FOK a Carmina Burana: Ucelená forma a nosné protihlasy

Večer prodchnul duch vyrovnaného partnerství mezi sólisty a kolektivními uměleckými tělesy. U koncertů s kantátovým programem se to neděje vždy. Na obou provedených skladbách bylo zřetelné, že všichni protagonisté jsou do svých kreací silně umělecky ponořeni a že jejich snahy citlivě koordinuje dirigent Tomáš Brauner. Program koncertu přinesl dvě hluboce odlišné skladby téměř generačních vrstevníků: Koncert pro housle a orchestr č. 1 Bély Bartóka (1881–1945) a kantátu Carmina Burana Carla Orffa (1895–1982). První je dílo intimních citů, hudba evolučních nesymetrických linií, druhé je pak plátnem velkého gesta s periodickým řazením myšlenek a frází. První je dílem, které v širší hudební veřejnosti ještě nevešlo ve všeobecnou známost, a díky své komplikovanosti jí asi nikdy nezíská – a druhé je obrovským hitem, jehož úryvky jsou využity ve filmovém umění i v reklamě. Dramaturgie večera navázala na podobné spojení zdánlivě nesouvisejících kompozic, ke kterému došlo na analogickém koncertě stejného orchestru a na stejném místě před dvanácti lety. Tehdejší šéfdirigent orchestru FOK Jiří Kout provedl v roce 2011 Orffovu Carminu Buranu vedle Bartókova Koncertu pro dva klavíry a bicí nástroje. Nenechme se zmást, ani tato Bartókova skladba nehýří symetrickými průběhy a převahou tanečnosti. Bartókův První houslový koncert s Orffovou Carminou Buranou spojují však témata milostných hnutí mysli, stižená však též deziluzí z nenaplněné lásky.

Houslový koncert č. 1 Bély Bartóka zazněl v první polovině večera. Sólového partu se ujal vynikající slovenský houslista Dalibor Karvay. V Praze jsme ho již v letošní sezóně přivítali na příklad na pozoruhodném koncertě z hudby pro nonet. Jeho podání Bartókova Koncertu č. 1 bylo velmi emotivní a nápadité. Sólista nacházel mnoho obsažných melodických momentů v hudbě, jež se vzdaluje romantizujícím výrazovým polohám. Béla Bartók Koncert totiž dokončil pod tlakem svých temných nálad z nenaplněné lásky ke zřetelně mladší houslistce Stefi Geyerové (1888–1956) v roce 1908. Skladbu nechtěl původně vůbec zveřejnit. Rukopis partitury získal až v dědickém řízení přítel houslistky dirigent Paul Sacher a teprve v roce 1958 ji v premiéře realizoval v Basileji (sólista Hansheinz Schneeberger). Dvouvětost Bartókovy skladby, kdy první věta předkládá volnou fugovou výstavbu, je střídána větou druhou s tempovými i žánrovými zlomy. V její formě zaznamenáváme prvky sonátových tematických střetů. Celek však řídí ještě další stavebné zákonitosti. Koncentrovanost kompozice k drobnějším stavebným elementům (například k rozkladu konkrétního akordu) zapříčiňuje, že se v našem poslechu nedrobí, i když velmi často tempově těká. Dirigent Tomáš Brauner provedl posluchače Bartókovou skladbou v měkkosti orchestrálního zvuku první věty, stejně tak s energickým výrazem věty druhé. Přes svoji stavebnou složitost vyzněla v jeho koncepci jako logicky vyvážená ve struktuře i obsahu.

Kantáta Carmina Burana Carla Orffa, která zazněla v druhé polovině večera, vznikala v Německu v době, kdy nacisté v čele s Hitlerem již v zemi zcela ovládli společensko-politický život. O její premiéře 8. června 1937 ve Frankfurtu nad Mohanem, na jejíž organizaci se podílela též nechvalně známá strana NSDAP, vypráví Orffovi příbuzní, že probíhala ve velmi napjaté atmosféře. Autor se při ní třásl strachy, jaké reakce politických pohlavárů tato hudba (často provokativně úderná, „negerská“, jak říkali) přinese. Cenzoři v ní mohli účelově nalézt momenty lascivnosti či propagaci alkoholismu. Hitler ji tedy mohl okamžitě zakázat a autora pronásledovat. Stal se však překvapivě opak.

