Fibichova Šárka v nastudování Aloise Klímy s pěveckými legendami

  1. 1
  2. 2

Díky Radioservisu a iniciativě Společnosti Beno Blachuta vychází řada zajímavých rozhlasových nahrávek poválečné doby na CD. Tak jako tato rozhlasová nahrávka Fibichovy opery Šárka z roku 2009. Spojuje se zde několik motivů zároveň. Jednak se nám dostávají do rukou interpretačně skvělé snímky, které vznikaly pro tehdejší, ještě Československý rozhlas v Praze. Snímky, které krom uvedení na vlnách rozhlasu de facto nikdo nezná! Nejedná se ani náhodou o diskofilům jistě známé nahrávky firmy Supraphon, které namnoze vznikaly časově v době velmi blízké. Za druhé – dnes obecněji česká tvorba není v popředí plánů našich divadel. To, co kdysi prosadil Karel Kovařovic, aby na prvním místě byla v dramaturgii Národního divadla česká tvorba, jejíž šíře předčí i velké evropské hudební kultury, se v průběhu posledních dvou dekád rozmělnilo. Tuto ideu vyznával po Kovařovicovi ještě více Otakar Ostrčil, ale i Václav Talich, rovněž pováleční dirigenti Jaroslav Krombholc, Zdeněk Chalabala, Bohumír Liška, Zdeněk Košler a celá řada dalších osobností. A tak dnes, z důvodů často ryze propedeutických, mnohým fanouškům klasické české hudby nezbývá než ji poznávat z nahrávek. Malým zájmem divadel je v současnosti, žel, postižen i Bedřich Smetana, natož řada velkých jmen po Smetanovi následujících.Takovým jménem je právě Zdeněk Fibich (1850–1900). Jeho velké dílo má prazvláštní osud. S nadsázkou bych až řekl, že se narodil ve špatné době pro svoji seberealizaci. V první polovině je jeho dílo překrýváno ohlasem Bedřicha Smetany, v té druhé zase nástupem světovosti tvorby Antonína Dvořáka. A následně byla Fibichova tvorba poněkud zatlačena do pozadí zájmu novou skladatelskou generací (Vítězslav Novák, Josef Bohuslav Foerster, Leoš Janáček). Přesto zůstane Fibich zakladatelským tvůrcem velkolepé trilogie scénických melodramů Hippodamie, ale též formy koncertního melodramu. Dílo operní kráčí důsledně v duchu reforem Richarda Wagnera, ale také Bedřicha Smetany, který byl krátkou dobu i jeho učitelem hudby. Také jeho symfonie určitě i dnes stojí invencí za plnou pozornost, osobně mám jeho 2. symfonii velmi rád. Selanka V podvečer pro symfonický orchestr je však dodnes asi jediné, co je obecněji populárnější z jeho tak rozsáhlého díla.

Opera Šárka, tahle vzrušující plnokrevně romantická báje, patří v operním odkazu také k dílům relativně populárním, nebo alespoň k více známým. Spolu s Blaníkem je jedinou Fibichovou operou s českým námětem. A připusťme si, že námětem atraktivním! Dívčí válka má v odkazu starobylých pověstí českých svou obzvláště lákavou pozici, svým až lehce erotickým podtextem. Libreto Fibichovi zpracovala zdařile Anežka Schulzová.Fibichův hudební výraz, jdoucí zřetelně ve stopách Wagnerových, se zde vrací ke Smetanovi a jeho melodičnosti hudební mluvy. Překvapuje invencí melodiky a ryzím lyrismem. Velký duet Ctirada a Šárky ve druhém dějství je snad vrcholem české hudební lyriky vůbec, svojí vroucností a výraznou melodikou jako by navazoval na nejčistší lyriku ve scénách Víta a Blaženky ve Smetanově opeře Tajemství. Opera má v duchu Smetanově i několik krásných uzavřených pěveckých čísel, nádherný zpěv Šárky, vstupní árii Přemysla, nebo působivě stupňovanou výrazovou melodiku árie Ctirada ve třetím dějství. Nádhernou hudební plochou je i vstupní zpěv Vlasty, velkou úlohu mají v opeře sborové scény.

Vždy, když si probírám dirigenty těsně poválečné éry, jsem v úžasu, kolik skvělých osobností zde bylo! Dnes k té extra třídě řadíme po Václavu Talichovi Karla Ančerla, Zdeňka Chalabalu, Jaroslava Krombholce, Otakara Jeremiáše, Václava Smetáčka. Ale byl zde také František Dyk, Otakar Pařík, František Stupka, Karel Šejna, rýsující se Václav Neumann. Alois Klíma, rodák z Klatov, pozdější učitel Jiřího Bělohlávka na HAMU v Praze, se stal teprve roku 1950 šéfdirigentem Symfonického orchestru tehdejšího Československého rozhlasu v Praze.Bylo mu pětačtyřicet let. Prezentoval se v první řadě jako praktik, schopný rychlých a pohotových nácviků, s výbornou auditivní orientací. Kdyby nebylo těchto vzácných rozhlasových nahrávek, neměli bychom ani doklad o schopnosti Aloise Klímy zvládat dirigentsky tolik složitou formu opery na výbornou. Alois Klíma je z pohledu dneška výrazný dirigent, který bez jakékoli specializace na tento žánr, uměl moc dobře konkurovat svým kolegům – operním dirigentům. Já bych dal této Klímově první nahrávce Šárky přednost před známým snímkem Supraphonu z doby jen o tři roky pozdějším (1953). Dramatismem, pevně vymezenými tempy, agogikou lyrických, vyklenutých oblouků. Ale i zřetelně pevným uchopením výrazového nervu díla je tahle nahrávka pro mne stejným unikátem, jakým je Krombholcův Dalibor na Supraphonu z téhož roku (1950). Aloise Klímu nemohu mít jen za schopného praktika, jak jej hodnotila jeho doba, on je dirigentem špičkovým svým vyhmátnutím temp, tempických proměn, exaktní prací s příznačnými motivy, neomylným citem pro dynamické vrcholy. Jen malou ukázkou je například jeho tempické a dynamické pojetí árie Přemysla s Václavem Bednářem. Existuje nahrávka téhož pěvce s dirigentem Františkem Dykem a zmíněný Chalabalův snímek. Klímovo pojetí árie je tempicky pevnější, ale má i více odstínů v ritenutech a dynamice. Toto je vždy vizitka dirigenta, pěvec bývá v těchto aspektech tím, kdo plní dirigentova zadání.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Fibich: Šárka - SOČR, A.Klíma 1950 (CD)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama