Nejen o hudbě s Ivanem Kurzem (1)

  1. 1
  2. 2

Hudební skladatel Ivan Kurz slaví právě dnes své pětašedesáté narozeniny. Jeho jméno je často spojováno především s filmovou hudbou k mnoha úspěšným filmům i televizním seriálům. Jeho tvůrčí činnost se neomezuje pouze na filmovou hudbu. Mezi jeho kompozicemi nalezneme díla symfonická, komorní i oratorní. Kromě toho vyučuje skladbu na pražské Akademii múzických umění, na Hudební fakultě této školy byl dokonce v letech 1997 – 2000 děkanem. Je držitelem řady cen a jeho dílo hrají přední orchestry a soubory u nás i v zahraničí. I přes všechny tyto dosažené mety zůstává skromným a velmi srdečným člověkem.
V obecném povědomí širší veřejnosti jste znám především díky filmové hudbě k televizním seriálům Panoptikum Města pražského a Četnické humoresky. Jsou tato divácky úspěšná díla i pro vás něčím výjimečným?

V konkrétním případě Četnických humoresek se jednalo o 39 dílů, dlouhých po hodině a půl, v případě Panoptika Města pražského o seriál desetidílný – oba seriály režíroval vynikající český režisér Antonín Moskalyk. Z hlediska principu byl proces stále podobný: stane se zločin, je oznámen, počne pátrání – často byly v jednotlivých dílech vyšetřovány paralelně i případy dva, přichází rozuzlení a do toho všeho se prolne část života četnické pátrací stanice (Četnické humoresky) nebo pražské kriminálky (Panoptikum Města pražského). Přesto hudební složka obou seriálů obsahuje relativně velké množství samostatných hudebních nápadů a témat, protože jsem nechtěl uchopit posloupné děje – tak jak se to často dělá – tím způsobem, že bych měl jednu hudbu pro láskyplné motivy, jednu pro akční děj, jednu pro stupňující se napětí a jednu univerzální podkresovou hudbu a užíval jich s malými obměnami v průběhu celého seriálu. Chtěl jsem tímto způsobem alespoň trochu přispět k tomu, aby konkrétní seriál působil díl od dílu jako svěží obraz a nebyl nenávratně opotřebován ještě před svým koncem.

Práce byla specifická rovněž tím, že život skladatele jako – v jistém slova smyslu – „člena rodiny“ prvorepublikových četníků, trval doslova deset let. To není krátká doba a má-li to dobře dopadnout, je třeba znovu a znova hledat vnitřní motivaci a neuvadnout předčasně. Jestliže se vám podaří udržet tvůrčí motivaci po dobu deseti let a děláte svoji práci v souladu se svým svědomím, musíte nalézt ke své činnosti nějaký vztah. Sám za sebe bych to charakterizoval jako vztah nikoliv k jednotlivým postavám, ale jako vztah k týmu: režizér, scénáristé, herci, zvukový mistr, produkce, atd. Byl to pro mne úsek života, ve kterém jsem do jisté míry žil v jakési virtuální realitě a když tato realita skončila, pocítil jsem zcela zákonitě závan prázdnoty. Uvědomuji si, že tento problém má v lidském životě své místo. Všichni v jistém slova smyslu žijeme ve svém snu, či představě – o sobě, o svém okolí – a je třeba usilovat o spatření pravé skutečnosti…

Vraťme se ale k vašim začátkům. Kdy jste se rozhodl pro dráhu hudebníka? A proč jste si vybral právě skladbu?

Původně jsem pošilhával po matematice, navštěvoval matematicko-fyzikální gymnázium Na Zatlance a hudbu nejprve studoval soukromě u pana profesora Karla Risingera. Matematika a fyzika mě fascinovaly svojí logikou a přesností, tedy určitou vnitřní čistotou a jasnou strukturou. Vždy jsem měl smysl pro logické vazby, které pro mne mimo jiné znamenaly, že jsem se tyto disciplíny nemusel učit, jedno bylo možné vyvodit z druhého, stačilo věc pochopit. Důležitou roli sehrál zajisté též fakt, že ke studiu na matematicko-fyzikálním gymnáziu jsem se rozhodoval zhruba v patnácti letech, kdy člověk tak úplně ještě neví, co přesně chce. Volil jsem po poradě s rodiči tuto alternativu: gymnázium a vzdělání hudební cestou soukromou, abych měl možnost eventuálně pokračovat na vysoké hudební škole – což se také stalo. Hudbě jsem se věnoval od pěti let. Komponoval jsem, hrál na klavír a na housle.

Na Hudební fakultě AMU jsem pak studoval u dvou pedagogů: Emila Hlobila a Václava Dobiáše. U Emila Hlobila jsem studoval v letech 1966 až 1971. Vzpomínám-li na profesora Emila Hlobila, vybaví se mně celá  jeho skladatelská třída a samozřejmě, vždy znova a znova, pocit vděku. Mít totiž tak vynikajícího učitele, jakým bezesporu Emil Hlobil byl, se nepoštěstí každému. A přitom, jak známo, být dobrým učitelem uměleckého oboru není nikterak snadné: neznamená to mít nějakou zvlášť vynikající neměnnou metodu, podle které výuka probíhá, ale znamená to s každým žákem, nad každým uměleckým úkonem znovu tuto metodu vytvářet. Má-li být tato výuka skutečně taková, aby rozvíjela vždy v jistém slova smyslu jedinečné talentové obdarování žáka, musí být též v pravdě tvůrčím uměleckým výkonem, který je tolikrát jiný, s kolika různými lidskými subjekty se setkává. A tyto vlastnosti – nebo lépe řečeno schopnosti – profesor Hlobil ve vzácné míře měl a vždy jich neúnavně užíval k dobru svých žáků.

Základním a výchozím stanovištěm pro vykročení do samostatné tvůrčí činnosti byl profesoru Hlobilovi vždy pevně stojící pilíř skladatelské řemeslné zdatnosti. Jestliže některý žák přišel do jeho třídy a tyto základy měl ještě v pohybu, bylo první Hlobilovou snahou vystavět to, co dosud na tomto poli zbudováno nebylo. Na první pohled to možná vypadá jako samozřejmý předpoklad, ale kdo se alespoň trochu pohybuje mezi pedagogickou problematikou umělecké povahy, tak ví, že to vůbec snadné ani samozřejmé není. Ta pevně vybudovaná řemeslná zdatnost musí totiž v prvé řadě mít tvůrčí povahu. Ovládat harmonii, kontrapunkt anebo hudební formy – říkával profesor Hlobil – samo o sobě nestačí, a znalost toho, co bylo a co tedy lze běžným způsobem učit, nevytvoří z nikoho skladatele. Teprve schopnost zobecňovat, schopnost pronikat do podstaty zvuku a jeho vnitřního napětí, schopnost organizovat pocit času, schopnost svobodné stavby – to je ono řemeslo, vysvětloval Hlobil. Harmonii se člověk učí celý život a to ne proto, že by byl mdlého rozumu a šlo mu to pomalu, ale proto, že skladatel jako vynálezce má povinnost celý život objevovat.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat