Flétnistka Lenka Kozderková: V improvizaci není žádný tón špatný

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Lenka Kozderková je prototypem tvůrčí bytosti. Její akční rádius není omezen pouze na hudbu – zahrnuje i divadlo, literaturu, či výtvarné umění – nicméně hudbu si zvolila jako své povolání. Kdekoliv na soudobohudební scéně něco zajímavého kvasí, je dost pravděpodobné, že u toho najdeme i ji. Cestu k rozšířeným technikám hry na flétnu si musela klestit sama, dnes své zkušenosti předává svým studentům na Mezinárodní konzervatoři v Praze, kde současně také vede Oddělení dechových nástrojů, a na letních kurzech Hudba bez hranic.

Lenka Kozderková (foto se svolením Lenky Kozderkové)
Lenka Kozderková (foto se svolením Lenky Kozderkové)

Lenko, hudba má v tvé profesi více dimenzí – která je ta nosná?
Pořád jsem především flétnistka. Muzikantka. Teď samozřejmě hodně i pedagožka, s prohlubujícími se zkušenostmi má člověk pocit, že by měl své poznání předávat dál. Prvotní byla – a stále je – hudba a způsob, jak ji vyjádřit. Jako dítě jsem toužila hrát na klavír. Ale jsem drobné postavy a mám malé ruce, takže mi v hudebce řekli, abych na klavír rovnou zapomněla – ale prý že zajímavý nástroj je flétna. Bránila jsem se, svou první zobcovku jsem rozmlátila o křeslo. Ale tatínek šel na mě chytře – pustil mi Debussyho Moře, a tím to začalo. Myslím, že i v tom, že jsem se pak začala věnovat soudobé hudbě, sehrál iniciační roli právě Debussy.

Vidím tam i racka – ptáka, který létá nad mořem a tebe provází celý život v nejrůznějších podobách, ať už je to inspirace knihou Richarda D. Bacha Jonatham Livingston Racek, název tvého dua s Lenkou Župkovou – Duo Goelan nebo tvá vlastní skladba, kterou jsi pojmenovala Larus.
Aha! No vidíš. Pro mě je racek hlavně symbol svobody, kterou si cením nade vše. A moře také. Voda. Pohyb vody a volnost letu.

Rodiče byli muzikanti?
Amatérští. Hudebník byl můj pra-pra-strýc Jan Malát. Ale byl černou ovcí rodiny. Jeho bratr byl pivovarník, takový ten příkladný hospodář, kdežto Jan byl bohém, umělec. Ale teď nám na Moravě nad schodištěm visí portrét Jana Maláta a je na něm až neuvěřitelně podobný mému tatínkovi, takže nějaké geny tam asi byly.

Chtěli z tebe mít muzikantku?
Vedli mě k tomu od malička. Pro mého tatínka to byla celoživotní touha – on sám by se býval rád věnoval profesně hudbě, tak si to začal plnit alespoň na svých dětech. Chodila jsem na flétničku a do sboru, ale vážně jsem vše začala brát až díky svému prvnímu učiteli flétny. Když se na to dívám svýma dnešníma očima pedagožky, byl naprosto fantastický. Tehdy jsme si to neuvědomovali, otravovalo nás, že musíme po tom všem, co jsme měli ve škole, ještě cvičit na flétnu. Ale měli jsme partu flétnistek, hráli jsme komořinu a jezdili jsme na soustředění a soutěže. A to bylo báječné a náš pan učitel… on snad v hudebce i spal. Všechno nesmírně prožíval. A pouštěl nám nejlepší nahrávky nejlepších flétnistů. Byli jsme malincí žabáčci se zobcovkou a on nám pouštěl Jamese Galwaye a Nicoleta a Grafa, samozřejmě Rampala, takže v nás rozvíjel hudebnost tak, jak se to v hudebkách dnes už ani nedělá. Jsem mu za to vděčná.

