný, krásně koncentrovaný v masce, tím ve vysokých polohách pevný. Náročná role Dona Césara mu výborně leží, vybavovala se mi při poslechu jeho frázování nahrávka s legendou české interpretace – Ivo Žídkem (Césara nahrál třikrát). Škoda, že dnes není doba permanentního nahrávání českých oper ve firmách typu Supraphonu či v rozhlasu, soudobá generace umělců se nemůže “zvěčnit” pro budoucnost jako zmíněný Žídek.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Fibich: Nevěsta messinská (DJKT Plzeň 2018)

[Celkem: 27    Průměr: 4.1/5]

Mohlo by vás zajímat


5
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
3 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
HonzaB

Fibich se vskutku nehraje moc často. I když za poslední 4 roky je toto již třetí jeho opera inscenovaná na prknech českých divadel (vedle Pádu Arkuna ještě Bouře v Ostravě), což zas tak špatné není… Jsem zvědavý, zda s něčím nepřijde třeba Liberec, i tam mívají netradiční repertoár. Nebo Brno, když p. Hermann má režijně za sebou ten zmiňovaný Pád Arkuna. Tak třeba se někdy dočkáme i uvedení Hedy, což bych si moc přál.

uj.uj

Připojuji se k Vašemu přání, Honzo – Hedy bych si také moc přála. Fibicha mám moc ráda, na Pádu Arkuna jsem byla 3x, dokonce jsem jela i na Bouři do Ostravy :-) Vypadá to, že se teď vypravím do Plzně :-)

PepeCzech

Plzeň doporučuji – inscenace se celkem povedla a hudebně naprosto skvělé, uchvacující. I divadlo samo o sobě stojí za návštěvu. Jinak na kontě mám Pád Arkuna 2x, Ostravskou Bouři též a ještě jsem viděl zdařilé představení Nevěsty messinské v Magdeburgu několik let zpátky…;) No a začátkem října bude v Obecním domě uveden Fibichův melodram Vodník. Lístek už je doma :)

uj.uj

Ha! Fibich v Obecním domě! Děkuji za tip, to mi uniklo – jdu shánět lístek :-) Do Plzně se chystám 11. května, je to pátek, aby mi ten pozdní návrat domů nenarušil druhý den soustředění v práci. Kéž bychom se dočkali aspoň té Šárky, ta by se přece mohla líbit… Hedy bych si přála moc a Pád Arkuna bych mohla navštěvovat do nekonečna… uvidíme, třeba jednou… :-)

Cora

Je mi moc líto, že jsme v publiku působili v závěru představení chladně… Musím říci, že u mě to bylo hluboké emoční zasažení v závěru opery, pak jsem se z toho chvíli nemohla vzpamatovat, probrat. Tleskám tedy dodatečně a s velkou upřímností, protagonisté byli skvělí, bylo jim výborně rozumět a kromě již výše vychváleného zpěvu ohromili i herecky.
Jen bych se přimlouvala za děkovačku, která by dala možnost více ocenit jednotlivé výkony (před oponou?).
Alespoň na stránkách Opery plus tedy volám bravo paní Janě Foff Tetaurové, Richardu Samkovi a Janu Hnykovi.