Franzova Válka s mloky má premiéru

Premiéra české operní novinky není v našich končinách rozhodně záležitostí běžnou, ba právě naopak. Válku s mloky – svoji operní prvotinu – napsal Vladimír Franz napsal už před osmi lety, na základě tehdejší objednávky Opery Národního divadla. K volnému zpracování části známého Čapkova románu si vybral Rostislava Křivánka, pod třemi písňovými texty je podepsán Jiří Suchý. Autoři Mloků přitom anoncují především téma „nekonečné lidské neschopnosti uvědomit si rodící se nebezpečí, zpupného sebevědomí a jistoty nadřazenosti lidské rasy“, ale i „přilnavosti k dobrému bydlu a přesvědčení, že účel vzrůstající životní úrovně posvětí jakékoli prostředky.“ Dnešní premiéra Franzovy Války s mloky na scéně Státní opery má být současně prvním příspěvkem k naplnění slibu nového vedení Opery Národního divadla, podle kterého by každou sezonu měla být uvedena jedna světová operní novinka. Pod inscenací je podepsán činoherní režisér David Drábek, autor scény Šimon Caban a kostýmů Simona Rybáková, hudebního nastudování se ujal dirigent (a sám také úspěšný skladatel) Marko Ivanović.

Jako dirigent, který přijal úkol nastudovat nové dílo současného autora, máte nejlepší pozici pro charakterizování jeho hudební stránky. O čem tedy v tomto směru Válka s mloky je?

Válka s mlokyje dvouaktovou operou, postavenou na tradičních evropských operních principech. Pokud vnímáme vývoj opery od monteverdiovského počátku, přes klasicismus, romantickou operu, verismus až po klasická díla první poloviny dvacátého století, tak se dá říct, že Vladimír Franz se snaží na tuto tradici navazovat. Není to tedy dílo avantgardní, ve smyslu bourání zažitých a vytváření nových pravidel a forem.

Je něčím specifické?

Hudební jazyk u tohoto díla vychází z velké části z rozšířeně tonálního až atonálního expresionismu. Hodně je to samozřejmě dané námětem, ke kterému není přistupováno, jak bývá poslední dobou hodně zvykem, post-dramaticky, ale v tomto případě spíš tradičně (tedy narativně), i když dílo obsahuje řadu zcizovacích prvků a žánrových citací. Nejedná se ovšem o koláž, tak jak ji známe u Schnittkeho, ale spíš o žánrové inspirace. Jako příklad mohu třeba uvést muzikálovou pasáž, která je ve Válce s mloky velmi výrazná. Nejde u ní o pouhou citaci muzikálu, takováto hudba by v dnešním komerčním muzikálu nejspíš neobstála. Jedná se spíš o zapracování muzikálových znaků do typické Franzovy hudební řeči.

Dá se tedy Válka s mloky zařadit hudebně mezi opery, které divákovi zůstanou znít v uších i po odchodu z divadla, takže si pasáže brouká ještě po cestě domů?

V tuto chvíli těžko říct. Jsou tam na jedné straně výrazné melodické nápady, ale na druhé také hudba natolik komplikovaná, že opravdu pochybuji, že posluchači utkví v uších. V místech, kde si to situace žádá, obsahuje Válka s mloky hudbu velmi disonantní, nicméně je tam i hudba skoro až dryáčnicky podbízivá a tu by si posluchači vlastně klidně broukat mohli.Válka s mloky je druhou světovou premiérou v Národním divadle, při které se jako dirigent představíte. V minulé sezoně to byl ovšem Čarokraj, jehož jste byl sám autorem. Je současná opera vaší doménou?

Baví mě dělat současnou hudbu a pomáhat na svět novým věcem. Ať už jako autor nebo dirigent. Moje vzdělání skladatele mi v tom druhém případě navíc dává určitou výhodu: mohu rychleji proniknout do myšlení svého kolegy, jehož dílo mám hudebně nastudovat. Snáze třeba rozpoznám, co chtěl vyjádřit a mohu skladbě tím pádem možná i pomoci. Ve chvíli, kdy diriguji svoji vlastní hudbu, je celá situace těžší. Skoro až schizofrenní. Sice si jako posluchač ověřuji, jestli to, co jsem napsal, skutečně zní, tak jak jsem si to představoval a zda to kompozičně funguje, ovšem současně se musím potýkat s vlastním úskalím nastudovávání. V takovém případě jsem mnohem méně trpělivý. Vím, jak by to mělo znít a rozčiluje mě, že to tak ještě není. U cizí věci jsem na tyhle věci mnohem připravenější, myslím psychicky.

Je hudební příprava cizího díla tedy snazší?

Svým způsobem ano. Sice tu skladbu neznám tak důvěrně, ale mohu se méně soustředit na hodnocení kompoziční stránky věci. I když je pravda, že premiérování jakéhokoliv díla se málokdy obejde bez zásahů do notového zápisu. Neustále dochází ke konfrontaci mezi skladatelovou představou a reálným výsledkem, za který zodpovídá dirigent. V případě, že jde o žijícího autora, mívá tato konfrontace podobu často mnohahodinových debat.

Když mluvíte o zásazích, máte na mysli nějaké zásadní úpravy? Jak moc změnila Válka s mloky svoji hudební podobu od začátku zkoušení?

Dovolím si malou odbočku. Dnes je trend vydávat tradiční partitury symfonického repertoáru v podobě „urtextů“, to znamená v jejich nejstarších známých podobách. Tedy ne v tom tvaru, jak se v současnosti dílo většinou hraje, ale v takovém, jak ho skladatel v době premiéry napsal. A často se člověk nestačí divit, kolik detailů se během doby, co se skladba hraje na pódiích, změnilo, přidalo a upravilo. V mnoha případech pak musíme konstatovat, že změny byly k lepšímu a skladbě to pomohlo. A to je právě výsledek práce dirigenta. Jeho úkolem je vcítit se do kůže skladatele, pochopit o co mu jde a v místě, kde autorova vize z nějakého důvodu není úplně čitelná, je na něm, aby skladatele přesvědčil o nutných změnách. Je to úplně běžné, zvlášť u současných děl. A nejinak tomu bylo i u Války s mloky. Během zkoušení se vždy ukáže spousta úskalí. Dílo je konfrontováno s akustickými podmínkami sálu, některé věci instrumentačně nevycházejí tak, jak si to skladatel představoval a pak je zapotřebí třeba změn v dynamice nebo je nutné krátit, když se ukáže, že děj na jevišti hudbě prostě nestačí. V podstatě je to jako u spisovatele a redaktora, který mu rediguje rukopis. Dobrý román je také potřeba dobrousit. Řeči o tom, že Válku s mloky za Vladimíra Franze dodělával dirigent, sbormistr nebo kdokoliv jiný, jsou ale opravdu úsměvné a absurdní. Konečné slovo má vždy skladatel.

Podle toho, co se proslýchá, je Válka s mloky technicky velmi náročná opera. Jak se s tím vypořádali umělci?

Pro mě bylo velmi příjemné zjištění, že například sólisté k tomuto náročnému dílu přistoupili s maximální zodpovědností a soustředěním. Z hlediska technického je opravdu nesmírně obtížné, někteří ze sólistů dokonce tvrdí, že nikdy nic tak obtížného nezpívali. Velmi podobné je to u sboru, který má ve Válce s mloky velmi náročný a rozsáhlý part. Ze začátku bych řekl, že skoro zavládla panika, zda je v tak krátkém čase možné vše v plné míře zvládnout. Tady odvedli neodmyslitelný kus práce oba sbormistři, kteří úspěchu obětovali spoustu času a i díky nim je pro mě sbor a jeho výkon příjemným překvapením. Specifická práce byla také s orchestrem, u kterého bylo potřeba ze začátku překonávat jistou formu rezistence, která je naprosto pochopitelná, vzhledem k notografickým, stylovým a interpretačním zvláštnostem Franzova hudebního stylu. Jsou to typické porodní bolesti, provázející vždy nová díla, ale to na jejich nepříjemnosti nic nemění. Je ovšem nutné říct, že orchestr Státní opery prokázal svoji profesionalitu, odvedl velmi dobrou práci a já sám jsem zvědavý, zda se s postupem repríz bude názor na dílo ze strany některých jednotlivých umělců měnit.Válka s mloky je hojně protkaná nahranou hudbou. Je to pro dirigenta komplikace?

