Filipika proti konzumu a vyprázdněnosti v populární hudbě

aneb Koho baví zábavové kapely? 

Trpká a bohužel nikoliv ojedinělá osobní zkušenost v kombinaci s láskou k hudbě a dlouhodobým analyzováním trendu vývoje populární hudby mě vedla k sepsání tohoto textu. Jeho cílem je vyvolat společenskou debatu.  

Hédoné či zábava k populární hudbě odjakživa patřila. Stejně tak byla populární hudba vždy úzce spjata s obecným sociokulturním vývojem společnosti. To, čeho jsme u nás poslední dobou svědky, ale už mnohdy ani zábavou není, spíše pouhým konzumem a prostředkem k vydělávání peněz. A opět to souvisí se stavem kultury v novodobé společnosti. Indikátorů je celá řada. 

Jedním z nich je třeba anketa Český slavík, přestože její prestiž rok od roku strmě klesá. Fakt, že kategorii Skokan roku vyhrála v roce 2013 revivalová skupina a kategorii Hvězda internetu „umělec“, jehož tvorba se skládá z jediného elementu, a sice vulgarity na hranici zákonnosti, je jedním z mnoha symbolů alarmujícího směřování jak samotné populárně-hudební produkce (nabídky), tak vkusu samotných posluchačů (poptávky).  

Existuje narůstající řada lidí, kteří se živí tím, že bezmyšlenkovitě reprodukují (skoro vždycky špatně) cizí hudbu a předkládají ji lidem bez jakéhokoliv konceptu, stylu, a absolutně bez jakéhokoliv vlastního sdělení, jež je přitom základem drtivé většiny takto zprzněných skladeb. Pasivní posluchač tuto ostrouhanou naservírovanou hudbu ve velkém konzumuje, aniž by vůbec přemýšlel nad tím, o čem ta hudba je, proč je, a od koho je. Hlavně, že je na co křepčit s dvojkou v krvi na plese…  Přestože latinské přísloví omne simile claudicat je nepochybně pravdivé, jeden příměr si dovolím. Představte si, že jste poctivým kuchařem, vaše práce vás baví a záleží vám na kvalitě vašich jídel. Sotva se uživíte, ale přitom všude kolem vás jsou mračna takzvaných kuchařů, kteří vydělávají desetkrát víc než vy za to, že lidem smaží bramboráky z prášku. Tito lidé je pak klidně zkonzumují a vůbec jim nevadí, že nemají žádnou chuť. Neštvalo by vás to? Mě jako hudebníka to zvedá ze židle a jen doufám, že nejsem sám. 

Pokud tyto indicie ještě nejsou dost alarmující, přidám jednu osobní zkušenost. Když jsem se jako učitel estetické výchovy ptal svých studentů na nejmenované soukromé střední škole v Olomouci, co poslouchají, nejčastější odpovědí bylo „rádio“… Pokud tedy v rádiích budou hrát exkrementy s vlaječkou a voňavkou (kýč), nebo jen exkrementy (brak), budou je tito lidé pořád poslouchat? Zatím to vypadá, že ano.  

Nejen někteří hudebníci a hudební teoretici, ale i zvukaři přitom začínají bít na poplach. „Jestli to tak půjde dál, budeme poslouchat obdélníky a čtverečky“, řekl nedávno můj příbuzný, zvukař a provozovatel nahrávacího studia. Úporná snaha dostat se lidem pod kůži se už totiž nepromítá ve snaze složit a napsat dobrou hudbu, ale ve snaze nacpat lidem do hlavy hudbu jakoukoliv a co je horší – daří se to.  

Popularitu dnes nedělá hudebník a jeho hudba, ale manažeři a mašinerie šoubyznysu. Nemluvíme zde ale o samotné popularitě. Ta existovala i v hudbě klasické. Přesto, základem takové hudby byla hudební myšlenka a na ni navázané myšlenky programní, mimohudební. Myšlenková vyprázdněnost současné produkce populární hudby je však donebevolající. O čem pojednává Řezník? Jakou svou myšlenku dává do hudby Abba Stars Revival? Přesto však jsou to vítězové největší české ankety hudební popularity.  

Pohled na aktuální stav českých hudebních televizí je rovněž tristní. Jeden nechápe, proč jediným obsahem většiny současných klipů jsou kroutící se namalované krásky s fénem ve vlasech a čtyřkami deroucími se ven. Obsah soudobých klipů se pomalu blíží pornografii. To je bohužel celosvětová norma, u nás je to ještě horší – trapně a neumětelsky toto pouze napodobujeme (Dara Rolins). Proč se u nás nikdo nepokusí o vlastní styl? Proč v rádiích a televizích posloucháme prázdné a protekční skořápky (Lucie Vondráčková, Tereza Kerndlová), normalizační hudebníky (Michal David), hvězdy sice zasloužilé a hodné obdivu, které však mají svůj umělecký vrchol desítky let za sebou (Karel Gott, Helena Vondráčková), velkohubé vulgarizátory (Řezník, Rytmus), absolutní brak (prakticky kompletní program TV Šlágr), či revivaly (Abba Stars Revival)?  

Revivalové skupiny představují zvláštní skupinu hudebníků a jejich vzrůstající popularita svědčí o tendenci určité (rostoucí) skupiny posluchačů vracet se ke starší hudbě – k hudbě, která ještě nepostrádala obsah. Pokud revivaly dělají svou práci dobře, a já znám takové, pak nic proti jejich produkci. Ke zlepšení úrovně současné populární hudby ale jinak nepřispívají. Revivaly vlastně cíleně parafrázují hudební vyjadřování určité skupiny nebo umělce, nové sdělení však nepřináší.  

Apercepce populární hudby, tedy hluboké vnímání onoho hudebního i programového (textového) sdělení (pokud jím apercipovaná hudba disponuje) stojí posluchače určitou námahu. Má ale také svoje ovoce – přináší estetický požitek. Požitkem sice můžeme chápat i hédoné, bez hudebního obsahu to ale bude jen psychologická berlička k podnícení zábavy, ale už ne hudba. Konzum, tedy akceptování čehokoliv – kýče v lepším případě, braku v horším – nestojí námahu žádnou, ale nepřináší nic. Dnešní posluchači mainstreamové produkce buď poslouchají chiméru (vyprázdněnou, nulovou hudbu), anebo se vrací k hudbě staré (viz revivaly a za zmínku stojí také nárůst sledovanosti hudebních televizí zaměřených na retro – Óčko Gold, Retro music TV). 

Budoucí vývoj je vždy těžké odhadnout a i ti nejlepší odborníci se ve svých pokusech často mýlili. Ptát se ale musíme bez ohledu na možné chyby v predikci. Je opravdu v dnešní době komunikační funkce populární hudby, čili fakt, že hudebník něco lidem sděluje, protipólem funkce hédonistické, tedy prosté zábavy?  

Pokud není protipólem, pak kromě hédoné, by mělo v hudbě vždy existovat nějaké sdělení. Hudební teorie říká, že komunikační funkce je v populární hudbě potlačená právě na úkor hédoné a sdělování je výsadou hudby vážné. V minulosti však platilo i pro hudbu populární, že nepostrádala jak hudební, tak programový obsah. Stačí se podívat na léty prověřená jména od Beatles až po krále popu Michaela Jacksona. Velmi významně se o myšlenkovou obsahovost hudby zasadili představitelé britské progrockové avantgardy. Ti měli ve své tvorbě myšlenku vždy na prvním místě. Popularita a hédoné se pak dostavilo samo. K tomu, aby sdělení mělo smysl, mělo by být vyslyšeno. Vyslyšeno ale nebude, pokud budou posluchači pouze pasivně konzumovat zábavové kapely, covery a popularizovat tak revivaly, vyhaslé hvězdy, sexy skořápky a vulgarizátory.  

Pokud však skutečně je hédoné v populární hudbě protipólem k jejímu sdělení, pak se zřejmě pod tíhou vývoje z populární hudby vydělí doslova produkt, který z hlediska teorie už ani hudbou nepůjde nazvat a stane se spíše jakýmsi psychologicko-marketingovým nástrojem ke konzumaci, hýření a vydělávání peněz.

Jenže: vydělává tento produkt ještě vůbec? Jeden významný český hudební vydavatel nedávno v televizi prohlásil: „Nám se tu hroutí hudební trh.“ Čí je to ale problém, že se hroutí hudební trh? Jistě to není problém hudby obecně, ta bude existovat i bez trhu. Je to problém hudebního trhu samotného, který, pokud se nepřizpůsobí, pravděpodobně pozře sám sebe. Je tedy možné, že se nakonec sesype a potom vznikne konečně nový prostor pro utváření nových forem hudebního sdělování a způsobům jeho přenesení k posluchačům. Prostor, kde by se talentovaní hudebníci mohli nadechnout a odvážit se utvářet novou, obsažnou hudbu. Jak už bylo řečeno, populární hudba je úzce navázána na sociokulturní stav společnosti. Tam je nepochybně původ stavu naší populární scény. Velmi podobně jako v populární hudbě se tento stav odráží například v oblasti soudobého českého filmu. Společnost zdeformovaná čtyřiceti lety komunismu, neutěšeným porevolučním stavem a diktátem šoubyznysu, zřejmě není schopna docenit hodnot vlastního kulturního dědictví, tím spíše vytvářet hodnoty nové. Jak jinak si zdůvodnit, že nikomu nevadí, že melodie české vánoční koledy Nesem vám noviny je v reklamě na nejmenovaný řetězec, kterou vidí a slyší miliony lidí, drastickým způsobem zprzněna a nikomu to, zdá se, nevadí? A to je pouze špička ledovce. 

Pokud ovšem zmíněná korelace populární hudby a stavu společnosti platí i opačným směrem, pak máme my, hudebníci, určitou šanci něco změnit nejen v hudbě, ale i ve společnosti. Chce-li česká hudba zůstat opravdu hudbou a chceme-li zůstat lidmi, kteří se pyšní titulem „co Čech, to muzikant“, a nikoliv „nástroj k vydělávání peněz“, budeme pro to muset něco aktivně udělat.  

Je třeba odvážných hudebníků. Je třeba dávat prostor neznámým umělcům. Je třeba investovat do hudebního vzdělání. Je třeba aktivně hledat dobrou hudbu, jakož i vlastní hudebně – vyjadřovací styl. Je třeba aktivně se bránit vykrádání, konzumu a vyprázdněnosti.  

Nic z toho se u nás bohužel neděje. Možná je na čase to změnit a za čít třeba celospolečenskou diskuzí…  

Autor je hudebním analytikem, aktivním hudebníkem a pedagogem
Foto archiv