Volání „bravo!“ na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu nebralo konce

Do dalšího abonentního koncertu 12. dubna 2023 v pražském Rudolfinu zařadil Český spolek pro komorní hudbu skladby pro velká komorní obsazení – smyčcové nonety, oktety a sextety. Pro jejich interpretaci zvolil elitní hráče.
Pavel Haas Quartet (zdroj Česká filharmonie)
Pavel Haas Quartet (zdroj Česká filharmonie)

Základ tvořil Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel – housle, Pavel Nikl – viola, Peter Jarůšek – violoncello), který rozšířili významný slovenský houslista Dalibor Karvay, francouzský houslový virtuóz Fedor Rudin, italský violový virtuóz Simone Gramaglia, ikona české violoncellové školy Michaela Fukačová a koncertní hráč na kontrabas Petr Ries, člen České filharmonie. Do programu byla zařazena díla 20. a 21. století od finského skladatele Olli Mustonena (*1967) a Dmitrije Šostakoviče (1906–1975), večer zakončila skladba Petra Iljiče Čajkovského. Koncert se setkal s velkým zájmem publika, které odcházelo nadšené z výkonů interpretů i ze skladeb samotných.

Večer zdobil ušlechtilý zvuk všech komorních seskupení. Vytvořili jej vynikající hráči a mnohé mimořádné nástroje. Na pódiu byly k vidění hned čtyři historicky i umělecky cenné exempláře (Dalibor Karvay hrál na housle „Benecke“ Antonia Stradivariho z roku 1694, Fedor Rudin na housle cremonského mistra Lorenza Storioniho z roku 1779, Simone Gramaglia přivezl do Prahy violu Gioacchina Torazziho z roku 1680, Michaela Fukačová interpretuje skladby na violoncello Itala Carla Tononiho z roku 1726). Všichni protagonisté vložili svůj um do týmové spolupráce při provádění náročných komorních děl. Popisovaný koncert by se mohl stát přímo vzorem pro přípravu komorních výkonů.

Dramaturgie večera připravila posluchačům poutavé Nonety č. 1 a 2 Olli Mustonena. Finský skladatel, který loni oslavil padesáté páté narozeniny, v nich těžil z hudebního jazyka vrcholného romantismu. Osvěžoval jej nenásilnou formou aromantickými detaily. Z aromantických elementů bylo tak vytvořeno působivé hudební aroma! Historická hudba se stala pro skladatele lodí, s níž se nepotápěl, ale do jejich kajut posadil pasažéry z 20. století. V hudbě to konkrétně vypadalo tak, že najednou byly zapojeny nenadálé modulace, strmé skoky do staré modality či atypické průběžné harmonie. Ty obecně vznikají při setkání melodie s doprovodem. Pozná se podle nich mnoho o stylu autora. Melodika skladby byla též ovlivněna nepravidelnou rytmikou, která do ní nenásilně vstoupila a nepozorovaně zmizela. Za inovativní postupy ve smyslu nápadů, jež nejsou tolik ke slyšení v relevantních skladbách posledních dekád, lze pokládat náplň některých polyfonních frází. Jejich hlasy uhýbaly nečekaně z imitací do jiných melodických linií. Oba nonety jsou především nástrojově velmi efektní, a tak v nich interpreti večera mohli představit své mistrovství. Oba opusy jsou sestaveny do pevných cyklických forem, které respektují obvyklou dramaturgii. V ní se uzavírá celek energickým rychlým finále. Dle autorových slov může být Nonet č. 1 hudebním vyjádřením ročních období. Ta v Mustonenově výkladu začínají zimou a končí podzimem. Není divu, předlohou bylo jistě finské klima, kde zima hraje zásadní roli. Na mimohudebním vysvětlení nicméně autor nelpí. Nonet č. 1 více směřuje k romantickým stylovým charakteristikám, Nonet č. 2 má spíše minimalistické kořeny.

U obou skladeb však při charakteristice cítíme, že je nelze jednoznačně zařazovat do kompozičních kategorií. Ani Nonet č. 2 totiž neopouští romantický předobraz, ale myšlení skladatele směřuje do širších, mnohdy enormně klidových ploch. Nejvíce to bylo patrné ve třetí části Adagio, která jen zvolna rozvíjela diatonickou harmonii – zde možná až příliš poplatnou svému vzoru. Skladatel do této věty opět vnesl epizodickou melodickou drobnokresbu, a ta opět harmonickou tradici postavila do jiného kontextu. I v Nonetu č. 2 spěl cyklus do efektního finále. Zde bylo naplněno tremolovaným pohybem, vlnícím se dynamickým průběhem, pečlivě naplánovanými materiálovými kontrasty a ohnivou tečkou. Není divu, že interpreti oba opusy zařadili do svého vystoupení. Mohou je provádět totiž opakovaně a budou se pokaždé líbit. Interpretační přístup uměleckého tělesa k Mustonenovým nonetům směřoval do oblasti interpretace hudby 20. a 21. století. Nebál se zajít až do dynamických či tempových extrémů na obou pólech. Posluchači si jistě dlouho budou pamatovat jemná pianissima či strhující tempa, kterými byly obě skladby provázeny.

Mezi oba Mustonenovy nonety vložili interpreti Dvě skladby pro smyčcové okteto, op. 11 od Dmitrije Šostakoviče. Pochází z roku 1925. Dvouvětí vyplňuje fantazijně uvolněná věta úvodní a motoricky barbarská věta druhá. Jak z datace vyplývá, skladba vznikla v blízkosti autorovy slavné Symfonie č. 1 f moll, jíž se mladičký autor zařadil mezi vyhledávané tvůrce soudobých symfonií. Nástrojové obsazení provedeného okteta vyžaduje čtyři housle, dvě violy a dvě violoncella. Chybí tedy kontrabas. Autor skladbu věnoval památce předčasně zesnulého básníka Volodi Kurčavova, svého přítele. Je to dílo, které se výrazně odlišuje od výše uvedené symfonie. Oproti neoklasicky laděné Symfonii č. 1 f moll zde probíhají ostré expresionistické střety a tvrdé disonance, též však sólistické eskapády houslí vyjadřující rozjitřené monology. Obklopují je těžkomyslné hudební nálady. Skladba je plná vzdoru a revolty. Je výrazem rozkolísané duše dvacetiletého umělce. Typické naladění Sturm und Drang. Lze vypozorovat, že mladého autora oslovila aktuální ruská avantgarda bořící tonalitu a přinášející civilistní témata. Patřil do ní například Nikolai Roslavec (1880–1944), Nikolai Obukhov (1892–1954) a další. S jejich vlivem se patrně brzy rozešel. Nutno konstatovat, že mezi všemi provedenými skladbami večera dosahovala skladba ruského autora největšího odstupu od romantiky. Svými sóly se zaskvěl první houslista Fedor Rudin. Strhující hudební zážitek však připravili posluchačům všichni. Volání „bravo!“ nebralo konce. Zcela po právu, protože takový výkon interpretů v moderní komorní skladbě se neslyší každý den.

Závěr koncertu ovládla poetika hudby Petra Iljiče Čajkovského. Zazněl jeho Sextet d moll „Souvenir de Florence“, op. 70. Podtitul lze přeložit jako „Vzpomínka na Florencii“. Inspirační okruh podněcuje představu analogie názvu skladby Američan v Paříži od George Gershwina. Zde bychom použili verzi „Rus ve Florencii“, jelikož se v hudbě střídá melodika italských písní v první a poslední větě s ruskými nápěvy ve větě třetí. Zvolená písňová témata jsou zpracována pokaždé variačními technikami, a proto si je posluchač může užít do sytosti. Svojí sestavou vět a jejich náplní osciluje dílo mezi sonátovým cyklem a svitou. Tím se také dost přibližuje světu náročných orchestrálních autorových svit, které nejsou sestaveny ze scénických hudeb. Současně také provedenou skladbu plně zařazujeme mezi skladby klasicko-romantické syntézy. Zahráli ji houslisté Dalibor Karvay (1. housle) a Fedor Rudin, violisté Pavel Nikl a Simone Gramaglia spolu s violoncellisty Michaelou Fukačovou a Peterem Jarůškem. Nejvíce dramatického vzruchu přináší první věta v sonátové formě. Ta obsahuje tóninový průběh lišící se od klasických pravidel. Poté je rozehrána plejáda hudebních obrázků z ruské či italské oblasti v přehledných formách. Smyčcový ansámbl pojal dílo ve virtuózní poloze. Nechal vyznít lyrická zátiší, stejně tak zvolil strhující tempa tam, kde mohli ukázat jednotliví členové souboru svojí brilanci. Závěrečná coda přinesla oheň, jenž všechny posluchače zvedal ze sedadel. V interpretaci skladby bych zvlášť vyzvedl variace na ruskou melodii ve třetí větě Allegretto moderato, které si díky uměřenému tempu, kreativně zvolené agogice a výstižné artikulaci udržely národní esprit.

Publikum odcházelo z koncertu po dlouhém potlesku, nadšené z toho, že mohlo zažít tak mimořádné kreace významných instrumentalistů.

Český spolek pro komorní hudbu • Peter Jarůšek, Veronika Jarůšková, Dalibor Karvay
12. dubna 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program
Olli Mustonen: Nonet pro smyčce č. 1 (16′)
Dmitrij Šostakovič: Dva kusy pro smyčcové okteto op. 11 (10′)
Olli Mustonen: Nonet pro smyčce č. 2 (15′)
Petr Iljič Čajkovskij: Smyčcový sextet d moll, op. 70, „Souvenir de Florence“ (35′)

Účinkující
Dalibor Karvay – housle
Fedor Rudin – housle
Veronika Jarůšková – housle
Marek Zwiebel – housle
Pavel Nikl – viola
Simone Gramaglia – viola
Peter Jarůšek – violoncello
Michaela Fukačová – violoncello
Petr Ries – kontrabas

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments