Francesca da Rimini ve Scale, Křenkův Diktátor s Borisem Prýglem v Mnichově
Francesca da Rimini v Teatro alla Scala
Bohužel našimi operními scénami stále opomíjená opera z období pozdního italského verismu Francesca da Rimini zažila velmi úspěšnou inscenaci v Teatro alla Scala v Miláně. Čtyřaktová opera s libretem podle stejnojmenné tragédie ve volném verši italského dekadentního literáta Gabriella d’Annunzia zažila premiéru pět měsíců před vypuknutím první světové války. D’Annunziova hra neměla, ostatně jako řada jeho dramat, zvláštní úspěch při světové premiéře roku 1901, a to i přes účast slavné tragédky Eleanory Duse v titulní roli, která v té době byla také dramatikovou milenkou. Renesanční příběh tragické lásky Francescy a Paola byl zpracován skladatelem Francescem Zandonaiem jednak v duchu dosavadní veristické estetiky, ale orchestrálně velmi bohatá partitura vykazuje i četné inspirace francouzským impresionismem, především dílem Clauda Debussyho.
Nové milánské nastudování tohoto půvabného operního díla, které se s přestávkami stále vrací na italská jeviště, je dílem Fabia Luisiho. Ten se soustředil na detailní vykreslení zvukomalebné partitury a dokázal dát nastudování velké kontrasty mezi pasážemi vášně a msty a čistého lyrismu zamilovaných mladých lidí. Pozoruhodná a všemi kritiky vysoce hodnocená je režie známého anglického režiséra Davida Pountneyho, která pracuje s ohromující obrazovou symbolikou. Ve scénografii Leslieho Traverse tak čtyřem dějstvím dominuje obrovská otevřená kniha, jež funguje zároveň jako lože (s odkazem na scénu čtení zamilované dvojice), obrovská antikizující ženská plastika, technizující stavba pevnosti s obrovským dělem pro scénu obléhání nebo takřka nezmenšený model dvojplošníku. Stejně jako kostýmní návrhy proslulé oděvní designérky Marie-Jeanne Leccy se scénografie orientuje na obrazové elementy inspirované první světovou válkou i Mussoliniho diktátorskou érou (uniformy, zbraně a výstrojní doplňky).
Ve výtvarné složce inscenace je obdivuhodná syntéza italského modernistického výtvarnictví dvacátých až třicátých let (de Chirico a futurističtí malíři, zejména Prampolini) s antickými a středověkými odkazy do velmi stylového celku podpořeného efektní světelnou režií.
Velmi solidní je obsazení. Maria Jose Siri, která zde na scéně Teatro alla Scala zpívala již několik veristických hrdinek a naposledy zaujala jako Čo-Čo-San v Pucciniho Madama Butterfly (zahajovací představení roku 2016, převzaté i Českou televizí), dává roli adekvátní dramatický výraz i vokální výdrž. Vyvážené hlasové prostředky ve všech rejstřících dokáží vytvářet velmi emocionální dojem. Představitelsky její postavě trochu chybí elegance hrdinky dekadentní předlohy, ale vokální obraz postavy je veskrze působivý.
Druhou polovinu tragického páru, Paola il Bella, zpíval argentinský tenor Marcelo Puente. Tenorista zaskočil v pozdní fázi zkoušek za zdravotně indisponovaného Roberta Aronicu. Jeho Paolo je spíše hrdinský voják než milenec. Vokálně zvládl part dobře, ale hlasu trochu chybí měkkost a zřejmě nedostatek zkoušek neumožnil vytvoření zatím výrazově plastičtější postavy. Kvalitně jsou obsazeny další role: Gabriele Viviani (Gianciotto), Luciano Ganci (Malatestino), Alisa Kolosova (Samaritana) a další.
Inscenace s premiérou 15. dubna 2018 se zopakuje ještě ve čtyřech dubnových reprízách i dalších čtyřech květnových představeních. Toto pozoruhodné dílo italského verismu, jak jsem již uvedl v úvodu, by si zasloužilo, aby ho poznal i český divák. Bohužel ten měl zatím možnost jen zhlédnout inscenaci z Metropolitní opery, která ale zaujala pěveckými výkony i starším a tradičnějším, nicméně adekvátním inscenačním stylem.
Ullmannův Rozbitý džbán a Křenkův Diktátor v Mnichově
Operní studio Bayerische Staatsoper v Mnichově připravilo večer se dvěma kratšími operními díly. Prvním z nich je jednoaktová opera Ernsta Kreneka (Křenka) Der Diktator (Diktátor).
Ač opera vznikla pro festival moderní operní tvorby ve Wiesbadenu s premiérou v roce 1928 a Krenekova předešlá tvorba byla spíše expresionistického ražení, partitura Diktátora se nese ve velmi melodickém duchu zhusta pucciniovského stylu. Tragikomický příběh charismatického diktátora (postava je inspirována Benitem Mussolinim), jeho manželky a páru mladého slepého důstojníka a jeho ženy Marie, do jejichž osudu tvrdě zasáhlo použití smrtícího plynu na frontě, libretisticky zpracoval sám skladatel.