Takže konzervatoř byla jasná volba?
Nebylo to jednoduché rozhodování. Bavila mě čeština a náš češtinář mě povzbuzoval, abych šla na gymnázium a na filozofickou fakultu a věnovala se jazyku. Můj učitel na zušce zas že ne, že musím na konzervatoř a v mých čtrnácti patnácti letech umělecká vize samozřejmě zvítězila. I za tu cenu, že jsem šla do Ostravy – za totality byla takzvaná směrná čísla a jinam jsem tenkrát ani jít nemohla. Pocházím ze Šumperka a z Ostravy jsem byla dost vyděšená. Vypadalo to tam úplně jinak než dnes. Každé ráno jsem jezdila z internátu do školy tramvají, všude kolem mě byli havíři s těma černýma očima a projížděla jsem – dvakrát denně – kolem Vítkovických železáren, ze kterých šlehaly plameny až do nebe, připadala jsem si jako v pekle. Mám ráda kolem sebe přírodu nebo ve městech historická centra, a to mi v Ostravě chybělo. Ale muzika byla naštěstí silnější, kantoři a spolužáci byli báječní a tím se to vykompenzovalo. Nakonec to bylo krásných šest let.

Lenka Kozderková (foto Hroznatova akademie)
Lenka Kozderková (foto Hroznatova akademie)

Co za pohon musí mít člověk v sobě, aby se chtěl stát výkonným umělcem – a nespokojil se třeba jen s pedagogickou dráhou?
Vůbec jsem si nepředstavovala, že bych mohla nebo měla někdy učit. Kdybych neměla vize červených koberců, hotelů a narvaných sálů – vůbec bych to nešla dělat. Ale vážně: člověk musí mít představu, jak a proč to chce dělat, a hlavně, myslím, je důležité sebeopájení tou hudbou. Důležité je, aby člověka bavilo hrát si třeba i jen sám pro sebe, bez publika.

Nevím, jak to mají ostatní, ale mě poháněla především neutuchající chuť hrát. Zdravé sebevědomí, ambice a ego jsou také potřeba, jinak by člověk těžko překonával krizové momenty. Navíc bez ega bychom nemohli tady, v hmotném světě žít a přežít. Ale rozhodující je nadšení – směřování za niternou touhou. Nevím, jak to říct, aby to bylo výstižné. Všechno jsou to jenom slova.

Asi hudbou – hraním.
My se ale musíme snažit nějak to uchopit a vysvětlit. I kdyby jen kvůli našim studentům. Myslím, že říkáme-li, že to děláme proto, abychom předali umění publiku, jsou to krásné řeči a je to sice pravda, ale to prvotní je, že hraní dělá dobře mně samotné – a oni, posluchači, jsou prostě u toho. V současné době to vychází pěkně najevo. Nemáme publikum a najednou tě popadne tak strašná chuť zahrát si…

Třeba v kuchyni…
No ano, samotná, v kuchyni. Takhle se to projevuje. Jako neodolatelná touha hrát, protože publikum samozřejmě chybí nesmírně. Zrovna já jsem dosti typický pódiový typ, co se vyhecuje právě tím publikem. Výrazem toho jsou i improvizace – když hraješ před publikem, octneš se najednou v takovém zvláštním proudu, který tě nese, je to jiný pocit a úplně jinak se hraje. Ale jsem ráda, že mě pořád ještě dokáže popadnout ten záchvat chuti vzít si flétnu a zahrát si jen tak pro sebe. Teď jsem byla dost dlouho nemocná, a právě toto mě drželo – musela jsem si zahrát, abych cítila samu sebe.

Nestačilo by ti – bývalo – si jenom hudbu poslechnout?
Ne, ne, v poslechu je dualita hudba-posluchač, zatímco když hraješ sama, jsi tou hudbou samotnou. Kdybych to chtěla říct nějak nadneseně, tak se jako malinko přiblížíš k pocitu, že jsi součástí všehomíra, který nás obsahuje – ne obklopuje, ale obsahuje.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments