Filipika proti konzumu a vyprázdněnosti v populární hudbě

  1. 1
  2. 2

aneb Koho baví zábavové kapely? 

Trpká a bohužel nikoliv ojedinělá osobní zkušenost v kombinaci s láskou k hudbě a dlouhodobým analyzováním trendu vývoje populární hudby mě vedla k sepsání tohoto textu. Jeho cílem je vyvolat společenskou debatu.  

Hédoné či zábava k populární hudbě odjakživa patřila. Stejně tak byla populární hudba vždy úzce spjata s obecným sociokulturním vývojem společnosti. To, čeho jsme u nás poslední dobou svědky, ale už mnohdy ani zábavou není, spíše pouhým konzumem a prostředkem k vydělávání peněz. A opět to souvisí se stavem kultury v novodobé společnosti. Indikátorů je celá řada. 

Jedním z nich je třeba anketa Český slavík, přestože její prestiž rok od roku strmě klesá. Fakt, že kategorii Skokan roku vyhrála v roce 2013 revivalová skupina a kategorii Hvězda internetu „umělec“, jehož tvorba se skládá z jediného elementu, a sice vulgarity na hranici zákonnosti, je jedním z mnoha symbolů alarmujícího směřování jak samotné populárně-hudební produkce (nabídky), tak vkusu samotných posluchačů (poptávky).  

Existuje narůstající řada lidí, kteří se živí tím, že bezmyšlenkovitě reprodukují (skoro vždycky špatně) cizí hudbu a předkládají ji lidem bez jakéhokoliv konceptu, stylu, a absolutně bez jakéhokoliv vlastního sdělení, jež je přitom základem drtivé většiny takto zprzněných skladeb. Pasivní posluchač tuto ostrouhanou naservírovanou hudbu ve velkém konzumuje, aniž by vůbec přemýšlel nad tím, o čem ta hudba je, proč je, a od koho je. Hlavně, že je na co křepčit s dvojkou v krvi na plese…  Přestože latinské přísloví omne simile claudicat je nepochybně pravdivé, jeden příměr si dovolím. Představte si, že jste poctivým kuchařem, vaše práce vás baví a záleží vám na kvalitě vašich jídel. Sotva se uživíte, ale přitom všude kolem vás jsou mračna takzvaných kuchařů, kteří vydělávají desetkrát víc než vy za to, že lidem smaží bramboráky z prášku. Tito lidé je pak klidně zkonzumují a vůbec jim nevadí, že nemají žádnou chuť. Neštvalo by vás to? Mě jako hudebníka to zvedá ze židle a jen doufám, že nejsem sám. 

Pokud tyto indicie ještě nejsou dost alarmující, přidám jednu osobní zkušenost. Když jsem se jako učitel estetické výchovy ptal svých studentů na nejmenované soukromé střední škole v Olomouci, co poslouchají, nejčastější odpovědí bylo „rádio“… Pokud tedy v rádiích budou hrát exkrementy s vlaječkou a voňavkou (kýč), nebo jen exkrementy (brak), budou je tito lidé pořád poslouchat? Zatím to vypadá, že ano.  

Nejen někteří hudebníci a hudební teoretici, ale i zvukaři přitom začínají bít na poplach. „Jestli to tak půjde dál, budeme poslouchat obdélníky a čtverečky“, řekl nedávno můj příbuzný, zvukař a provozovatel nahrávacího studia. Úporná snaha dostat se lidem pod kůži se už totiž nepromítá ve snaze složit a napsat dobrou hudbu, ale ve snaze nacpat lidem do hlavy hudbu jakoukoliv a co je horší – daří se to.  

Popularitu dnes nedělá hudebník a jeho hudba, ale manažeři a mašinerie šoubyznysu. Nemluvíme zde ale o samotné popularitě. Ta existovala i v hudbě klasické. Přesto, základem takové hudby byla hudební myšlenka a na ni navázané myšlenky programní, mimohudební. Myšlenková vyprázdněnost současné produkce populární hudby je však donebevolající. O čem pojednává Řezník? Jakou svou myšlenku dává do hudby Abba Stars Revival? Přesto však jsou to vítězové největší české ankety hudební popularity.  

Pohled na aktuální stav českých hudebních televizí je rovněž tristní. Jeden nechápe, proč jediným obsahem většiny současných klipů jsou kroutící se namalované krásky s fénem ve vlasech a čtyřkami deroucími se ven. Obsah soudobých klipů se pomalu blíží pornografii. To je bohužel celosvětová norma, u nás je to ještě horší – trapně a neumětelsky toto pouze napodobujeme (Dara Rolins). Proč se u nás nikdo nepokusí o vlastní styl? Proč v rádiích a televizích posloucháme prázdné a protekční skořápky (Lucie Vondráčková, Tereza Kerndlová), normalizační hudebníky (Michal David), hvězdy sice zasloužilé a hodné obdivu, které však mají svůj umělecký vrchol desítky let za sebou (Karel Gott, Helena Vondráčková), velkohubé vulgarizátory (Řezník, Rytmus), absolutní brak (prakticky kompletní program TV Šlágr), či revivaly (Abba Stars Revival)?  

Revivalové skupiny představují zvláštní skupinu hudebníků a jejich vzrůstající popularita svědčí o tendenci určité (rostoucí) skupiny posluchačů vracet se ke starší hudbě – k hudbě, která ještě nepostrádala obsah. Pokud revivaly dělají svou práci dobře, a já znám takové, pak nic proti jejich produkci. Ke zlepšení úrovně současné populární hudby ale jinak nepřispívají. Revivaly vlastně cíleně parafrázují hudební vyjadřování určité skupiny nebo umělce, nové sdělení však nepřináší.  

Apercepce populární hudby, tedy hluboké vnímání onoho hudebního i programového (textového) sdělení (pokud jím apercipovaná hudba disponuje) stojí posluchače určitou námahu. Má ale také svoje ovoce – přináší estetický požitek. Požitkem sice můžeme chápat i hédoné, bez hudebního obsahu to ale bude jen psychologická berlička k podnícení zábavy, ale už ne hudba. Konzum, tedy akceptování čehokoliv – kýče v lepším případě, braku v horším – nestojí námahu žádnou, ale nepřináší nic. Dnešní posluchači mainstreamové produkce buď poslouchají chiméru (vyprázdněnou, nulovou hudbu), anebo se vrací k hudbě staré (viz revivaly a za zmínku stojí také nárůst sledovanosti hudebních televizí zaměřených na retro – Óčko Gold, Retro music TV). 

Budoucí vývoj je vždy těžké odhadnout a i ti nejlepší odborníci se ve svých pokusech často mýlili. Ptát se ale musíme bez ohledu na možné chyby v predikci. Je opravdu v dnešní době komunikační funkce populární hudby, čili fakt, že hudebník něco lidem sděluje, protipólem funkce hédonistické, tedy prosté zábavy?  

  1. 1
  2. 2

Reakcí (5) “Filipika proti konzumu a vyprázdněnosti v populární hudbě

  1. Hezky napsáno a s mnohým nelze než souhlasit. Řekl bych ale, že na tzv. populární („nonartificiální“, řečeno muzikologicky) hudbu bychom měli spíš pohlížet jako na „produkt“, nikoli jako na „umění“, a tudíž na ni aplikovat zcela jiná kritéria (návratnost investice apod.). Jestliže ještě před pár desítkami let mohla mít i populární hudba nějakou uměleckou úroveň (a přesto zajištěnou širokou recepci), dnes tomu tak již většinou (ne vždy!) prostě není a je třeba se s tím smířit. A jen na okraj poznámku směrem k redakci: Zdá se mi, že tento článek je již docela za hranicí tematiky O+. :)

  2. Autor clanku se bohuzel utopil v opakovani cizich slov. Jinak debaty na toto tema probihaly jiz za minuleho rezimu, tedy davno v dobe Beatles a „krale popu“ M. Jacksona. A s jakym vysledkem?
    Lide na plesech a zabavach proste budou juchat podle dechovky nebo Michala Davida. Autor ma asi predstavu, ze by bylo lepsi, kdyby tancili na Labuti jezero nebo prinejhorsim Na krasnem modrem Dunaji. V autech panu „in“ bude porad vic slyset duc-duc nez motor samotneho auta. Ale v tomhle bych problem nevidela. Proste hledat umeni v popularni hudbe je samo o sobe zvracena predstava. Ac jiz nejsem nejmladsi a mym oborem je vazna hudba, nechava me anketa Zlaty slavik chladnou. Spis me nadzvedava snaha nekoho urcovat druhym, co je dobre a co ne. Toho jsme tu drive zazili dost a dost. Prosim, nezacinejte s tim zase.

    1. :-) pravda. Zaujalo mne něco jiného: autor tohoto textu o sobě uvnitř textu uvádí, že je pedagog. V tu chvilku mi přilouskání krkolomného textu plného stále opakované hédonistiky zamrazilo. Pokud tohle napsal pedagog – je otázka, zda se už nevratně nepropadl do viru zaujatosti a nezapomněl na pedagogickou nestrannost a vyváženost.

  3. Beru to jako studentské nepříliš povedené slohové cvičení, které vyjadřuje něco, co by si autor přál, aby nastalo (protože má jistý druh hudby rád a tak ho povyšuje nad jiné), ale ono snad nenastane – naštěstí.

    Nadřazovat jeden žánr nad druhý, vlastně nadřazovat cokoliv, či kohokoliv nad jiné se mi hnusí. A tak souhlasím s jájou ( že bychom se stali konečně po mnoha polemikách názorově blízkými? :-) ) a také sobě i ostatním přeju, aby autor dozrál a pochopil, že právě různorodostí je život zajímavý a mnohotvárný a různorodost v myšlení, názorech a vkusu, které nikdo neurčuje a nikomu nevnucuje, je základem svobody jednotlivce jako bytosti i společnosti. A tak doufám, že už doba, kdy bude někdo určovat, co je co není v hudbě umělecky na výši (a nejen v hudbě) už se nevrátí.

Napsat komentář