Nová záslužná publikace 75 let Pražského jara, kterou lze jednoduše označit – skvělá!

Dnes se koná slavnostní zahájení Pražského jara a my vám přinášíme recenzi na novou knihu s názvem 75 let Pražského jara. Pročtení a prolistování dává mnoho informací, velkou reflexi dramatického dvacátého století i mnoho impulsů, jak svědomitě a bohatě žít.

75 let Pražského jara je obsáhlá, výtvarně přitažlivá kniha o jedenácti kapitolách, mapuje tři čtvrtě století existence festivalu Pražské jaro a je systematickým dokladem a připomínkou každoročního dění. K tomu slouží jednotlivé studie několika autorů. Svérázným obohacením je hned kapitola prvá Předjaří. Vlasta Reittererová dává do genetických začátků Pražského jara Maifestspiele, květnové hudební slavnosti pořádané v různých městech Německa k poctě skladatelů i panovníků. V Praze roku 1889 zorganizoval ředitel Nového německého divadla Angelo Neumann cyklus Richard Wagner Festspiele. Pozoruhodný detail – závěr prvého cyklu tvořil koncert s Beethovenovou Devátou symfonií, dirigoval Gustav Mahler. V Německém divadle pokračovaly Maifestspiele i za éry Alexandra Zemlinského v letech 1911–1928. V české festivalové linii zdůrazňuje Vlasta Reittererová rok 1904 – první hudební festival uspořádaný Ústřední jednotou zpěváckých spolků českoslovanských, inspirovaný festivaly v Anglii a jejich poctou Antonínu Dvořákovi. Důležitá je též připomínka festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu –International Society for Contemporary Music (ISCM), v Praze byl prvně v roce 1924. Tyto svátky hudby naplno odrážejí a mapují sociální drama i let válečných. Svou důležitou stať má Pražský hudební máj roku 1939, statečné konání Václava Talicha, jeho umělecké nasazení i poválečné perzekuce.

Kapitola druhá – Když jaro má svá léta… Festival šedesátiletý. Je to stručná, výstižná reflexe šedesáti ročníků Pražského jara ve spektru politických a režimových proměn Československa. Vlasta Reittererová zde čerpá z publikace Antonína Matznera Šedesát Pražských jar (Praha 2006) a jednotlivé vývojové tendence i zákazy děl uměleckých person představuje s erudicí sobě vlastní, komentuje s vtipem a historickým nadhledem. Svatá Ludmila na rozloučenou charakterizuje festivalový ročník 1948, zahájený Dvořákovým oratoriem pod taktovkou Rafaela Kubelíka (emigroval v červenci po koncertě České filharmonie a Mé vlasti), Pražské jaro 1949: Nová tradice Mé vlasti a Ódy na radost, následná Doba velkých hesel komentuje trend lidovosti a propagandistické politikum festivalu, Sovětská estráda a lidový Mozart nadepisuje ročník 1951 ve znamení třicátého výročí založení Komunistické strany Československa, rok 1953 určilo úmrtí Stalina i Klementa Gottwalda, rok 1954 je už Pozvolné tání a Rok české hudby, rok 1957 přináší Návrat české i světové moderny a blahodárné působení Václava Holzknechta, místopředsedy festivalového výboru. Nové hvězdy Jansons, Sawallisch, Matačič či Lorin Maazel, Juilliard String Quartet, Ravi Shankar i Alexandrovci ještě neznamenají svobodu, do času naděje směřují teprve návštěvy a prezentace Paula Hindemitha 1961, v roce 1962 představil Zubin Mehta s FOK moderní program Stravinského, Kodályho a Honeggera, prvně vystoupil Charles Mackerras a konečně 1963 Herbert von Karajan a Vídeňští filharmonikové! Železná opona se zvedá hlásá premiéru Musique pour Prague Daria Milhauda napsanou pro ročník 1966, sedmdesátá léta normalizace mají znova povinné úlitby, v ročníku 1971 skladby oslavné k padesátému výročí založení KSČ.

Třicátý ročník festivalu splynul s třicátým výročím osvobození a ke skladbám domácích autorů přibylo i Válečné rekviem Benjamina Brittena a Žalozpěv obětem Hirošimy Krzysztofa Pendereckého. V roce 1984 byla vstupní Má vlast poprvé svěřena zahraničnímu dirigentu, Lovro von Matačičovi, velká politická změna přivedla Velké návraty 1990, tedy Rafaela Kubelíka i Rudolfa Firkušného, Svobodná léta a nové impulsy 1990-2006 dávají radostné čtení i milou připomínku účasti Václava Havla na zahájení, Na prahu nového tisíciletí vystupují nová jména – Nicolas Harnoncourt i Sir John Eliot Gardiner. Názvy statí jsou výstižné, Poprvé Haitink a Pollini, Ančerl naposled, Sedmdesátá léta: kdo se nehodil. Festivalové reflexe politického dění mapují rok Spartakiády Na značky! a Velké návraty patří nejenom Rafaelu Kubelíkovi. Svobodná léta a nové impulsy 1990–2006 a Odvaha k experimentu, Na prahu nového tisíciletí hovoří jazykem svobody. Rekapitulace šesti festivalových dekád má samozřejmě i výčet pozoruhodných recitálů, bezpočet jmen umělců i autentické vzpomínky, třeba rozhlasový fejeton Václava Holzknechta z roku 1979 Poznal jsem dva geniální umělce Richtera a Rubinsteina. Knihu provázejí osobité vzpomínky Petra Šestáka a Jana Klusáka, s oběma skladateli je zaznamenal Aleš Březina.

Monotematická třetí kapitola Jindřicha Bálka Erbovní dílo, které není nikdy stejné patří Smetanově Mé vlasti. Objevné čtení o uvedeních ikonického cyklu Václavem Talichem, Rafaelem Kubelíkem, Karlem Ančerlem, Aloisem Klímou, Karlem Šejnou, Břetislavem Bakalou či Václavem Smetáčkem a dalšími dirigenty, Václav Neumann je přímo rekordman – zahajoval Pražské jaro dokonce osmkrát. V roce 1993 zahájil Pražské jaro poprvé zahraniční orchestr, Liverpoolská filharmonie s Liborem Peškem, roku 2000 se skvěle prezentovala Pražská komorní filharmonie jako nejmladší orchestr a mladičký Jakub Hrůša, důležitá jsou všechna uvedení Jiřím Bělohlávkem, včetně pozoruhodnosti roku 2011, kdy Mou vlast nastudoval a uvedl se studenty Pražské konzervatoře.
Jinou raritou jsou interpretace historické, jak uvedli London Classical Players s Rogerem Norringtonem (1996) a v čase pandemickém 2021 skvěle objevně Collegium 1704 a Václav Luks. Samozřejmě svou registraci a komentáře mají i taktovky dirigentů zahraničních.

Studie Pražské jaro na počátku 21. století mapuje pořadatelské inovace, rozšíření programových řad, dopolední matiné či noční nokturna, open air, přenos zahajovacího koncertu na Kampu a další, dnes už samozřejmosti. Do elitní trojky hostujících orchestrů řadí J. Bálek Vídeňské filharmoniky, Berlínské filharmoniky a Royal Concertgebouw Orchestra, aniž umenšuje význam a um dalších orchestrů, včetně domácích. Vyzdvihuje důležitost a originalitu komorních ansámblů, pěveckých recitálů, pestrou mozaiku a originalitu souborů staré hudby, slavná jména klavírní scény, v níž Ivan Moravec má postavení stěžejní. Bálkova studie je sycena i mnoha osobními prožitky koncertů, autor mapuje i Proměny umělecké rady, sled jmen je věru živý a po právu základní interes věnuje Antonínu Matznerovi, jenž byl dramaturgem festivalu v letech 2002–2012.

Retroinformaci operních představení Pražské jaro s oponou komentuje Jitka Slavíková. V letech 1947–1989 dával festival cenné kukátko do světa, nemohli jsme vycestovat, tudíž hostování operních souborů z východní Evropy, a dokonce i ze Západu (londýnská Sadler’s Wells, Nizozemská opera z Amsterdamu a Wiener Staatsoper), byla velká lákadla (studie neuvádí tituly).
Po roce se operní nabídka soustředila k nabídce domácí, ponejvíce divadel pražských. Provedení komentují dobové kritiky a Jitka Slavíková stanoví otázku: „Dnes máme cestu za hranice (nejen) operních snů otevřenou. Jaký klíč tedy k dramaturgii operních řad zvolit?“

MHS Pražské jaro: Talenty na start! (Jindřich Bálek) je kapitola o Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro. Existuje od roku 1947, tehdy to byla houslová soutěž o cenu Jana Kubelíka. Až do roku 1958 měly ročníky jména dedikantů – Bedřicha Smetany, Hanuše Wihana, Antonína Rejchy, Emy Destinnové a Karla Buriana, Josefa Slavíka a Františka Ondříčka, dnes má tato zakladatelská soutěž světové federace hudebních soutěží titul jednotný: Soutěž Pražského jara.
Zájem je velký, každoročně se odvíjí soutěžení ve dvou nástrojích, rekord drží obor flétna v roce 2009, přihlásilo 238 kandidátů z 36 zemí. Renomé pražskojarní soutěže dosvědčuje i fakt, že i nástroje jako klavír či housle, které mají ve World Federation of International Music Competitions své věhlasné specializované světové soutěže, vůbec neumenšují zájem o Prahu.

Soudobá hudba na Pražském jaru 2006–2021 je kapitola povzbudivá. Jak zdůrazňuje Jiří Slabihoudek, soudobá hudba byla integrální a významnou součástí festivalu od samého počátku, ba i během čtyřiceti let totality se objevovali skvělí umělci. Studie soustředěná na patnáct posledních let dává zajímavou škálu skladatelských miniportrétů s vazbou na festival: Jörga Widmanna, který byl v roce 2021 dokonce rezidenčním umělcem festivalu, Krysztofa Pendereckého, André Previna, Heinera Goebbelse, Lukáše Hurníka, Petra Wajsara, Marka Ivanoviće, Lukáše Sommera, Michala Nejtka, Petra Kofroně, Ivana Achera, Jana Trojana, Ondřeje Štochla, Petera Grahama, dvojici Tomáš Pálka a Michaela Plachká, Pavla Zemka Nováka, Marka Kopelenta, Luboše Mrkvičky, Miroslava Srnky, Jana Ryanta Dřízala, Šimona Vosečky, Jakuba Rataje, Ondřeje Kukala, Juraje Filase, Jiřího Gemrota, Víta Zouhara, Jany Vöröšové či Adama Skoumala, Ivana Buffy, Ľubice Čekovské, Kryštofa Mařatky, Jiřího Kadeřábka, Miloše Štědroně, Ivany Loudové , Jaroslava Krčka, Jana Klusáka a dalších. Bohatou platformu soudobé hudby tvořila díla též Petra Ebena, Jana Nováka, Karla Husy či Viktora Kalabise a mnoha dalších. Pozornost patří špičkovým ansámblům, francouzský Ensemble intercontemporain přijel dokonce pětkrát, dvakrát i s Pierrem Boulezem, prestižní Klangforum Wien, Hortus Musicus, Amadinda Percussion Group či Neue Vocalsolisten Stuttgart, Konvergence, Orchestr Berg či Brno Contemporary Orchestra. Soudobá hudba a skladby na objednávku festivalu tvoří významný profil Pražského jara a tato preference má své pokračování.

Neodmyslitelnou, jasně zřetelnou identitu festivalu vtipně komentuje Kateřina Přidalová: Bez Muziky to nepůjde aneb od loga k vizuálnímu stylu Pražského jara a vize je jasná, ctění tradice a inovace ruku v ruce. 

Specifická součást Pražského jara je podzimní Klavírní festival Rudolfa Firkušného. Týden, nejčastěji listopadový, nabídka nejexkluzivnějších pianistů světa, včetně velikánů našich. Existuje od roku 2013 a Věroslav Němec ve stati Devět let s Klavírním festivalem Rudolfa Firkušného dává znalecky zasvěcený komentář k prezentaci dobré čtyřicítky skvělých virtuózů a jejich vystoupení: Emanuel Ax, Dénes Várjon, Lukáš Vondráček (v prvém ročníku a posléze s vavříny z Bruselu v roce 2021), Lise de la Salle, Ivo Kahánek s Berlínskou filharmonií, Jitka Čechová, Pierre-Laurent Aimard, Giovanni Bellucci, Yefim Bronfman, Grigorij Sokolov dvakrát, Igor Ardašev, Khatia Buniatishvili – podruhé se sestrou Gvantsou, Garrick Ohlsson, Martin Kasík, Olga Scheps, András Schiff, Andrei Gavrilov, David Fray, Tomáš Víšek, Pierre-Laurent Aimard, Monty Alexander, Piotr Anderszewski, Yekwon Sunwoo, Miroslav Sekera, Paul Lewis, Beatrice Rana, Marc-André Hamelin, Jan Bartoš, Aaron Diehl se svým triem, Jevgenij Kissin, v pandemické restrikci bez publika Francesco Piemontesi, Julianna Avdějeva, Marek Kozák, Slávka Vernerová, čtveřice David Fray, Jacques Rouvier, Emmanuel Christien a Audrey Vigoureux, Angela Hewitt. Jasný doklad svéprávného a interesantního festivalu.

Kronika patnácti let je stručný a obsáhlý vhled do festivalových let 2006–2021. Svatava Barančicová s publicistickým nadhledem sobě vlastním glosuje největší události, nejzajímavější koncerty, umělecké osobnosti. Přidává i historky ze zákulisí a zkušenosti pořadatelského štábu.

Jednašedesátý ročník Pražského jara roku 2006 zahájila symbolicky replika slavnostního startu festivalu v roce 1946, koncertu České filharmonie s Rafaelem Kubelíkem: Slavnostní předehra C dur J. B. Foerstera, Křížová cesta Otakara Ostrčila, Symfonie č. 7 d moll Antonína Dvořáka. Má vlast následovala večer poté. Událostí byla česká premiéra Schönbergovy kantáty Písně z Gurre, premiéra oslavné skladby Adorations Ľubicy Čekovské v rámci slovenského fokusu, prezentace hudby a umělců určitého národa, koncert sopranistky Edity Gruberové byl samozřejmě senzací. Bonus měl i závěrečný koncert SOČRu a světová premiéra Scherza capricciosa Jana Klusáka. Festivalové trumfy roku 2007 dala Academy of St Martin in the Fields s klavíristou Murrayem Perahiou, San Francisco Symphony s Tilsonem Thomasem a barytonistou Thomasem Hampsonem, jejich Mahlerův Chlapcův kouzelný roh zazářil. Přijeli skvělí dirigenti Sir Charles Mackerras, Charles Dutoit či Gennadij Rožděstvenskij, který provedl novinku Lukáše Matouška Kořeny času.
Další rok v klavírní galaxii uchvátil nejen Alfred Brendl, ještě více Ivan Moravec, hvězdou roku 2009 byl tenorista Juan Diego Flórez, znova též houslistka Anne-Sophie Mutter. V roce 2009 se připomínalo padesáté výročí úmrtí Bohuslava Martinů, rok poté 120. výročí narození. Exkluzivní bylo hostování Sira Eliota Gardinera s Monteverdiho sborem a Anglickými barokními sólisty, uvedli famózně Bachovu Mši h moll BWV 232. Přijel prvně André Previn, a to jako klavírista, dirigent i skladatel, prvně přijel také Pittsburský symfonický orchestr s Manfredem Honeckem. Matthias Goerne přednesl se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a dirigentem Herbertem Blomstedtem Mahlerovy Písně o mrtvých dětech. Právě Gustav Mahler byl ikonou, sté výročí jeho úmrtí dalo punc 66. ročníku festivalu. Symfonie tisíců spojila pod taktovkou Christopha Eschenbacha pětisetčlenné těleso – Českou filharmonii, NDR Sinfonieorchester Hamburg, šest pěvecký sborů a sólisty – vystoupili v O2 areně pro víc než čtyři tisíce posluchačů. Mahlerovu Šestou symfonii a moll odehrála Berlínská filharmonie se Simonem Rattlem na závěrečném koncertu.
V roce 2012 se s Pražským jarem rozloučil Ivan Moravec famózně, na festivalu hrál dvacetkrát. Přijel Jiří Bělohlávek se „svým“ orchestrem BBC, zahráli i českou premiéru skladby „C“ Jiřího Kadeřábka psanou na objednávku Londýňanů. Jiří Bělohlávek stanul v čele České filharmonie a festival roku 2014 zahájili Mou vlastí na památku Rafaela Kubelíka k 100. výročí narození.

