Fibichova Nevěsta messinská v Plzni

Dodám pro úplnost, že jsem byl patrně vzácným svědkem uvedení Nevěsty messinské v Plzni roku 1976, a s překvapením zjišťuji, že od tohoto roku již nikdy nebyla tato opera v Plzni uvedena. České tituly mizí postupně z povědomí, chybí zřetelnější zájem se s nimi seznamovat a s trochou patriotismu je prosazovat. Proto jsem za každý titul z českého trojhvězdí romantiků Smetana – Dvořák – Fibich, kteří se dokázali vřadit do evropského hudebního kontextu, velmi vděčen.

Uvedení kteréhokoliv díla Zdeňka Fibicha chápu v dnešní době jako kulturní událost. Fibichova Nevěsta messinská byla provedena poprvé v Národním divadle v Praze roku 1884. Ovšem až v květnu 1909 se dočkala vynikajícího provedení pod taktovkou skvělého Karla Kovařovice (dnes porůznu absurdně občas snižovaného…). Škoda, že doby, kdy pražské Národní divadlo udržovalo ve stálém kmenovém repertoáru podstatu děl českých klasiků, kompletního Smetanu i Janáčka, kdy krajská divadla mívala ve stálém programu běžně alespoň dvacet titulů, jsou zatím v nedohlednu.

Zdeněk Fibich jako třetí v trojhvězdí českých romantiků je skladatelem nedoceněné dimenze, jeho díla obsahují snivý lyrismus, baladičnost i tragický patos. Proč se však Fibich takřka nehraje a neměl to vlastně nikdy snadné, ač již Otakar Ostrčil přinesl fibichovskou ideu, aby ji po celou svou éru uskutečňoval renesancí jeho díla? Je to zřejmě introverze, tragika spojená s bezvýchodností, bez životního jasu a optimismu. Stojí částečně za atributem poněkud chladného vztahu k Fibichovi od samého počátku až po dnešek, kdy se přidal zmíněný fenomén absence kmenového repertoáru, tudíž obecněji úzký repertoár. Operní tituly divadel jsou zúženy na okruh titulů hraných pro abonmá. Tím nezbývá dostatečný prostor právě pro českou klasiku, což je oproti minulosti největší rozdíl. Pro mne dosti závažný. Snad bude v tomto ohledu líp. Vždyť Pád Arkuna v Praze vzbudil kladné ohlasy z mnoha stran.

Proto je uvedení Fibichova díla zásadního tragického patosu cenné. Fibich vytvořil neobyčejně jednolité hudební drama, s textem zpracovaným zakladatelskou osobností české estetiky – Otakarem Hostinským. Sbor je zde exponován jako mluvčí zástupu zasahujícího do děje. Osud je Fibichovi výslednicí dějů, které se musí každý podrobit. Důsledně motivicky zpracovaný typ díla wagnerovského charakteru (což již není dnes sebemenší výtka, národní obrození máme za sebou) představuje jedno z důležitých děl české operní tvorby. Díky poválečné éře interpretační péče o českou hudbu máme dokonce tři nahrávky a televizní zpracování (1982).

Nutno také dnes zdůraznit, že Fibich miloval dílo Bedřicha Smetany, byl důsledným stoupencem Smetanovým v bojích o jeho operní tvorbu, právě spolu s Otakarem Hostinským, libretistou Nevěsty messinské. Malou poznámku si dovolím k Fibichovu dílu instrumentálnímu, neb Fibich je dnes polozapomenutým skladatelem. Vysoké popularity se Fibich dočkal selankou V podvečer, z níž se hraje či spíše hrál Poem i na produkcích populární hudby. Rovněž kantáta Jarní romance dosahovala neobyčejné míry obliby. Fibich napsal tři cenné symfonie, v nichž je uložen osobitý autorův rukopis a výtečná orchestrální instrumentace. Tato tvorba by stála za popularizaci u nás, ale i při hostování českých symfonických orchestrů v zahraničí. Jde o díla kompozičně skvělá. Mají dosud šanci na úspěch, zatímco operní tvorba, přes obrovskou snahu vynikajících dirigentů, jakými byli Kovařovic, Ostrčil, Talich, Krombholc, Liška, Jílek, má již na úspěch ve světovém kontextu šanci menší. Romantismus je v opeře příliš přeplněný hudební styl, opera jako žánr se nejvíce identifikuje právě s tímto slohem. Je těžké se opožděně hlásit o slovo zrovna v tomto hudebním stylu.

Fibichovo dílo nastudoval hudebně v Plzni dirigent Jiří Štrunc, režijního ztvárnění se ujal režisér a ředitel plzeňského divadla Martin Otava, jenž zřejmě miluje díla monumentální tragiky. Dirigent Jiří Štrunc je osvědčeným operním dirigentem s citem pro výstavbu velkých ploch, jeho gesto je exaktní, srozumitelné, dovede pracovat smysluplně s orchestrem v technické i výrazové složce. To se projevilo homogenním zvukem v orchestru, intonačně pevným a vyrovnaným. S technicky jistou, autorem hojně využívanou žesťovou sekcí, výraznou skupinou violoncell, přednášející plastické hudební fráze. Jistě, zůstává ještě rezerva ve spodní dynamice, která je dobře možná, jak ukázala interpretace smutečního pochodu. Na perle díla, smutečním pochodu, který je organickým vstupem ke třetímu jednání, si dal Jiří Štrunc zřetelně v tektonice záležet, vyzněl přesvědčivě na cestě od pianové dynamiky k fortissimu vrcholu. Čili spodní dynamické odstíny je třeba jen ještě důsledněji prosadit na více místech díla.

Plzeňskému divadlu se vydařilo obsazení sólových rolí. Zejména mužské party přinesly moc dobré, mnohdy objevné, perspektivní výkony mladých pěvců, se kterými se zřejmě budeme častěji per futurum setkávat. Toto jistě již neplatí o osvědčeném tenoristovi Richardu Samkovi, ze kterého se stal žádaný pěvec nejen u nás (hostuje s úspěchem mimo jiné v Drážďanech i Linci). V rolích prvooborového českého tenorového repertoáru je vlastně štěstím, že tohoto umělce máme. Pěvec v posledních letech neobyčejně vyspěl v technické jistotě, jeho krásně zabarvený spinto tenor je měkký, nosný, krásně koncentrovaný v masce, tím ve vysokých polohách pevný. Náročná role Dona Césara mu výborně leží, vybavovala se mi při poslechu jeho frázování nahrávka s legendou české interpretace – Ivo Žídkem (Césara nahrál třikrát). Škoda, že dnes není doba permanentního nahrávání českých oper ve firmách typu Supraphonu či v rozhlasu, soudobá generace umělců se nemůže “zvěčnit” pro budoucnost jako zmíněný Žídek.

Zatímco Richard Samek nebyl při své stabilní pěvecké kondici překvapením, milým zážitkem pro mne byl jeho jevištní barytonový partner – Don Manuel Filipa Bandžaka. Jeho zvukově bohatý, voluminózní baryton si pamatuji poprvé právě z Plzně, ze soutěže českých univerzit v Masných krámech, kde jsem byl tehdy v porotě. Výkon tohoto mladého pěvce, tehdy již absolventa Moskevské konzervatoře, nás velice zaujal. Uplynulo víc než deset let a jsem svědkem Bandžakova operního debutu v české tvorbě, opět příznačně v Plzni, v titulu Zdeňka Fibicha. Bandžak vládne bohatým volumenem technicky dobře školeného barytonu, zvládnutého zejména ve středních a vyšších polohách, s velmi dobrou dikcí. Líbil se mi jeho pěkně artikulovaný “í” vokál. Srozumitelnost jeho projevu v češtině je příkladná. Pěvec má za sebou již řadu úspěchů v zahraničí, za adekvátní příležitost v Čechách budiž plzeňským šéfům dík.

Podobně dali v Plzni příležitost talentovanému mladému basistovi Janu Hnykovi, jenž dovede ihned po pár pěkně postavených hudebních frázích role Kajetána upoutat znělostí svého objemného basu. Ano, v tomto směru opravdu není malých rolí. Basovou roli sluhy Diega ztvárnil na očekávané úrovni liberecký basista Pavel Vančura, ansámbl mužských rolí vhodně dotvářel v roli Bohemunda průbojný tenor Václava Sibery.

Přečtěte si takéJana Foff Tetourová: Cesta ke kněžně Isabelle vede přes mateřství!

Obtížná, mnohotvárná role Dony Isabelly nalezla přesvědčivou představitelku v mezzosopranistce Janě Foff Tetourové. Tato umělkyně znamená mnoho pro novodobou historii plzeňské opery. Náročnou roli zvládla se ctí, podala výkon vzácně simultánní, v jednotě pěveckého výrazu, spojeného srozumitelně s gestem a mimikou. Ivana Veberová patří rovněž k osvědčeným sólistkám plzeňské opery, které vždy splní očekávaný standard. Neměl jsem sice pocit, že tato role je její nejlepší v rozsáhlém oborovém diapasonu jejího repertoáru, nicméně zvládala vše spolehlivě a se ctí.

Sbor plzeňské opery získal ve Fibichových bohatých sborových scénách velkou příležitost pro seberealizaci. Pod vedením sbormistra Zdeňka Vimra se jí chopil a dosahoval úctyhodně vyrovnaného zvuku s pevnou intonací a velmi znělým, hutným fortissimem. Dobrým nápadem bylo zdvojení menšího počtu tenorů oktávami ženských hlasů, což velice prospělo měkčímu zvuku tenorových hlasů, byť původní cíl byl zajisté prozaičtější. Sbor velmi pružně plnil přání režiséra, bylo zřejmé, že má titul poctivě nazkoušen.

Režie Martina Otavy je nesena v duchu jistého tradicionalismu, jenž se od úspěšné premiéry Verdiho Macbetha přesně před dvěma roky jako by usadil v kolejích, ve stopě, která vzbudila ohlas. S podobným týmem, který musí logicky plnit zadání režiséra, jinak tomu ani v divadle být nemůže. Nic proti tomu, každý režisér má svůj osobitý rukopis, jenž chce zopakovat úspěchy minulé. Scéna jak naplňuje ryzí funkčnost praktickou flexibilitou, tak zajisté působí barevně zajímavým i příjemným dojmem zároveň. Režisér se tradičně zaměřuje na vztahy postav na jevišti, kde naplňuje až instinktivní očekávání diváka, krom několika z mého úhlu pohledu přepatetizovaných gest v dramatických výjevech posledního dějství. Děj zůstává zakódován v Messině dvanáctého století, není zaplať Bůh překládán do jiných historických souvislostí, což by právě u tohoto titulu bylo problematické, když jej soudobý středový typ diváka vidí jednou za život. Scéna se snaží vystihnout vnitřní realitu jádra estetiky středověku. Velmi efektní je práce se světly osvědčeného Antonína Pflegera, která se v dobrém záměru snaží diváka ohromit, až šokovat světelnými zdroji a obousměrnou projekcí.

Úctyhodný dramaturgický záměr oživit po tolika letech Fibichovo dílo se v zásadě vydařil. Premiérové publikum v Plzni však reagovalo v závěru poněkud chladně a odměřeně, byl jsem tím sice trochu překvapen, ale na straně druhé je mi to milejší než akce “vstávačů”, kteří nekriticky míní, že vstávat je prostě “in”, nechť se děje cokoliv. Ocenil jsem plzeňské publikum za zřetelně zesílený potlesk u děkovačky pana dirigenta Jiřího Štrunce, ano, on má zásadní zásluhu za nastudování a vyznění díla, bylo mi zřejmé, že operu Fibichovu studoval s chutí a vnitřním zájmem.

Začal jsem recenzi optimisticky, aspektům díla Zdeňka Fibicha jsem věnoval více místa, než by se snad v recenzi slušelo, leč bylo to jisté nutkání, vždyť Fibich se prostě skoro nehraje čili kdy jindy naleznu příležitost na určité aspekty upozornit? Abych svůj optimismus poněkud ve finále zkrotil, použiji geniální myšlenku Petra Kofroně z pořadu na ČT art. V dialogu s redaktorem Fischerem na téma uvedení Fibichova Pádu Arkuna a kladných ohlasů odvětil s trochou sarkasmu: „Tak jsme uvedli vrcholné dílo Fibicha, je pěkné, že to má ohlas. Ale dalších padesát let si ho zase nikdo nepovšimne.” Kofroňova věta se mi hluboce zakódovala svou nezakrývanou věcností do podvědomí, neb tuším syrovou pravdivost. Nicméně pevně doufám, že citovaný skepticismus se tak zcela nenaplní a vzpomenutí na Fibichovo dílo bude častější. Plzeňské opeře jsem za dramaturgický počin a zjevnou snahu o maximální interpretační naplnění velice vděčen.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Zdeněk Fibich:
Nevěsta messinská
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc (alt. Josef Kurfiřt)
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Dana Haklová
Světla: Antonín Pfleger
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Pohybová spolupráce: Karel Basák
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT
Premiéra 7. dubna 2018 Velké divadlo Plzeň

Donna Isabella – Jana Foff Tetourová (alt. Kateřina Jalovcová)
Don Manuel – Filip Bandžak (alt. Jiří Kubík)
Don Cesar – Richard Samek (alt. Tomáš Černý / Paolo Lardizzone)
Beatrice – Ivana Veberová (alt. Maria Kobielska / Petra Šimková Alvarez)
Diego – Pavel Vančura (alt. Jevhen Šokalo)
Kajetán – Jan Hnyk (alt. Josef Kovačič)
Bohemund – Václav Sibera (alt. Tomáš Kořínek)
Panoš z družiny Cesarovy – Radka Sehnoutková (alt. Zuzana Kopřivová)

www.djkt.eu