Franz Kafka v opeře, baletu a hudbě (1)

Kafkova díla dnes patří k všeobecným kulturním a uměleckým hodnotám. Snad každý sečtělejší čtenář zná slavné první věty jeho nejznámějších děl: „Když se Gregor Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.“ (Proměna) – „Když se sedmnáctiletý Karel Rossmann, kterého chudáci rodiče poslali do Ameriky, protože ho svedla služebná a měla s ním dítě, blížil už zpomalující lodí do přístavu New York, jako by spatřil dlouho už viditelnou sochu bohyně Svobody náhle v prudším slunečním světle.“ (Nezvěstný) – „Někdo musel Josefa K. pomluvit, neboť byl, ač neprovedl nic zlého, jednou ráno zatčen.“ (Proces) – „Bylo už pozdě večer, když K. dorazil na místo.“ (Zámek) A ještě nejspíš poslední větu Procesu: „,Jako pes,‘ pravil, bylo to, jako by stud ho měl přežít.“

Kafkovy romány se dočkaly i filmových přepisů. Proces zfilmoval například Orson Welles v roce 1962 v hlavní roli s Anthonym Perkinsem a David Jones v roce 1993 podle scénáře Harolda Pintera s Kylem MacLachlanem v roli Josefa K. a Anthonym Hopkinsem v roli kněze (film se natáčel v Praze a v Kutné Hoře). Zámek zfilmoval mimo jiné v roce 1968 Rudolf Noelte s Maximilianem Schellem v roli zeměměřiče K. a Michael Haneke v roce 1997 v hlavní roli s Ulrichem Mühem. Nezvěstný (původně vydávaný pod názvem Amerika) byl zfilmován Vladimírem Michálkem v roce 1994 právě pod názvem Amerika, s Martinem Dejdarem v roli Karla Rossmanna a Jiřím Lábusem jako jeho strýcem. Zčásti v Praze se natáčel také film Kafka (1991) režiséra Stevena Soderbergha, v němž spisovatele ztvárnil Jeremy Irons; mysteriózní thriller kombinuje prvky z Kafkova života a z jeho díla, především z Procesu a Zámku. Ve své době divácký propadák se stal postupně kultovním dílem hlavně kvůli působivé „kafkovské“ atmosféře. Tou vyniká i černobílý komediální snímek Woodyho Allena Stíny a mlha (1991), pocta dílům německého expresionismu (Fritz Lang, G. W. Pabst, F. W. Murnau) a tématům Franze Kafky.

Franz Kafka vedle psaní rád četl, zejména životopisy a korespondenci, a chodil do divadla na činohru. Naopak jen málokdy zašel na operu či na koncert; hudba mu téměř nic neříkala. „Rozhodně však nesmím ronit slzy, že nesnesu milenku, že lásce rozumím skoro zrovna tolik jako hudbě a musím se spokojit s jejími nejpovrchnějšími náhodnými projevy…“ zapsal si Kafka do deníku v lednu 1912. „Podstatným rysem mé nehudebnosti je, že nemohu hudbu vychutnat souvisle, jen tu a tam na mne něco zapůsobí, a jak zřídka je to působení hudební. Hudba, kterou poslouchám, mě ovšem obklopuje zdí a jediný trvalý vliv hudby na mne je ten, že takto uzavřen jsem všecko, jen ne svobodný,“ zapsal si do deníku 13. prosince 1911 poté, co navštívil brahmsovský koncert pěveckého spolku. Maxi Brodovi, svému příteli (a po Kafkově smrti i editorovi a vydavateli jeho díla), Kafka dokonce tvrdil, že nedokáže rozeznat Lehárovu Veselou vdovu od Wagnerova Tristana a Isoldy. Jistě by se tedy divil, kdyby věděl, jak často se jeho texty staly námětem hudebních děl.

Operní díla podle Franze Kafky
První operou podle Franze Kafky je Venkovský lékař (Ein Landarzt); zkomponoval ji německý skladatel Hans Werner Henze (1926–2012) na vlastní libreto podle Kafkovy krátké povídky z roku 1917. Henzeho jednoaktová komorní opera byla původně napsána pro rozhlas a tam také měla 19. listopadu 1951 svoji premiéru (Nordwestdeutscher Rundfunk). V roce 1954 Henze dílo zrevidoval jednak do podoby monodramatu pro baryton a komorní orchestr a jednak jako jednoaktové scénické dílo. Tato verze měla premiéru v operním divadle ve Frankfurtu 30. listopadu 1965. Monodrama bylo poprvé uvedeno o měsíc a půl dříve na koncertě v Berlíně, s Dietrichem Fischerem-Dieskauem; Henze sám dirigoval Berlínské filharmoniky.

Necelé dva roky po rozhlasové premiéře Henzeho díla, 17. srpna 1953, měla na festivalu v Salcburku premiéru opera Proces (Der Prozess) podle Kafkova posmrtně publikovaného románu (1925); jejím autorem je rakouský skladatel Gottfried von Einem (1918–1996). Libreto napsali Boris Blacher a Heinz von Cramer. Einem o šest let dříve slavil v Salcburku úspěch s operou Dantonova smrt (Dantons Tod, 1947) podle dramatu Georga Büchnera. Také Proces byl velkým úspěchem a ze salcburské premiéry byla pořízena i živá nahrávka, dostupná na labelu Orfeo (Vídeňské filharmoniky řídí Karl Böhm; hlavní role vytvořili Max Lorenz, Walter Berry a Lisa Della Casa). Ještě téhož roku v říjnu uvedli Proces v New York City Opera (režii měl Otto Preminger). Britská premiéra se konala v roce 1973 v londýnském Bloomsbury Theatre. U nás měl Proces premiéru ve Státní opeře Praha 29. října 1994, a to za osobní účasti skladatele. Dirigentem byl Ivan Pařík a režii měl Karel Drgáč, jenž vytvořil také scénu. Opera je členěna do devíti obrazů a takto stručně je její obsah popsán v programu k české premiéře, který připravil Jan P. Kučera:

„Bankovní prokurista Josef K. se jednoho dne dozví, že je zatčen, ale prozatím se může volně pohybovat. – Josef K. vypráví své sousedce, slečně Bürstnerové, o zvláštním způsobu svého zatčení. – Náhodný chodec předává na ulici Josefu K. předvolání k soudu. – Před vyšetřujícím soudcem poukazuje Josef K. na podivnost soudního řízení, které je proti němu vedeno. Svými urážlivými výroky se připraví o výhodu být podroben výslechu. Soudní přelíčení přeruší výstup ženy soudního sluhy. – Josef K. se stává svědkem, jak jsou oba muži, kteří mu kdysi doručili zatykač, vystaveni tělesnému trestu. Nesmyslnost a korupce celé soudní moci vrátí Josefa K. do reality. – Strýc uvede Josefa K. ke starému advokátovi. I tady se Josef K. znemožní, tentokrát poměrem s advokátovou služebnou Lenkou. – Továrník, který je klientem Josefa K. v bance, mu poradí, ať se obrátí na malíře Titorelliho. Má prý styky… – V rozhovoru s chlubivým Titorellim nabude Josef K. přesvědčení, že spravedlnosti nedosáhne. – Duchovní oznamuje Josefu K., že jeho proces si stojí špatně. Ze tmy vystoupí dva muži a odvádějí Josefa K. do lomu, kde na něm bude vykonán trest smrti.“

Porušme nyní chronologii a zůstaňme u tématu. Proces se totiž stal námětem dalších dvou operních děl. Dánský skladatel Poul Ruders (nar. 1949), mimo jiné autor opery Příběh služebnice (1990) podle slavného dystopického románu Margaret Atwoodové, který dnes slaví velký úspěch i v seriálové podobě, zkomponoval v roce 2005 operu s názvem Proces Kafka na libreto Paula Bentleyho, využívající jak scény z Kafkova románu, tak motivy z Kafkova života, především z jeho vztahu ke snoubence Felice Bauerové a její přítelkyni Grete Blochové (s Felice byl Kafka zasnouben dokonce dvakrát, ale pokaždé zasnoubení zrušil a nakonec se po pětiletém vztahu v roce 1917 rozešli). Opera měla premiéru v Kodani a vyšla i její nahrávka.

Další operní Proces (The Trial) je dílem známého skladatele Philipa Glasse (nar. 1937). Dvouaktová opera vznikla na anglické libreto dramatika a scenáristy Christophera Hamptona, mimo jiné držitele Oscara za scénář k filmové adaptaci Nebezpečných známostí (1988, režie Stephen Frears) podle vlastní dramatizace Laclosova klasického epistolárního románu. Glassův Proces měl premiéru na pobočné scéně londýnské Královské opery Covent Garden, v Linbury Studio Theatre, 10. října 2014. Následovala uvedení v Magdeburku (2015), Glasgow (2017) a v americkém Saint Louis (2017). Jde o Glassovu šestadvacátou operu, třetí na libreto Hamptonovo.

Již předtím Glass použil jinou Kafkovu předlohu, povídku V kárném táboře (In der Strafkolonie), vydanou za autorova života v roce 1919, pro svoji komorní jednoaktovou operu o šestnácti scénách In the Penal Colony. Anglické libreto napsal Rudy Wurlitzer. Opera je určena pro dva pěvce (tenor a basbaryton) a smyčcový kvintet. Premiéru měla v ACT Theatre v Seattlu 31. srpna 2000. Dalších uvedení se dočkala například v Chicagu, New Yorku, Berlíně, Lyonu, Londýně, Curychu a v Sydney. Obě Glassovy opery byly rovněž nahrány a vydány na CD.

Volnou adaptací Procesu je jazzová opera The Visitation (Návštěva) amerického skladatele a dirigenta Gunthera Schullera (1925–2015), pod jehož taktovkou měla premiéru v říjnu 1966 v Hamburské státní opeře. V německém překladu se poprvé hrála pod názvem Heimsuchung v roce 1968 ve Wuppertalu, kde ji nastudoval dirigent János Kulka.

Také Kafkův třetí nedokončený román Zámek (Das Schloss), publikovaný péčí Maxe Broda poprvé posmrtně v roce 1926, se dočkal operní adaptace. Jejím autorem je německý skladatel Aribert Reimann (nar. 1936), a to na vlastní libreto. Skladatelova šestá opera tedy opět využívá literární předlohu; předtím našel náměty u Augusta Strindberga (Hra snů a Strašidelná sonáta), Ivana Golla (Melusine), Williama Shakespeara (Lear) a Eurípida (Troades). Zámek měl premiéru v Deutsche Oper v Berlíně 2. září 1992; dirigentem byl Michael Boder, režíroval Willy Decker a hlavní roli zeměměřiče K. vytvořil barytonista Wolfgang Schöne. Pan K. odjede kvůli práci do jedné vesnice pod zámkem, do něhož se však nemůže dostat, aby se dozvěděl, co má vůbec dělat; jeho boj s místní byrokracií i poněkud nepřátelskými obyvateli a podivnými pomocníky je bezvýchodným absurdním labyrintem. Zámecký úředník Klamm (mluvená role), který má rozhodující slovo, je nedostupný. K. prožívá milostný románek s Frídou (soprán), číšnicí z hostince, o níž se ve vesnici říká, že je milenkou Klamma. Frída má pocit, že ji K. jen využívá, aby se dostal ke Klammovi, a chce vztah ukončit. Panu K. se do zámku proniknout nepodaří; sedmý den svého pobytu ve vesnici umírá… (Tento závěr si Reimann přimyslel sám.) Podle Jitky Slepičkové v Průvodci operní tvorbou Reimann „ve své kompozici kombinuje strukturální, silně orchestrální přístup s citlivostí pro hlas, pro jeho možnosti a limity.“ Nahrávku opery pořídil v roce 1996 dirigent Michael Boder pro label Wergo; hlavní roli zde zpívá Richard Salter.

Španělský skladatel Francisco Coll (nar. 1985) je autorem opery Café Kafka na libreto Meredith Oakes, která čerpala z Kafkových textů a fragmentů. Dílo vzniklo v roce 2013 na objednávku Aldeburgh Music, Opera North a Královské opery Covent Garden. Jednoaktová komorní opera pro pět zpěváků a deset hráčů byla poprvé uvedena 14. března 2014 v Britten Studio ve Snape v Suffolku a pak 17. března 2014 v Linbury Studio Královské opery Covent Garden. Příběh vychází z několika Kafkových krátkých povídek. Aby mohl dnes, v době kinematografie, skladatel psát operu, musí podle Colla hledat jiné cesty, aby to nebylo jako z plastu; musí se zabývat hledáním nových druhů vyprávění a nových způsobů strukturování díla. Podle kritiky se to Collovi podařilo s úspěchem. Jeho pětačtyřicetiminutová opera kombinuje humor s tmavšími tóny. Libreto propojuje Kafkovy charakteristické motivy klaustrofobie, bezmocnosti a dezorientace se zkoumáním vztahů mezi pohlavími pomocí postav inspirovaných povídkami spisovatele. Dva muži a dvě ženy flirtují, filozofují a hádají se, jejich interakce náhle přeruší osamělost tajemného lovce Graccha (z fragmentu povídky Lovec Gracchus z roku 1917).

(dokončení příště)