Prvně se odehrál Debut Pražského jara, debutantem byl Pavel Trojan, dnešní ředitel festivalu, jeho skvělý programově náročný výstup s orchestrem FOK byl a nadmíru úspěšný. 70. ročník měl velkou nabídku špičkových orchestrů, NDR Sinfonieorchester Hamburg s Thomasem Hengelbrockem měli zahájení, přijela Petrohradská filharmonie, Budapešťský festivalový orchestr, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, domácí FOK připravil Hudbu z celuloidu, večer kvalitní filmové hudby Ericha W. Korngolda, Zdeňka Lišky, Dmitrije Šostakoviče a Jiřího Šusta. Dramaturgie 71. ročníku festivalu vyzdvihla kulturu španělskou a pobaltskou, estonský dirigent Paavo Järvi dirigoval zahajovací Mou vlast, litevské Čiurlionisovo kvarteto hrálo díla svého jmenovce, s Litevským symfonickým orchestrem přijela mezzosopranistka Violeta Urmana, zpívala symbolicky Epitaf uplynulému času Litevce Broniuse Kutavičiuse, Kaunanský státní sbor představil díla litevských autorů, i Madrigaly Bohuslava Martinů. Lotyšský skladatel Pēteris Vasks zaujal skladbou Ovoce ticha, originálně pokorným zhudebněním modlitby Matky Terezy, kterou skvěle uvedl Symfonický orchestr FOK a Český filharmonický sbor Brno pod taktovkou Tomáše Netopila. Španělské inspirace prezentovala zejména flamencová formace La Lupi.
Kroniku 2017 zcela opanovala vzpomínka na Daniela Barenboima, na jeho precizní dlouhodobou přípravu Mé vlasti a vystoupení s Vídeňskými filharmoniky (prvně přijeli Vídeňští s Herbertem von Karajanem 1963). Residenčním umělcem roku byl německý klavírista Alexander Lonquich. Festival zasáhla smutná zpráva o úmrtí Jiřího Bělohlávka, měl s Českou filharmonií hrát Šostakovičovu 13. Symfonii Babí jar. Záskok přijal Petr Altrichter. Závěr festivalu, SOČR a Slovenský filharmonický sbor přijel dirigovat Krzystof Penderecki, jeho Sedmá symfonie Sedm bran jeruzalémských byl zážitek famózní. Kulminaci mimořádných zážitků daly i orchestry v roce 2018, zejména amsterdamský Královský orchestr Concertgebouw s dirigentem Danielem Gattim, který na podium přijal „side by side“ studentské talenty Pražské konzervatoře. Residenčním umělcem byl houslista Julian Rachlin. Ročník měl svůj rekord – deset světových premiér a pět českých. Vrcholem bylo vystoupení Budapešťského festivalového orchestru s Ivánem Fischerem, Českým filharmonickým sborem a sólistkami Christiane Karg a Elisabeth Kulman a jejich Mahlerova 2. Symfonie Vzkříšení. Naplno zaujaly soubory staré hudby Jordiho Savalla La Capella Reial de Catalunya a Hespèrion XXI, Accademia Bizantina z Raveny a English Baroque Soloist se Sirem Gardinerem. V roce 2019 obdrželo Pražské jaro významné ocenění EFFE Label – evropskou značku kvality, Bamberští symfonikové s Jakubem Hrůšou uhranuli Mou vlastí, nadchly houslistky Isabelle Faust souborným provedením Bachových Partit a Sonát, Lisa Batiashvili v Bartókově Houslovém koncertu spolu s Accademia di Santa Cecilia a Sirem Antonem Pappanem. Francouzský kód ročníku nejvíce oslavil soubor Les Arts Florissants s Williamem Christiem, právě slavili čtyřicáté výročí exeistence.

Následná léta pandemie dokázala, že Pražské jaro se nevzdává, koncerty 75. ročníku byly zredukovány asi na pětinu, byly natočené v sálech bez publika a dostaly se prostřednictvím médií do našich domovů… a měly rekordní počet diváků – 1,2 milionu zhlédnutí. Rok 2021 knihu 75 let Pražského jara uzavírá. Hlavně “luksusní” Mou vlastí – Václav Luks a jeho Collegium 1704 rozšířené o četné externí hráče specializované na historické nástroje zahráli Mou vlast tak, jak dosud nikdy nezazněla.

Kniha o 486 stranách je živá studnice zásadních informací, má poutavou grafickou úpravu (Toman Design), má velmi sympatickou, takřka popularizační formu, která navzdory faktograficky encyklopedickému základu informačního materiálu vytváří z úctyhodné historie kulturního institutu našich soudobých dějin velmi přitažlivý a cenný dokument. Kniha jasně deklaruje zájem o čtenáře, nemá cizojazyčné sumáře a bibliografickou databázi jen nejnutnější. Zásadní podobu knihy tvoří též soubor unikátních fotografií, nejvíce z archivů Václava Chocholy a Zdeňka Chrapka.
Svébytná kvalita Pražského jara je kulturní fenomén, který nadále nese úsilí prezentovat nejvyšší umělecké ambice tvůrců a interpretů Pražského jara. Program a umělci 78. ročníku Pražského jara jasně proklamují živoucí a vysokou úroveň našich pražských světových svátků hudby.

Svatava Barančicová a kolektiv: 75 let Pražského jara

Autoři: Jindřich Bálek, Svatava Barančicová, Aleš Březina, Věroslav Němec, Kateřina Přidalová, Jiří Slabihoudek, Jitka Slavíková a Vlasta Reittererová

486 stran
Vydalo Pražské jaro 2023