Foerster – autor z druhé ligy? A jeho Eva prožitá

Josef Bohuslav Foerster stejně jako Fibich, Novák či Suk patří k autorům, kteří v naší hudební kultuře ulpívají v jakési pomyslné druhé lize ve stínu velikánů národní hudby Smetany, Dvořáka, Janáčka. Je to členění, které česká hudební veřejnost po generace přirozeně vnímá, ačkoli obdobná kategorizace je jistě sporná, zejména v případě něčeho tak éterického, jako je hudba a umění obecně. V čem by měla spočívat tato „druholigovost“? Že autor takzvaně neexperimentuje a pro své vyjádření přijímá dobově kodifikované hudební principy a formy? Nebo v tom, že jeho hudební vyjádření je introvertní bez vnějšího efektu? Jsou to kritéria pro „horší hudbu“?

Zdá se, že v tomto ohledu jsou výše uvedení autoři spíše oběťmi naší neochoty objektivně analyzovat jejich tvorbu. Navíc lze obecně konstatovat, že česká hudební kultura po generace prožívá svého druhu neštěstí ve štěstí. To spočívá v bohatství výrazně nadprůměrných hudebních osobností, které však potřebují být propagovány jak u nás, tak i na mezinárodní úrovni; my ovšem nevíme, komu se věnovat dřív. A tak například Finové, nemajíce snad jiného významného skladatele než svého Sibelia, věnují veškerou energii k propagaci tohoto jednoho autora a jsou úspěšní, zatímco u nás se propagace rozmělňuje mezi více autorů. Objeví-li se tedy dramaturgický počin prezentující tvorbu některého z těchto autorů a prokáže-li se navíc legitimita tohoto kroku z hlediska kvality, navíc podtržená dobrou interpretací, je to potřeba zvláště ocenit.

Nelze pochopitelně obrozenecky protěžovat českou tvorbu samoúčelně jen proto, že je naše, ale v případě nastudování Foersterovy Evy (naposledy uvedené na festivalu v anglickém Wexfordu v roce 2004, u nás pak v roce 1981 v Národním divadle) je potřeba ocenit již samotný počin, zvláště dochází-li k němu na oblastní scéně jako v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde se nastudování chopili šéf opery a dirigent Martin Doubravský ve spolupráci s mladou režisérkou a dramaturgyní zdejšího operního souboru Lindou Keprtovou.Eva byla druhým a také nejpopulárnějším jevištním dílem svého autora. V české operní tvorbě drží zajímavé prvenství, kde lidové prostředí není zobrazeno jako idylická křepčící chasa, ale dějiště skutečných lidských dramat, k čemuž námět Gazdiny roby od Gabriely Preisové přímo vybízel. Na rozdíl od ve stejné době vznikající Janáčkovy Pastorkyně partitura Evy téměř nepoužívá folklorní motivy. Josef Bohuslav Foerster zde rozehrál svůj charakteristický styl, který se ať již v tvorbě operní, symfonické, či komorní vyznačuje výsostnou lyrikou, důmyslnou klasickou harmonickou prací obohacenou o polyfonní principy, jakýmsi „opožděným romantismem“, což jeho hudbě dává charakter jisté introvertnosti, obsahující ovšem nebývalý emoční náboj.

Svého druhu tragédií Šaldova divadla je velmi, opravdu velmi špatná akustika budovy, způsobená nešťastnou rekonstrukcí v letech normalizace. Ta permanentně nutí zpěváky k forzírování, aby docílili alespoň nějaké zvukové odezvy z prostoru. Navíc orchestrální partitura je na mnoha místech dosti hutná a více ztišovat orchestr by bylo na úkor vyrovnaného zvuku. Instrumentace je vůbec silnou stránkou partitury Evy. Orchestrální zvuk je kultivovaný a vyrovnaný a svědčí o dirigentově mimořádné péči, které tomuto nastudování věnoval. Výkon orchestru během premiéry 26. září rozkryl v partituře řadu barevných detailů, avšak s citem pro kompaktnost celku, jehož součástí byl i dobrý výkon sboru. Tomu sice nepřidělil autor v opeře významnější úlohu, ale liberecký sbor svoji dobrou pozici mezi našimi divadly potvrdil i pod vedením nového sbormistra Tvrtka Karloviče.Obdobně „hutné“ orchestrální partitury jsou obecně charakteristickým rysem české operní tvorby. Například liberecká interpretace Rusalky je kvůli uvedenému problému s akustikou téměř za hranicí technické proveditelnosti, chceme-li slyšet vyrovnaný orchestr i zpěváky. Nutno však konstatovat, že liberecké Evě, kterou je Lívia Obručník Vénosová, není z těchto akustických důvodů dobře rozumět – tato mladá pěvkyně je obdařena pozoruhodně bohatým a silným témbrem, tvoří kultivované tóny, ale potřeba silného zvuku je u ní často na úkor srozumitelnosti. Nicméně Samkovi – Svatopluku Semovi je oproti tomu rozumět výborně, což jistě není způsobeno jen obecnou výhodou mužského hlasu. Obsazení tohoto pěvce bylo nepochybně šťastným tahem – jeho kultivovanému projevu není cizí lyričnost a zároveň jistá přirozenost, která se hodí k rustikálnímu charakteru role.Tenor Josefa Moravce v roli Mánka je dobrým kontrastem k hlasu Lívie Vénosové, i když není tak silný, ale niterný jemný a něžný v projevu se schopností lyrického i dramatického výrazu. Mešianovka Jitka Zerhauová zde kvalitně zhodnotila svůj pěvecko-dramatický talent, oproti tomu Blanka Černá v postavičce Zuzky je bohužel poněkud za zenitem, hlas je namíchán z několika témbrů a je v něm obsaženo cosi ukřiklého. Pěvkyně však disponuje nespornou kulturou projevu a jistou hereckou erudicí, čímž dovede mnohé nedostatky eliminovat. Do menší role obhroublého Rubače se pěvecky velmi hodí zemitý hlas Pavla Vančury, svoji postavu však příliš nezvládl herecky (přestože výprask Zuzce provedl s autentickým zaujetím).Režisérka Linda Keprtová je ztělesněním zvyšujících se nároků na herecký projev zpěváků. Mimoto je její pojetí Foersterovy Evy plné expresivně vyjádřené symboliky, která ve většině případů nepůsobí prvoplánově a plně (!) koresponduje s dramatickým tokem a vývojem díla. Uvedené skutečnosti jsou vůbec pilíři jejího stále se rodícího osobitého stylu. Škoda jen, že mnohá niterná symbolika naráží právě na herecké limity některých protagonistů a to dovede nezřídka negativně ovlivnit celkový dojem. Stojíme ovšem před otázkou, do jaké míry se má režisér limitům svého interpreta přizpůsobit a do jaké míry tvrdošíjně trvat na své laťce. V tomto ohledu je liberecké obsazení hlavních postav zvoleno poměrně šťastně, Eva předvedla herecky opravdu niterný a hluboký výkon, který byl snad místy zbytečně rušen poněkud ohranými rozmáchlými gesty, typu postavy vycentrované na středu jeviště, zmítající se ve větru s rozpaženýma rukama či nejrůznějšími „sebetrýznícími“ gesty. Režie se mohla více soustředit na psychologický vývoj hlavní postavy v průběhu celého příběhu, zatímco zde Eva, s výjimkou krátkých euforických momentů, v podstatě od začátku až do konce trpí – z hlediska předlohy místy nelogicky. Stejně tak představitel Mánka by si měl v průběhu repríz uvědomit, že znázornění erotického zápalu nespočívá v ostrých trhavých pohybech při líbaní Evy, ale v podstatně niternější hře těla.Scéna představení, která je spolu s kostýmy dílem scénografky a výtvarnice Marie Blažkové, se skládá ze dvou základních prvků: plechové stěny v zadní části jeviště, na níž se promítá velmi nevtíravá funkční projekce – detail stékajících kapek a prkenné podlahy s několika chybějícími prkny v přední části – jakoby nedokončené. V těchto nedokončených (či rozbitých?) místech prosvítá hlína, se kterou je Eva na symbolické úrovni sžita – tu ji sype do květináčů, tu na hlavu sobě nebo jiným postavám – do hlíny je uloženo její zesnulé dítě. Je zdařilým vyjádřením nejzemitější zemitosti… Vytrhaná prkna z podlahy Eva i další postavy rovněž výrazově používají – okamžik, kdy si hodný, ale nesnesitelně laxní Samko uvědomí, že promarnil šanci na skvělou ženu a v sebevýčitce za zesnulé dítě prknem roztříská koníka – hračku zesnulého potomka, považuje autor této recenze za nejsilnější režijní moment nastudování. Laxnost, pasivita Samka, ale rozhodně také oboustranná výčitka, je v inscenaci mistrně vystižena: Samko prostě bezmála celý čas sedí na židli v pravé části jeviště „jako pecka“ a z tohoto svého „trůnu moulovství“ se jen tu a tam zúčastní nějakého dění. Stává se tím vlastně kontinuální součástí scény.Významnou symbolickou úlohu zde hrají zelené zásnubní věnečky, se kterými si venkované i konkrétní postavy pohrávají a vymezují své postoje „k věcem lásky“. K tomu dochází zvláště v úvodu třetího dějství, kde se lidé s věnečky pohybují jako figurky v mechanickém betlému z devatenáctého století. Tyto věnečky se táhnou představením coby výrazová červená niť, podobně jako plechové kbelíky či gumové holínky na nohách téměř všech postav včetně Evy.Pozoruhodný je i samotný závěr opery, který je zároveň i hudebně vrcholným momentem díla. Eva, již vyčerpána obecným nepřijetím, hulvátstvím Rubače, ale především vidinou dilematu Mánka, rozhoduje se ukončit svůj život ve vlnách, kráčí k zadním „stékajícím kapkám“, vystupuje po schůdcích v místech, kde podlaha ostře stoupá k projekci a po slovech „Já vidím ráj…“ mizí, zatímco věneček „vyplave“ u kolem kráčejícího Mánka. Evina smrt tak nepůsobí pouze dojmem tragédie, ale svého druhu katarze. V popředí stále sedící Samko pak vstává, aby si otočil židli zády k divákům, a se závěrečnými akordy před padající oponou opět usedne, hledíce na místo Evina skonu.Přes jistou dávku vědomého hnidopišství autora recenze dlužno dodat, že liberecká inscenace Foersterovy Evy je racionálně promyšlena, ale zároveň z hlediska režie emočně „prohnětena až na kost“. Nesporným kladným rysem inscenace je pak pozoruhodná vyrovnanost a ucelenost složek představení, které přes jistou zemitost ztvárnění i námětu působí vytříbeným kompaktním dojmem – jako když v selské mrvě nalezneme vybroušený drahokam…

Kéž by liberecké nastudování Evy bylo průlomovým bodem většího zájmu českých divadel o širší autorský okruh české klasické hudby (nejen operní), podtrhující tak plasticitu unikátního fenoménu jménem česká hudba.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Josef Bohuslav Foerster:
Eva
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Linda Keprtová
Scéna a kostýmy: Marie Blažková
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Dramaturgie: Linda Keprtová
Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 26. září 2014 Šaldovo divadlo Liberec

Eva – Lívia Obručník Vénosová
Mánek – Josef Moravec
Mešjanovka – Jitka Zerhauová
Samko – Svatopluk Sem (alt. Anatolij Orel)
Zuzka – Blanka Černá
Rubač – Pavel Vančura (alt. Josef Škarka)

www.saldovo-divadlo.cz

Foto DFXŠ Liberec / Ludvík Grym