Carl Orff napsal Carminu Buranu původně s podílem taneční složky. Dnes se však provádí též jen koncertně. Název skladby poukazuje svým historickým jazykovým původem k bavorské oblasti. Dílo je též zařazováno do trilogie Trionfi. Její další části nesou názvy Catulli Carmina a Trionfo di Afrodite. Od Carminy Burany se liší nejen komornějším vyzněním, ale i tím, že jsou zde zhudebněny texty od známých autorů – básnířky Sapfó či od Catulla nebo Euripida. Carmina Burana zhudebňuje texty anonymní, jejichž původ sahá do 13. století. Není však vyloučeno, že některé mohou být i starší. Orff vybral pro svoji kantátu Carmina Burana básně na jedné straně směřující ke světským radostem z lásky a k veselému hýřivému životu, na druhé straně se zaměřil na ty, z jejichž syrového konstatování o vrtkavosti Štěstěny až mrazí. Myslím si, že také široká polarita témat a současně vnitřní obsahová moudrost činí toto dílo nesmrtelným. Plyne z toho také fakt, že pro dokonalé pochopení všech jeho náladových zákoutí je nutné plně porozumět textu, nejlépe ho sledovat v průběhu provedení skladby. Bohužel ani na popisovaném koncertě se s tím moc nepočítalo, protože v auditoriu bylo světlo utlumeno. Já jsem na balkóně nemohl číst skoro vůbec.

Orffova Carmina Burana přináší relativně tradiční melodiku, harmonii či rytmiku. Uvedené výrazové prostředky vyplývají z neoklasického kompozičního myšlení, jež se vyvinulo již po první světové válce. Novým rozměrem skladby je však specifický masívní zvuk, který provází lidové prosté rytmy. Ten podporují sborová skandování a také rozsáhlá baterie bicích nástrojů. Náladový protipól tvoří lyrická zastavení přinášející svojí komorní intimitou a jímavou zpěvností strmé kontrasty. Vše, co v Carmině Buraně zazní, je průzračné a přehledné. To znamená, že provedení tohoto díla klade velké nároky na přesnost souhry i ladění. Party sólového tenoru i barytonu Carl Orff ještě navíc ztížil z obsahových důvodů o tóny, které jsou mimo jejich běžný rozsah. Jejich realizace přináší pěvcům nemalé strasti. Každý ze sólistů večera se zaskvěl v některém ze svých pěveckých výstupů. Sopranistka Slávka Zámečníková okouzlila svojí lyrikou v části In trutina, norský barytonista Audun Iversen zaujal svým interpretačním ponorem v části Omnia sol temperat, tenorista Matrin Šrejma pak s bravurou a vtipem provedl slavný labutí žalozpěv Olim lacus colueram. Ve stejně vysoké kvalitě byl připraven i Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou či Dětský pěvecký sbor Radost Praha se sbormistrem Janem Pirnerem. Na vrub obou je třeba pochvalně podotknout, že díky jejich výkonům mohli posluchači ocenit i nosné protihlasy či podrobné souzvukové detaily, které nejsou slyšitelné ani v mnohých nahrávkách. Za mnohé lze jmenovat už úvodní větu O fortuna, při jejímž poslechu si mnohdy ani neuvědomujeme, kolik je ve sborových partiích efektních průběžných (epizodických) harmonií.

Dirigent Tomáš Brauner dotvořil ve své interpretaci Orffův opus do ucelené formy a realizoval jej v plastickém zvuku. Celou interpretační koncepci zdobilo domyšlení návazností mezi velkými díly i v rámci jejich samostatného vývoje. Posluchači nabyli dojmu, že návrat k úvodní části O fortuna přišel po odeznění hodinového díla vlastně velmi brzy. Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK a jeho zázemí patří velký díl za závěrečný koncert, též za celou sezónu 2022/23. Přejeme mu mnoho zdaru do sezóny nové.

Carmina Burana
14. června 2023, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha

Program:
Béla Bartók: Koncert pro housle a orchestr č. 1
Carl Orff: Carmina Burana

Účinkující: 
Dalibor Karvay – housle
Slávka Zámečníková – soprán
Martin Šrejma – tenor
Audun Iversen – baryton

Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala – sbormistr

Dětský pěvecký sbor Radost Praha
Jan Pirner – sbormistr

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Tomáš Brauner – dirigent