S kombinací užití nahrávek a živé hudby už mám poměrně slušné zkušenosti i třeba ze svého Čarokraje, který byl také koncipován jako multimediální tvar, ale musím říct, že když se podívám na libreto a prvotní znění partitury, je Válka s mloky koncipována hodně filmově. Libreto je spjato s určitými vizuálními obrazy, což je poměrně obtížné udělat tak, aby to na jevišti fungovalo. My jsme se museli ze začátku dost potýkat s technickými dispozicemi Státní opery, která nedokázala plně vyhovět všem požadavkům inscenace. A i po jejich vyřešení se musely autorovy představy stejně přizpůsobit reálným technickým možnostem domu. Výsledkem je jakýsi kompromis vytouženého a možného. Ovšem i jinak je užití reprodukovaného zvuku pro mě, jako pro dirigenta, trošku nervák. Jsem zvyklý být zodpovědný kompletně za znění celého díla a v těchto případech jsem absolutně odkázán na práci zvukařů a funkčnost techniky. V případě, že se něco nepodaří, se s tak velkým tělesem, jako je orchestr, jen velmi těžko improvizuje a zachraňuje situace.

Kromě nahrávek, které jsou pro operu poměrně cizí, jste jako dirigent ve Válce s mloky narazil na další netradiční prvek a to je přítomnost zpěváka jiného žánru. Hned dvojroli má v inscenaci Petr Kotvald, proč?

Já už nevím přesně, kdo s tím přišel, ale skoro bych si myslel, že já. Autorův záměr byl přivést na scénu populárního zpěváka. Skutečně populárního zpěváka, který tam má význam nejen hudební, ale také významový, protože ukazuje určitý způsob obecného myšlení, kdy dav jásá a poslouchá přitom pokleslý „mainstream“. A aby toto vyznělo, autor si od začátku přál, aby roli hrál skutečně zpěvák populární hudby. Už třeba jen proto, že technika zpěvu je u nich jiná než u zpěváků operních. Návrhů, kdo by to měl být, bylo mnoho, ale právě Petr Kotvald se ukázal jako ideální reprezentant. Nehledě na to, že je to velký profesionál, pokorný a talentovaný, i když řada lidí může mít námitky vůči jeho vlastní hudební tvorbě. Já sám mám velkou radost, že do Války s mloky  naskočil, i když to samozřejmě může vypadat jako prvoplánový marketingový tah, jak si to někteří myslí. Jsem vůbec velmi zvědav, jak posluchači muzikálová intermezza a vůbec tuhle postavu přijmou, protože je to klasický Franzův zcizovák, kterými je opera prošpikována a jakýkoliv zcizovák je vždy nebezpečný, protože může skladbu opery rozbít. Ovšem u Vladimíra Franze všechny odbočky a zákoutí mají společné hudební kořeny, opera je na nich vystavěna jako celek.Jaká je podle vašeho názoru budoucnost současných děl? Ať už například vašeho Čarokraje nebo Války s mloky?

