Flórezův Nemorino ve Vídni

Letos dvaaosmdesátiletý rakouský režisér Otto Schenk debutoval ve Vídeňské státní opeře v roce 1964 s Janáčkovou Její pastorkyní a na svém kontě v tomto operním domě má celou řadu inscenací (v současné sezoně jsou na repertoáru jeho Mistři pěvci norimberští, Netopýr, Růžový kavalír, Fidelio, Andrea Chénier a Nápoj lásky). Inscenace Donizettiho opery Nápoj lásky vznikla před dvaadvaceti lety (premiéra 24. dubna 1980). Prvními představiteli ústřední dvojice byli Ileana Cotrubas a Peter Dvorský a od té doby se v nich vystřídala celá plejáda pěvců, z nichž mnohé připomíná fotografická příloha v (tradičně) skvěle vypraveném programu.

Operní fanouškové Schenkovu inscenaci určitě znají: v dubnu 2005 vznikla DVD nahrávka s Annou Netrebko, Rolando Villazónem, Leo Nuccim a Ildebrando D‘Arcangelim (Virgin Classics). Ta samozřejmě poskytuje především detailní záběry na hlavní protagonisty, takže teprve při návštěvě představení se objeví celá scéna, dvůr na statku Adiny, v pozadí na vršku kostelík, půvabný obrázek italské vesnice někdy na konci 18. století, jak stojí psáno v partituře, oživlé plátno žánrových malířů, které zaplní vesničané v kostýmech převážně jemných pastelových barev… Scéna Jürgena Roseho (rovněž autor kostýmů) funguje stále tak, jako před dvaadvaceti lety, jejím hlavním účelem bylo potěšit oko diváka a pěvcům poskytnout dostatek rozmanitých míst k rozehrání příběhu. Těžko ovšem soudit, kolik zůstalo z původní Schenkovy režie, však také program uvádí „podle režie“…, záleží asi především na každém nově obsazeném pěvci, na jeho hereckých schopnostech a také na tom, co přenese na vídeňskou scénu ze svých zkušeností s rolí z jiných podobně pojatých inscenací ve světě. Nicméně je zřejmé, že Schenk přišel s koncepcí v nejlepším slova smyslu tradiční, vypracovanou do posledního detailu v logice textu i hudby ve vztazích a charakteristikách postav a jejich jednání. Kterou pak v oněch přemnoha reprízách skuteční mistři pěvci / herci realizují i nad její rámec přidáním nových špílců a ti méně či málo zdatní minimalizují víceméně na přecházení zleva doprava. Takové bylo i představení v sobotu 24. listopadu.Samozřejmě že největším magnetem byl Juan Diego Flórez. Nemorina už ve Vídeňské státní opeře zpíval dvakrát v dubnu 2009 a dvakrát v říjnu 2010 a soudě podle říjnového představení (29. 10. 2010), přišel teď s novými nápady, novými improvizovanými momenty, někdy na pokraji skvělé grotesky. Třeba když v 1. dějství ve scéně s Adinou, už posilněn domnělým nápojem lásky, přidá „taneční“ výstup. Rázem zapomenete na – v téže scéně – Villazónovo žonglování s jablky; Flórez je zkrátka jiný, ale stejně neodolatelný komik „natus“. O vokálním mistrovství ani nemluvě. Pěvec bel canta par excellence, s dlouhodechými frázemi a širokou škálou výrazu. A protože Nemorinův part mu neposkytuje příležitost k demonstraci jeho pověstných oslnivých výšek (part je v běžném rozsahu lyrického tenoru do as¹, pouze se dvěma a¹), vyšperkovává ho ozdobami i přidanými tóny včetně c², jako v duetu s Belcorem v 2. dějství a v závěru hitu o kradmé slze „Una furtiva lagrima“. Nastal po něm frenetický potlesk (jak jinak) a vcelku napínavý souboj, zda se tenorista podvolí a na scéně, kde si opakování árie snad může dovolit jen on (jako při svém předchozím Nemorinovi 29. 10. 2010 a také v Toniovi v Dceři pluku v dubnu 2007), árii zazpívá znovu. Naštěstí – po snad tříminutové potleskové vřavě – zvítězilo publikum. Zdůrazňuji naštěstí, protože při druhém opakování to už byl zpěv z říše snů, s ještě intenzivněji prožitou vroucností, ilustrující význam každého slova; způsob, jakým pohladil, neřku-li se mazlil se slovy „i palpiti sentir“ nebo „cielo, si può morir“, to vše vyvolávalo mrazení. Dokonalosti, tvé jméno je Flórez.Flórezův výkon jsem obdivovala tím spíše, že měl poněkud neinspirující partnerku. Španělská sopranistka Sylvia Schwarz je od sezony 2010/2011 sólistkou Vídeňské státní opery a Adinu zde zpívala už třikrát, 29. 10. 2010 (s Flórezem) a letos 18. 2. (s Villazónem) a 21. 2. (se Charlesem Castronovo). Poněkud jednotvárný herecký rejstřík vesničanky, kterou byste si snadno spletli s Giannettou; do suverénní, rozmarné a vtipné Adiny, škádlící ubohého Nemorina, a posléze skutečně zamilované dívky měla dost daleko. Hlasově subreta, spíše právě Giannetta, s poněkud větším vibratem, byť výšky měla jisté a pěkné. Možná i proto nebyl Flórezův zpěv v první árii „Quanto è bella, quanto è cara“ tak intenzivní (ostatně ani své vyznání neměl komu adresovat, Adina se objevila až při posledních tónech vstupního sboru a pak zůstala schovaná nad schody před dveřmi domu). S příchodem Dulcamary se ale vše změnilo. Protože teď už Juan Diego protihráče měl, pěvce nemenšího magnetismu a nadání pro komedii.Impozantní zjev (s velkým knírem a prošedivělou kšticí) a neméně impozantní basbaryton Adama Plachetky s prvními tóny „Udite, o rustici…“ jeviště opanoval. A když začal Nemorinovi prodával elixír, bylo jasné, že jsme svědky svrchovaného vokálního i hereckého koncertu a že si oba pěvci svůj výstup patřičně užívají. Báječná byla Dulcamarova balcarola, duet s Adinou, kdy šarmantní Dulcamara / Plachetka opíraje se coby starý senátor o pomyslnou hůl okouzloval svou bezprostředností. Stejně jako voluminózním hlasem kovové barvy, bezchybnou technikou, kultivovanou kantilénou. Belcoreho zpíval rumunský basista Levente Molnár, sólista Bavorské státní opery v Mnichově, který ve Vídni vystupoval dosud jen dvakrát, jako Rossiniho Figaro (11. a 16. září 2011). Velkým hlasem hýřil, ale bez větších dynamických či výrazových nuancí, v podstatě hodně statický hřmotný voják, bez uhlazené elegance Mariusze Kwiecieně, jak jsme ho poznali v letošním přenosu z Met 13. října nebo neodolatelného pojetí coby ješitného postaršího seladóna Leo Nucciho na výše zmíněném DVD.

