Florea Theatrum na Letní scéně HAMU, tentokrát se scénickým melodramem Kirké

Musica Florea si také tento rok na začátek letních prázdnin připravila pro milovníky tzv. staré hudby jednu hudebně-dramatickou lahůdku. Ve Florea Theatrum, tj. převozné divadelní scéně určené k provádění převážně barokních a klasicistních oper, se však tentokrát nezpívalo. Na Letní scéně HAMU jsme byli svědky prvního uvedení melodramu s baletními čísly Kirké (1789) Václava Praupnera v dobové interpretaci.

Večer 3. července 2019 byl ojedinělý hned z několika hledisek: Marek Štryncl, zakladatel a dirigent souboru Musica Florea, opět vzkřísil jednoho ze zapomenutých skladatelů a uvedl vůbec první melodram, který vznikl v Čechách; melodram, jenž je sám o sobě unikátní svou vnitřní stavbou sestávající z dramatických promluv a baletních čísel a na jehož dnešním provedení se podíleli největší čeští odborníci na historicky poučenou interpretaci v hudebním, tanečním i scénickém slova smyslu. Tato neobvyklá struktura interpretovaného díla a profesionální základna „realizovatelů“ položila předpoklad pro velký umělecký zážitek.

Snad nejzávažnější problém, který řeší historicky poučená interpretace zvláště (vokálně-) dramatických děl, je, jak dílo provést autenticky a zároveň upoutat a neztratit pozornost moderního diváka. Díla jsou často hodně dlouhá, pro Čechy bývají jazykově hůře přístupná (většina oper této doby je v italštině), děj mívá pomalý spád. Tyto hlavní překážky však byly protentokrát překonány samotným výběrem díla. Melodram Kirké českého skladatele Václava Josefa Bartoloměje Praupnera (1745–1807) trvá asi hodinu, je formálně rozčleněn do úseků s různou náplní a o různé délce (ty jsou však propojeny, čímž se odbourává stereotyp číslovaných výstupů), takže divákovo oko i ucho je neustále zaměstnáváno, a vzhledem k tomu, že jde o melodram, nikoliv o operu, se překlad textu do češtiny (pokud je dobře proveden) nejeví jako něco, čím dílo utrpí. Když se pak k tomuto dobrému základu ještě přičte perfektní hudební, herecké i vizuální nastudování, vzejde z toho mimořádný umělecký zážitek, jehož se dostalo právě divákům na Letní scéně HAMU ve dvoraně Lichtenštejnského paláce na Malostranském náměstí v Praze.

Vysoká očekávání tedy zklamána nebyla. Zaujal zvláště silný důraz na vizuální složku: již po rozhrnutí opony se před námi otevřela scéna sestávající z množství kulis, detailně malovaných dle dobových zásad (o dekorace se už poněkolikáté pro Florea Theatrum postaral Jiří Bláha); propracované byly i kostýmy v podání Romana Šolce (zaujaly zvláště kostýmy fúrií s netopýřími křídly). Kořením produkce byly i menší vizuální efekty, například ve formě kouřícího kotlíku, který v souladu s použitým osvětlením vytvořil kýženou strašidelnou atmosféru. Hlavní zásluhu má v tomto bodě choreografka a režisérka provedení Helena Kazárová, jež se postarala o práci s dobovou gestikou a tancem. Hartig Ensemble pod jejím vedením nastudoval baletní složku a Dita Hořínková, hlavní protagonistka Kirké, se u ní poučila o tehdejším pohybovém výrazivu.

Vzhledem k tomu, že celé dílo o své hodinové duratě je vlastně monologem Kirké s občasnými baletními vstupy, byla Dita Hořínková postavena před nelehký úkol vystavět celou promluvu po herecké stránce tak, aby se prostřednictvím mluvy, gest a pohybu ukázala celá šíře emocí, která je zachycena v textu. A navíc dobovým způsobem, jejž bychom kvůli velkým gestům dnes pravděpodobně označili za „přehrávání“. Představitelce Kirké spolu s Helenou Kazárovou se však podařilo najít civilní kompromis, který zahrnul určité z historického hlediska typické prvky, zároveň však nepůsobil na současného diváka nevkusně.

Dalším obtížným úkolem, tentokrát pro Věru Šustíkovou, bylo zkoordinovat mluvené slovo s hudbou. V tomto směru byla zvláště obtížná ta místa, kde se slovo a hudba střídala po jednom slovu/větě a pár taktech. Dirigent s herečkou však byli natolik napojeni, že na sebe dokázali téměř instantně reagovat a docílit tak napětí a tahu, takže celé dílo drželo pohromadě, nekouskovalo se a zároveň měla každá jednotlivá promluva svůj čas. Vysokou úroveň koordinace mezi jevištěm a orchestrem – mezi hudbou a pohybem – pak mohl divák zaznamenat i při baletních intermezzech.

Úlohou samotného orchestru, přestože jeho členové před sebou místy neměli úplně jednoduché party, bylo tentokrát umocnit rychlé emoční zvraty, jež se odehrávaly na jevišti v mysli Kirké (což se dařilo dobře) a hlavně dotvářet celkovou atmosféru. Asi nejsilnějším čistě hudebním momentem bylo ztišení do pianissima po poslední promluvě Kirké a poté velké „znovunastartování“ na závěrečnou baletní scénu. Tím dostalo celé provedení hudební i emocionální tečku.

 

Václav Praupner: Kirké (Circé), 1789
Orchestr Musica Florea, Hartig Ensemble-Tance a balety tří století

Hudební nastudování a dirigent: Marek Štryncl
Choreografie a režie: Helena Kazárová
Dramaturgie a režie slova v koordinaci s hudbou: Věra Šustíková

Kirké: Dita Hořínková
Pluto: Jiří Klem
Sudičky-Moiry: Michaela Bartlová (Atropos – Neodvratná), Lenka Kantorová (Klóthó – Předoucí), Anna Slaninová (Lachesis – Udělující)
Furie: Ladislav Beneš, Miroslav Stehlík, Ondřej Dlohoš (Pomsta), Jan Štrachal (Zlost)

Kostýmy: Roman Šolc
Scéna: Václav Krajc a Jiří Bláha
Asistentka režie: Alžběta Krejčiříková
Asistenti choreografie: Veronika Brzková, Miroslav Stehlík
Hudební spolupráce: Daniel Wiesner
Světla: Mojmír Ledvinka
Líčení a vlásenky: Irena Křížová

Premiéra 3. 7. 2019 ve 21:00 divadlo Florea Theatrum