To se v tuto chvíli nedá říct. Podle mého názoru opera, respektive opera v té podobě, jak si ji většina lidí představuje, je uzavřená kapitola. To znamená taková ta lehce snobská záležitost, kdy si měšťanský pár, který se pěkně oblékne, zajde večer do divadla, tam si popláče, zatleská svým oblíbeným áriím, dá si o pauze chlebíček, zase si něco poslechne, dá si číši vína a jde domů, tak v tomto žánru už bylo řečeno prakticky všechno. Mně se takto konzervativně pojatá opera velmi líbí, ale myslím si, že dnešní doba už je prostě jiná. Takže když dnes vznikne nové hudebně-jevištní dílo, buď se snaží na tradiční operu navázat, využít její principy a aktualizovat je nebo naopak se snaží jít proti tomu a vytvářet nová pravidla hry. Příkladem je třeba slavná minimalistická Glassova opera Einstein na pláži, která nemá vůbec dramatický děj a posluchač v průběhu pěti hodin, kdy opera trvá, může volně přicházet a odcházet. Takovéto a podobné post-dramatické pojetí opery je vůbec pro poslední desítky let mnohem typičtější než opera „tradiční“. Co se týká mého Čarokraje, záměr zde byl od začátku seznámit mladé publikum s tradičními operními principy a vzbudit v nich chuť zajít si pak na klasické operní dílo. Proto je to kus, který vychází z navyklých operních tradic a také nejspíš proto je zatím tak hojně navštěvován. Jak tomu ale bude za pár let si netroufnu odhadovat. A v případě Války s mloky nedokážu budoucnost odhadovat už vůbec, protože to taky záleží na tom, jaká vůbec bude budoucnost tradiční opery v celosvětovém měřítku. Touto otázkou se nám otevírá celá řada témat, například obecná budoucnost vážné hudby, která nejen u nás začíná být na chvostu státních i společenských priorit.  Anebo typicky tuzemská vlastnost, kterou je konzervativnost. Češi se nehrnou do novinek. Teprve čas, popřípadě sousedi prověří, zda je věc kvalitní či odsouzena k zániku. Tento přístup je znát i na vztahu k soudobé hudbě a především k soudobé opeře. Ale proč být pesimistou? Potřebu hudby a umění měli lidé odjakživa, měnila se jen jeho forma a způsob konzumace. Jsem tedy velmi natěšený a zvědavý, která z hudebně-jevištních forem, které dnes kolem sebe vidíme, přežije neodvratný rozpad naší civilizace, a stane se základním kamenem nějaké té nové „opery budoucnosti“.

Díky za rozhovor, zlomte vaz!
Vladimír Franz:
Válka s mloky
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Marko Ivanović / František Drs
Režie: David Drábek
Scéna: Šimon Caban
Kostýmy: Simona Rybáková
Světelný design: Pavel Dautovský
Choreografie: Henrieta Hornáčková
Sbormistr: Tvrtko Karlović
Dramaturgie: Pavel Petráněk
Orchestr a sbor Státní opery
Balet Opery Národního divadla
Světová premiéra 10. ledna 2013 ve Státní opeře

Fred Dalton, pošťák – Valentin Prolat / Václav Sibera
Minnie Lascottová, jeho dívka – Maria Kobileská / Simona Procházková
Olivier Lascott, její otec, ředitel ropných vrtů – Richard Haan / Ivan Kusnjer
Jensen, bývalý námořník – Roman Vocel
Jackson, majitel dragsteru – Jiří Brückler / Jiří Kubík
Charles Brownell, dělník na ropných vrtech – Ivo Hrachovec / Adam Leftwich
James Holton, dělník na ropných vrtech – Jiří Hruška / Jan Markvart
Paní Hamiltonová / Chief Salamander – Galia Ibragimova
Bobby Hamilton, vnuk paní Hamiltonové – Petr Hais* / Jan Skramuský*
Poseidon / Billy Bingo, zpěvák populární hudby – Petr Kotvald
Konferenciér – Martin Zbrožek
Zpěvák skupiny Salamandři – Lukáš Frýda

* členové Pueri gaudentes

www.narodni-divadlo.cz

Foto: Národní divadlo, archiv Marka Ivanoviće