Dirigoval Španěl Guillermo García Calvo. Ten spolupracuje s Vídeňskou státní operou od listopadu 2004, podílel se jako korepetitor na přípravě řady představení a dirigoval zde přes šedesát představení. V předchozích sériích Nápoje lásky hrál na hammerklavier (minimálně je takto zaznamenán na zmíněném DVD z roku 2005), taktovky se v Nápoji ujal od února 2012. Výkon orchestru byl v celkové koncepci solidní, byť ne bezchybný, barevné a dynamické propracování partitury pak poněkud cudnější. Velmi sympaticky se představil sbor Vídeňské státní opery, zvukově dokonale kompaktní a herecky zdatně sekundující všem protagonistům příběhu, který odstartoval mastičkář Dulcamara se svým kouzelným nápojem. Podobným životabudičem bylo ostatně i vídeňské představení s Juanem Diego Flórezem a Adamem Plachetkou.
Hodnocení autorky recenze: 80 %

Gaetano Donizetti:
Nápoj lásky
Dirigent: Guillermo García Calvo
Režie: podle Otto Schenka
Scéna a kostýmy: Jürgen Rose
Sbormistr: Martin Schebesta
Orchestr Vídeňské státní opery
Sbor Vídeňské státní opery
Jevištní orchestr Vídeňské státní opery
Premiéra 24. dubna 1980 Vídeňská státní opera
(psáno ze 198. reprízy 24. listopadu 2012)

Adina – Sylvia Schwarz
Nemorino – Juan Diego Flórez
Belcore – Levente Molnár 
Dulcamara – Adam Plachetka
Giannetta – Lydia Rathkolb

www.staatsoper.at

Foto Wiener Staatsoper – Michael Pöhn