FOK: Skladby 20.století v ukázkovém podání

Když jsem minule zval na koncerty Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, které se uskutečnily 6. a 7. dubna (navštívil jsem druhý z nich), lákal jsem Vás na čtyři neobvyklé lahůdky.

Až později jsem si uvědomil, že minimálně Brittenova Simple Symphony, op. 4, se na repertoáru především koncertů objevuje relativně často. Tuto rozkošnou skladbu lze pro humor i nekomplikované potěšení, které přináší, jedině přivítat. Benjamin Britten skladbu načrtl již ve dvanácti letech a dokončil ve dvaceti v neoklasickém stylu. Uznávaný německý dirigent Heiko Mathias Főrster zvolil plné obsazení smyčců, což zvuk poněkud zatěžkalo, ale provedení samotnému se nedalo nic vytknout. Po výrazové stránce se podařilo naplnit názvy jednotlivých vět, od rozpustilého až divokého (boisterous) bourée, přes vtipné a hravé (playful) pizzicato druhé věty, proti kterému stála sentimentální (sentimental) sarabanda, již orchestr hrál s až naléhavou něžností. Finále bylo opravdu dovádivé (frolicsome). Dodal bych ještě, že dirigent skladbu řídil velmi úsporným a přesným gestem.

Následovalo Double Concerto pro hoboj, harfu a komorní orchestr Witolda Lutosłavského. Původně měl koncert večer zahajovat, ale tím, že dirigent přesunul Simple Symphony na začátek, podařilo se mu vyhrotit kontrast mezi „pohodovou“ hudbou a drásavým zvukem úvodu Lutosłavského koncertu. Zde bylo obsazení orchestru skutečně velmi malé, ale rozšířené o bicí nástroje, v nichž po Bodorové Symfonii č. 1 mohli bicisté FOK opět ukázat své umění.

Doslova přehlídkou hráčského umění se však staly výkony hobojisty Viléma Veverky a harfistky Kateřiny Englichové. Zejména part hoboje se zdá (amatérskému) posluchači téměř nehratelný a vzbuzoval „němý úžas“. Vilém Veverka měl nejen obdivuhodnou dechovou výdrž a technickou vybavenost, ale celou dobu dokázal udržovat oční kontakt s publikem a zajistit si tak potřebnou pozornost, jež zejména u současných skladeb nebývá vždy nejvyšší. Z „dialogů“, které spolu oba nástroje často vedly, bylo vidět, jak si sólista se sólistkou rozumí. Skladba je, myslím, přístupná i širšímu publiku, což ukázal závěrečný potlesk, který byl více než jen zdvořilý. Přesto, když Kateřina Englichová do ticha před přídavkem žertem oznámila: „Ještě jednou celé!“, dostalo se jí jako odpovědi spontánního „Ne!“ od jedné dámy, jak se mi alespoň zdálo. Obecenstvo se pak dočkalo uchlácholení Debussyho Reverie (Snění) ve verzi pro harfu a hoboj.

Po přestávce zazněla působivá Sensemayá Mexičana Silvestra Revueltase. Skladatel se narodil v roce 1899, začínal jako houslista a dirigent, skládat začal ve třicátých letech. Umění (malířství, tanci, herectví, literatuře) se věnovali i jeho sourozenci a děti, rodina Revueltasů je v Mexiku velmi známá a v mnoha městech bývá ulice pojmenovaná po někom z nich. Nejčastěji je to ovšem Silvestre, nazývaný někdy mexický Stravinskij. Revueltas by asi naplnil představy Středoevropanů o životě mexického umělce, jak ho znají z životopisů Diega Rivery nebo Fridy Kahlo. Bojoval ve španělské občanské válce, po Francově nástupu se vrátil do Mexika, kde sice sehnal místo na konzervatoři, ale všechny peníze vždy propil a na následky alkoholismu zemřel v roce 1940. Ve své hudbě se Revueltas inspiroval jak hudbou evropskou (se Stravinským jej spojuje záliba v exotických rytmech a neobvyklé instrumentaci), tak hudbou původního mexického obyvatelstva. Skladba Sensemyá, trvající pouhých šest až sedm minut, vyžaduje velký provozovací aparát (opět bylo třeba 5 bicistů a jedné bicistky) a je zhudebněním v Mexiku dobře známé básně o zabití hada. K tamtamu a poté ostatním bicím se přidávají další nástroje, tempo se stále zrychluje až k extatickému vrcholu.

Další extáze následovala ve skladbě, která ji měla i v názvu, totiž Skrjabinově Le poème de l´extase. Výborný výkon podali opět všichni v orchestru, skvělé byly (opět!) žestě a (také opět!) trubkové sólo. Navíc se povedlo, aby ani v těch zvukově nejhutnějších místech nedošlo ke „slití“ zvuku do nepřehledné masy. Oproti minulé sezóně jsem v té letošní navštěvoval orchestru FOK poněkud méně, zdá se mi stále velmi dobře disponovaný. Poněkud mne však tento i minulý týden zarazily smutné tváře většiny hráčů a hráček. Přeji jim stejně velké množství radosti a uspokojení z práce, kolik ho rozdávají publiku. Další koncerty FOKu se konají 27. a 28. dubna a pozor: na první z nich již mnoho vstupenek nezbývá. Dirigovat bude Jiří Kout, zazní Brahmsovy Variace na Haydnovo téma, Dvořákova Sedmá a Druhý klavírní koncert P. I. Čajkovského (sólový part zahraje Nikoli Tokarev).

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Heiko Mathias Főrster – dirigent
Vilém Veverka – hoboj
Kateřina Englichová – harfa
6. s 7. dubna 2011 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu dne 7.4.)

program:
Benjamin Britten: Simple Symphony, op. 4
Witold Lutosławski: Double Concerto pro hoboj, harfu komorní orchestr
Silvestre Revueltas: Sensemayá
Alexandr Nikolajevič Skrjbin: Le poème de l´extase – „Symfonie č. 4“, op. 54

www.fok.cz