S druhou prací provedenou v dvojprogramu, se čtyřicetiminutovou operou skladatele Viktora Ullmanna Der zerbrochene Krug (Rozbitý džbán), ji spojuje téma moci a jejího zneužití jedincem.
Ale to není jediné spojení, oba dva skladatelé byli jako umělci diskriminováni během existence Třetí říše. Viktor Ullmann, skladatel a dirigent německo-židovského původu, žák Aloise Háby, byl jedním z terezínských vězňů a osvětimskou obětí. A dokončovací práce na partituře provedl právě v Terezíně. Jak již název Ullmannovy opery napovídá, jde o zpracování jednoho ze základních děl německé dramatiky – stejnojmenné komedie Heinricha von Kleista. Kleistova komedie vícekrát posloužila jako operní námět, a to i pro české skladatele. Dvě německojazyčná zhudebnění Viktora Ullmanna a Fritze Geisslera (1968/1969) doplňuje i italská operní verze La brocca rotta skladatele Flavia Testiho (1997) a česká opera Rozbitý džbán Zbyňka Vostřáka (premiéra 1962 v Českém rozhlase, 1963 scénicky v Disku).
Krenekovo dílo, postavené na originálním skladatelově námětu, není zasazeno do určitého období, byť je jasné, že se má odehrávat po první světové válce. Ullmannova práce vychází z Kleistova předpokladu středověkého prostředí, ale inscenátoři sjednotili oba příběhy zasazením do současnosti. Byť ve výtvarném pojetí Rozbitého džbánu především v kostýmech nacházíme četné odkazy na válečnou dobu.
Mnichovské operní studio, těšící se velké mezinárodní prestiži, obsadilo takřka všechny role mladými zpěváky a zpěvačkami ze svých řad. Velkou příležitost dostal český barytonista Boris Prýgl v roli Diktátora a tento zpěvák také ztělesňuje ve druhé části večera menší roli Veita.
Boris Prýgl získává cenné zkušenosti i na hlavním jevišti v menších rolích ve velkých produkcích po boku světových hvězd. Po raketovém nástupu tenoristy Petra Nekorance, který také prošel Operním studiem Mnichovské státní opery, je to zde další úspěšný Čech. Hudebního nastudování se ujal Karsten Januschke za pultem Münchener Kammerorchester. Režie byla svěřena vedoucí Operního studia Marthe Therese Münder. Po premiéře 13. dubna 2018 je do konce měsíce připraveno ještě pět repríz na historické scéně Cuvilliés Theater.
Anton Coppola ve sto jedna letech uvádí svou novou operu
Americký skladatel Anton Coppola (narozen 21. března 1917) dokončil svoji další a podle svého vyjádření také poslední operu. Tato legenda amerického hudebního života a doyen coppolovského klanu, mimo jiné strýc slavného režiséra Francise Forda Coppoly a prastrýc Nicholase Cage a Sofie Coppoly, již vloni oslavil sté výročí narození.
Přesto neustává v tvůrčí skladatelské a dirigentské činnosti. Je znám svými četnými kompozicemi, především operou o Saccu a Vanzettim, dvou nespravedlivě obviněných a popravených italských emigrantech v USA. A v posledních letech na sebe upozornil také další dokomponovanou verzí závěru Pucciniho Turandot.
Na sezonu Opera Tampa, souboru, který osobně pomáhal v polovině šedesátých let dvacátého století sám založit, je ohlášena světová premiéra jeho poslední opery Lady Swanwhite. Plánovaná premiéra 30. listopadu 2018 doplnila seznam premiér tampské opery, která v následující sezoně uvede Straussova Netopýra, Bizetovy Lovce perel a Pucciniho Bohému. Námětem nové komorní pohádkové opery není, jak by název napovídal, osud jedné z postav z populárních Letopisů Narnie, ale příběh o krásné princezně, která je zaslíbena staršímu králi, jehož nemiluje. Ten ale posílá svého syna, aby mladou dívku zaučil v „umění být královnou“. Mladí lidé se samozřejmě do sebe zamilují. Zamilovaný pár musí čelit nečekaným protivenstvím… Podle knihy rekordů se patrně bude jednat o světovou premiéru opery nejstaršího žijícího skladatele.
Operní nahrávka
Ruby Hughes – Handel’s Last Prima Donna: Giulia Frasi in London. Orchestra of the Age of Enlightenment, dirigent Laurence Cummings. Chandos – Chaconne 2018. Kdo byla Giulia Frasi? Tato italská sopranistka, narozená před rokem 1730, studovala v rodném Miláně a v roce 1742 se přestěhovala do Anglie, kde nejdříve vystupovala v King’s Theatre na Haymarketu. Zprvu ve vedlejších rolích, mezi kterými nechyběly ani role kalhotkové. Jako jedna z mála zpěvaček zpívala v opeře serii i v komických dílech, v roce 1750 je doloženo také její vystoupení v roli Vespetty v Pergolesiho nejslavnějším komickém intermezzu Služka paní. V roce 1749 se stala velmi známou interpretkou v premiérách Händelových oratorií, když již ale od roku 1743 vystupovala v drobnějších rolích jeho oper. Na jednu dekádu se stala Händelovou primadonou, oblíbenou interpretkou i skladatelovou přátelsky blízkou osobou. Byla jeho první Susannou (1749) a Theodorou (1750) v jeho stejnojmenných oratoriích i první Iphidou v oratoriu Jephta (1752). Na mnoho let se stala vyhledávanou interpretkou sopránových partů v Händelových oratoriích a o jejích schopnostech se také velmi pochvalně vyslovuje autor hudebního cestopisu Charles Burney, který byl též jejím pedagogem v Londýně. Charakterizuje její hlas jako „sladký, jasný“.
A to platí i o interpretce Ruby Hughes, která vzkřísila na zcela novém profilovém CD repertoár této barokní hvězdy, která oproti jiným prvním händelovským interpretkám upadla poněkud do zapomnění. Vždyť áriím pro dvě neslavnější Händelovy zpěvačky, věčné rivalky, které se neváhaly dokonce poprat přímo na scéně, se věnovalo v nedávné době již několik známých i méně známých pěvkyň. Ariím pro Francescu Cuzzoni věnovala svá alba například Lisa Saffer nebo Hasnaa Bennani, repertoáru Faustiny Hasse-Bordoni věnovala specializované výběry Agata Bienkowska nebo Vivica Genaux či Roberta Invernizzi a další.
Velšská sopranistka Ruby Hughes (narozená 1980) pochází z umělecké rodiny, její matka je světoznámá keramička Elizabeth Fritsch. Již od ukončení studií se věnuje interpretaci staré hudby a písňové tvorby. Nahrála již některá samostatná alba se starou hudbou, například Heroines of Love and Loss s barokním repertoárem doprovázeným sólovým nástrojem a také alba s písňovou nebo kantátovou tvorbou Igora Stravinského, Benjamina Brittena i dalších autorů dvacátého století.
Na zcela novou nahrávku po bedlivém historickém průzkumu vybrala ukázky ze stěžejních Händelových kompozic, ve kterých Giulia Frasi vystoupila (Susanna, Theodora, Jephta), a doplnila je také několika zcela neznámými áriemi (vesměs ve světové nahrávací premiéře) z děl Vincenza Ciampiho, Philipa Hayese nebo naturalizovaného německého skladatele Johna Christophera Smitha, kteří tvořili a uváděli svá díla v Londýně v pozdní fázi Händelova života a krátce po jeho skonu. Opravdu stylový nahrávací počin, v němž si může posluchač vychutnat velmi příjemný a kultivovaný soprán, který se také vyznačuje specifickou „rovností“, tedy absencí vibrata. Zaujme i jako obvykle vysoce kultivovaný výkon známého specializovaného tělesa staré hudby řízeného Laurencem Cummingsem.
Opera na ČT art
25. dubna 2018, 21.20. Na plovárně s Hanou Blažíkovou. Populární talk-show Marka Ebena tentokráte představuje českou hvězdu barokní hudby – sopranistku Hanu Blažíkovou. Ta po mnoha předchozích úspěších zažila loňského roku další triumf. V hlavních rolích vystoupila při příležitosti monteverdiovských oslav na prestižních evropských i zámořských koncertních scénách v poloscénickém provedení všech tří dochovaných oper. Nechybělo ani prestižní uvedení tohoto na Salcburském festivalu pod taktovkou Johna Eliota Gardinera. V programu ji poznáme i jako sólistku na velmi specializovaný nástroj – středověkou harfu.
25. dubna 2018, 22.45. Opera Národního divadla a Státní opera, 134. sezona. Padesátiminutový přehledový dokument.
26. dubna 2018, 0.30. Domingo – Mozart – Praha 2017. Opakování dokumentu o nastudování Mozartova Dona Giovanniho Plácidem Domingem v Praze. O dokumentu jsme více informovali v minulém Operním kukátku (zde).
Operní humor
Historka, kterou publikovala Christa Ludwig o Mariu Del Monacovi. Slavný italský tenorista Mario Del Monaco (1915–1982) byl znám také pro svou dvornost a neustálý sklon k flirtování, kdekoliv se zdržel víc než deset minut.
Na jedné plavbě z Itálie do Ameriky, kde byl pěvec v angažmá v Metropolitan Opera v New Yorku, pozorovala jeho manželka, že se Mario nápadně intenzivně dvoří mladé atraktivní dámě od vedlejšího stolu. Zkušená manželka Rina, jeho životní partnerka od roku 1941 až do jeho posledních dnů, zachovala klid a posléze zašla do kabiny oné mladé dámy a vysvětlila jí stav věcí takto: „Můj manžel je tenor. Den před představením nechce, v den představení nesmí a den poté nemůže. Zpívá dvakrát týdně a ten jeden den je můj…“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
