„Jeho fotografie byly nafoceny poměrně dynamicky a byly viditelně jiné než ty ostatní,“ říká o začátcích Chocholovy kariéry jeho dcera Blanka, majitelka Archivu B & M Chochola. Díky práci ve fotoateliéru se za protektorátu vyhnul totálnímu nasazení. Když získal v roce 1945 tovaryšský list, přišlo osvobození a rok poté první ročník Pražského jara. Chochola fotil zkoušky mladého Rafaela Kubelíka, portrétoval Talicha, kterého obdivoval, na letišti zachytil vítání a přílety velkých hvězd jako Oistrach, Šostakovič. A další legendy zvěčnil na pódiu i v zákulisí: Karajana, Hindemitha, Menuhina, Rubinsteina, Richtera, Barenboima. Občas to nebylo jednoduché, velcí umělci se fotografů stranili. „Karajan se nedá fotit,“ postěžoval si Chochola v dopise do jedné redakce. Ke snímku, kde jej zachytil přes ulici u Obecního domu, poznamenal: „Herbert von Karajan se posledních letech hermeticky izoluje od fotoreportérů tak, že několik osobních strážců jej hlídá a stíhá otrlé muže s kamerou. Při koncertě si to zase fotoreportéři vynahrazují nenápadností, maskováním v davu a tajně fotí… jednou archivy promluví.“
Po osmašedesátém se atmosféra změnila a fotograf přišel o zakázky. Blanka Chocholová na tu těžkou dobu vzpomíná: „Když se vrátil z Paříže, plný těch krásných zážitků z konce šedesátých let, tak si neuvědomil změnu, která se tu mezitím udála. V roce 1970 šel s jedním francouzským novinářem na výročí Jana Palacha fotit Palachův hrob a tam je sebrala STB. Dostali se do vazby, byl tam asi měsíc, zabavili jim materiály, které nafotili a měl z toho postih. Byl to pro něj ohromný šok.“
Další rána byla, když byl fotograf okraden taxikářem o svou Leicu G, aparát, kterým fotil Dalího i Pražská jara. „Nepoctivý taxikář mu ujel s celou brašnou, neměl to své nádobíčko, to byla velká ztráta. Taky jej někdo fyzicky napadl. Bylo toho na něj hodně. Sice ještě fotil, také když se vrátil Kubelík v 90. roce, pořád na festival chodil, protože to měl rád. Ale už se nikdy nevrátil do té formy, už to nešlo s jiným aparátem, natož s digitální technikou, to bylo těžké pro člověka skoro osmdesátiletého,“ líčí závěr uměleckého života Václava Chocholy jeho dcera. V devadesátých letech byl stipendistou francouzské Charty 77, s dcerou uspořádali několik velkých retrospektivních výstav, režisérka Věra Chytilová o něm natočila dokument Vzlety a pády. Chochola zemřel v Praze v roce 2005.
Řadu fotografií z výstavy a mnohé další obsahuje rovněž nová publikace 75 let Pražského jara, která vyjde před začátkem festivalu. Reportážní fotky, portréty i momentky slavných ze zákulisí tvoří dosud největší publikovaný soubor fotografií Václava Chocholy z předního českého festivalu.
Výstava Václav Chochola a hudba
Rudolfinum 13. – 31. května 2023
Kurátorka výstavy: Svatava Barančicová
Pořadatel: Pražské jaro
Spolupráce: Archiv B&M Chochola
